Článek
V newsletteru Pod čarou popisuje každou sobotu Matouš Hrdina společenské trendy, které sice vídáme všude kolem sebe, ale v přílivu každodenního zpravodajství trochu zanikají mezi řádky. Pokud vás ukázka zaujme, přihlaste se k odběru plné verze newsletteru.
Roztřesené, jakoby ručně psané vývěsní štíty, slogany a etikety. Zrnité fotografie, otrhané koláže, tiskové nedokonalosti a všeobecný přídech retra. Ať už se podíváme do regálů v obchodech nebo na nové reklamní kampaně, zdá se, že největším hříchem se stává vše dokonalé, naleštěné a zářivé – kdysi pokroková estetika, kterou si ale nyní spojujeme s vizuálním brakem produkovaným AI nástroji.
Ilustrátoři, grafici, designéři a další tvůrci kvůli chatbotům nejen přišli o podstatnou část obživy, ale byli také donuceni k výrazné změně stylu. Dokonalost a hladkost už není automatickým indikátorem náročné profesionální práce. Pravá lidská tvorba sice nabývá na ceně, jenže ji není lehké na první pohled jasně prokázat, a ruční výrobu je tak v mnoha oborech nutné velmi okatě zdůrazňovat. AI si ale poradí i s roztřesenou „lidskou“ nedokonalostí a zajímavá módní vlna se snadno zvrhává ve snobství či pošetilou lásku k neumětelství.
Autentické dětské čmáranice
Nový trend se výrazně projevuje zejména na poli grafického designu, kde se zdánlivě propadáme o celé dekády nazpět. Dokonalé a na první pohled digitálně vytvořené plakáty či klipy začínají kvůli vpádu AI působit lacině a přibývají tak díla, která jako by na dveře školního záchodu načmáral znuděný teenager.
Nástup „lo-fi“ estetiky nedávno rozebíral reportér magazínu New Yorker Kyle Chayka, který jako typické příklady uvádí třeba plakát na turné kapely Weezer nebo oznámení o novém eventu hudebnice Charli XCX, které připomíná nákupní seznam na dveřích ledničky. Řada lidí se také vrací k tvorbě letáků, zinů a dalších tiskovin, ideálně s využitím koláží a jiných, zřetelně ručních technik – už léta to ostatně jde vidět i na přehlídkách mladých českých ilustrátorů a grafiků, kde se to (jinak bezesporu zajímavými) kresbami propiskou či fixami jen hemží.
Poslechněte si audioverzi newsletteru načtenou autorem.
Výrazně neumětelská, načmáraná estetika, prosáklá nedokonalostí a hrubostí, prosakuje i do jiných oblastí včetně psaní. Zatímco dříve byly hrubky a stylistické kotrmelce příznakem lenosti a hlouposti a zejména v seznamovacích aplikacích mohlo jít o jasnou „red flag“, teď mohou naopak sloužit jako důkaz lidského původu textu a obrana před nařčením z používání AI. Potíž je ovšem v tom, že překlepy lze do AI textu doplnit ex post, a navíc už i tento úkon většinou AI nástroje na požádání zvládnou samy.
Toto úskalí se projevuje i při vizuální tvorbě. Je pravda, že vycizelovaný a zářivý digitální obraz je velmi typickým projevem AI a bezesporu zaplavuje celý internet. Do velké míry je to ale způsobeno tím, že jde o „základní“ výrazový styl mnoha chatbotů, který je líbivý a většina uživatelů si s ním mileráda vystačí.
Při troše snahy ovšem nic nebrání tomu, abychom chatbota ponoukli k více „ručnímu“ stylu. Dokazování lidské tvorby se tak dál komplikuje a Chayka zmiňuje i sílící trend, kdy tvůrci musí svým dílům nejen dodávat jasnou „ruční“ estetiku, ale také na videu dokumentovat celý proces kresby či navrhování, aby se tak vyhnuli případnému očerňování.
Od fotografie k ilustracím se dokonce obrací i řada módních značek (za pozornost tu stojí třeba nedávná kampaň švédského brandu Acne Studios). Už v roce 2024 vzbudily pozornost ručně kreslené plakáty pro olympijské hry v Paříži. Když loni přišla automobilka Porsche s vánočním animovaným promo klipem, byl to celkem jasný šťouchanec do vysmívané AI kampaně Coca-Coly. A absurditu celé věci podtrhuje fakt, že mimořádně „lidský“ a hřejivě ilustrovaný web má i AI divize Microsoftu, která samozřejmě potřebuje polidšťovat nejvíce.
Džíny jako hadr na podlahu
Při grafické tvorbě má lo-fi estetika celkem jasný princip a kontury, ale tento trend postupně prosakuje i do sektorů, kde ručnost a neumělost funguje ve více přenesené rovině – typicky třeba v módě. Odpor k příliš dokonalé „instagramové“ kráse sílí už delší dobu, ale současná nevole k AI jí zasadila další těžkou ránu a najednou je tak hitem nonšalantně rozmazaná řasenka, chaotický make-up či estetika „messy girl“.
Když už kosmetické firmy v kampaních musí nasazovat fotografii, předhánějí se v nedokonalé zrnitosti a (pečlivě aranžovaném) nepořádku – pro fotky koupelnových poliček s řádně odrbanými, špinavými a napůl prázdnými flakony a tubami se používá i výraz „shelfie“ nebo vágní nálepka „cluttercore“.
Loni tu byla móda ošoupaných luxusních kabelek z druhé ruky, která volně navazovala na druhdy populární „quiet luxury“ (tedy estetiku nenápadného bohatství v podobě drahých svetrů apod.). New York Times se už před delší dobou ponořily do scény překupníků extrémně obnošených a děravých módních kousků, které připomínají spíše hadr na podlahu, ale právě proto jsou za ně nadšenci ochotní dát tisíce dolarů – mnohé značky totiž už léta ve velkém produkují uměle „obnošené“ džíny či boty a na ceně tak stoupá ta pravá patina vytvořená dekádami nošení.
Asi není třeba dodávat, že je to ve výsledku stejné pokrytecké snobství (mezi dírou vyrobenou v továrně a koupenou v luxusním vetešnictví není rozdíl) a na posedlosti patinou a záplatami se to projevuje nejlépe. Pěkně to shrnuje tato čerstvá analýza, jejíž autorka podotýká, že už nestačí jen signalizovat nenápadné bohatství, ale také zabydlenost a historii propsanou do každého kusu našeho oblečení či nábytku.
Návrháři a designéři vedle patiny sázejí i na okatou nedokonalost (Prada měla ve své čerstvé kolekci na oblečení špinavé fleky a připáleniny od žehličky) a často si pomáhají recyklací starších módních etap, kdy už dříve bývala obnošená veteš v kurzu. Mimo jiné se tak třeba vrací estetika devadesátkového grunge – byť si Kurt Cobain své otrhané mikiny a umaštěné vlasy jistě nepořídil v luxusním butiku.
Dá se tu tak mluvit o simulované historii nebo ukradené slávě. Dlouho používané věci v sobě skutečně nesou zkušenosti a běh času, jenže jejich rychlým nákupem na sebe tyto aspekty jen tak lehce nepřeneseme. Kritici podotýkají, že více než kdy jindy stoupá v online komunikaci a reklamě, ale i v mezilidském styku důležitost důvěry – a záliba v nově pořízené obnošené veteši je tu jen nepoctivou zkratkou.
Zbytečné ohlédnutí do minulosti
Celá vlna lo-fi estetiky, obnošenosti a ostentativní „ruční“ nedokonalosti je už od základu prázdná a pošetilá, protože popírá svou vlastní logiku. Je pochopitelné, že příval laciného a otravného AI braku (ale třeba taky hyperrychlé módy z Temu) posiluje důležitost pomalé a profesionální lidské tvorby, jenže v tom spočívá základ věci – pokud chceme této hodnoty opravdu dosáhnout, poctivou ruční práci nemůžeme ošidit.
Většina grafiků nebo ilustrátorů už techniky linorytu, perokresby, akvarelu či ručního písmomalířství dobře neovládá nebo na ně (ze zcela pochopitelných důvodů) nemá čas, ale když je jen imitují pomocí digitálních nástrojů, dosáhnou jen zaměnitelného výsledku, kterému se chtěli vyhnout – právě ona ruční tvorba neodmyslitelně ovlivňuje autorské možnosti a tím i podobu výsledného díla, kdežto Photoshop je stále jen Photoshop.
Když se na „ruční“ plakáty a etikety vrhnou všechny značky, skončí zase u nerozlišitelné uniformity, a navíc tím trochu tragikomicky popírají umělecký a kulturní vývoj – mnohé z oněch půvabných „retro“ technik a estetik byly ve své době špičkové hi-tech postupy, a tehdejší tvůrci by se asi hodně divili, proč je dnes někdo zkouší replikovat, když má k dispozici mnohem pokročilejší nástroje a možnosti.
Totéž platí i pro módu, kde vše nabývá nepěkný odér snobství a přetvářky. Projevilo se to už při módní vlně pracovních oděvů, kdy si lidé z kreativních tříd začali libovat v retro historických, ale nikoliv současných montérkách. Aktuální posedlost „patinou“ všeho druhu má v sobě podobnou pachuť.
Záplatované „nadčasové“ kousky většinou jejich milovníci konzumně nakupují jako na běžícím pásu. Lidé, kteří skutečně dvacet let nosí jedny roztrhané kalhoty a v kapse ohlodaný špaček tužky, bývají zpravidla jedinci, kterým jsou trendy totálně ukradené a rozhodně se nikomu nic nesnaží signalizovat. A když si pak jejich exkluzivně děravé džíny v dalším kole natáhne blahobytný kancelářský povaleč, snaží se tím budovat auru, které stejně nikdy nedosáhne.
Stojí také za zmínku, že tu do hry často vstupuje nejen odpor k AI braku a přetechnizované dokonalosti, ale i přízemnější motivy. Není náhodou, že se dnes do módy vrací i 20 let stará tradice mileniálského hipsterismu a s ní spojené retro estetiky všeho druhu – když jsme tehdy začali pít pivo ze zavařovaček a vysedávat na nábytku z palet, byl to trend vynucený nouzí a hospodářskou krizí, který se věrně zrcadlí i v dnešní realitě a v mnoha případech je tak velebení věcí z druhé ruky jen nutnost přelakovaná jako hrdinná rebelie proti chatbotům.
Vlna lo-fi estetiky a velebení ruční práce samozřejmě může mít i pozitivní dopady a pokud alespoň trochu zvýší postavení a oceňování živořících grafiků a ilustrátorů, je to jen dobře. Coby metoda odporu proti AI je ale mrtvá již v zárodku. Podrývá ji totiž zmiňovaná náchylnost k falešným imitacím skutečné manuální tvorby a především míří na špatné cíle.
Škodlivá je technologická korporace beroucí svými nástroji obživu lidskému umělci – nikoliv kýčovitý AI obrázek. Stejně tak je špatný globální řetězec vykořisťování a ekologické devastace – nikoliv čisté nové džíny nebo bílé tenisky. Pokrok, nové technologie, snadnost a jednoduchost jsou samy o sobě skvělá věc, problém leží v lidech a strukturách za nimi.
Lidská touha odlišovat se od mainstreamu je odvěká a těžko s ní něco naděláme, ale bylo by bláhové si myslet, že plakát s ručně naškrábanými nápisy a elegantně seprané triko něco hlubšího vyřeší. A je trochu smutné, když brilantní tvůrci pod tlakem trendů a okolností rezignují na inovace a v boji o přežití začnou imitovat dětské omalovánky.
Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tipů na další zajímavé čtení z českých i zahraničních médií.
