Článek
V newsletteru Pod čarou popisuje každou sobotu Matouš Hrdina společenské trendy, které sice vídáme všude kolem sebe, ale v přílivu každodenního zpravodajství trochu zanikají mezi řádky. Pokud vás ukázka zaujme, přihlaste se k odběru plné verze newsletteru.
Analýza tiktokových mikrotrendů bývá dost nevděčná záležitost. Většinou jde o pomíjivé fenomény, kterými se uživatelé baví jen chvíli, pak nevyhnutelně zastarají, a často je jim přikládána výrazně větší důležitost, než by si zasluhovaly. Pokud je ale bereme jen jako dílčí příznaky větších společenských pohybů, najednou nabývají na významu, i když na první pohled stále působí jako zábavné nesmysly.
Podobně se to má i s takzvanými béžovými vlajkami, kterými se TikTok bavil několik posledních týdnů. Termín beige flag pravděpodobně již loni vymyslela uživatelka @itscaito, která jím označovala obvyklé rysy nudných mužů na seznamovacích aplikacích. Typicky třeba to, že mají rádi mainstreamové sitcomy a nesnáší ananas na pizze, tedy různé varianty oblíbených banalit „mám rád četbu, plavání a výlety do přírody“. Ona „vlajka“ je pak odkazem na více zažité pojmy green flag (pozitivní náznaky, že daný partner nebude k zahození) a red flag (varovné vykřičníky, že je od něj lepší dát ruce pryč).
Význam tohoto pojmu se postupně proměnil a v současné vlně videí s hashtagem #beigeflag se za béžovou vlajku začaly označovat nejrůznější drobné podivnosti a nevysvětlitelné zvyky příslušného přítele či manžela, které sice rozhodně nejsou lákavou green flag, ale ani varovným červeným praporkem. Béžovou vlajkou může být třeba to, že si v noci nechává telefon v hlasitém režimu, protože se bojí, že by mu ráno nezazvonil budík, že v restauraci pomáhá číšnici s roznáškou talířů, že používá nesmyslné průpovídky, nebo že se už ve čtyřiadvaceti chová jako penzista.
Časem se ztratila část původního vtipu a béžové vlajky bývají přiřazovány i k naprosto náhodným věcem, ale v jádru jde pořád hlavně o každodenní otravné drobnosti, které jsou typické pro jakýkoliv dlouhodobý partnerský vztah. Mem s béžovými vlajkami tak může být jen obyčejným vtipem nebo špatně skrývaným předváděním atraktivního partnera, ale když se na něj podíváme s odstupem, dostává hlubší význam.
Bující slovník červených, zelených, béžových i dalších vlajek a jiných podobných pojmů totiž ukazuje na dva důležité dlouhodobé trendy – psychologizaci všech oblastí našeho života a postupný rozklad složitého lidského chování na jednoduše zachytitelné a strojově čitelné nálepky, hesla a kategorie.
Proměny jazyka a globální tažení terapie
V posledních dekádách se v západní společnosti stále více normalizuje veřejná diskuze o otázkách duševního zdraví. V obecné rovině je to samozřejmě mimořádně pozitivní a důležitý proces, který má ale i své negativní stránky.
Takzvaný terapeutický obrat vedl k tomu, že se psychologické léčebné postupy a náhled na člověka začaly uplatňovat ve všech částech života a společnosti. To pak svádí k názoru, že jakékoliv lidské problémy mají psychologické příčiny, a musíme je tedy řešit terapií či dalšími formami odborné pomoci.
Zakrývá to ale skutečnost, že řada věcí má i širší sociální a ekonomické příčiny a problém rozhodně není jen „v naší hlavě“. Kromě individualizace a „psychologizace“ způsobuje další nečekané potíže i snaha o destigmatizaci duševních poruch. Také ta je sama o sobě správná a přínosná, ale místy se překlápí až do přehnané glorifikace nejrůznějších diagnóz, ze kterých se místo nepříjemné věci k řešení stává módní součást identity.
Téměř neviditelným, ale neméně důležitým dopadem těchto procesů je pak prosakování odborného jazyka do běžné komunikace. Málokdo už se pozastaví nad neustálým skloňováním slov jako „trauma“, „toxický“ apod., které přitom ale až donedávna nebyly součástí běžného hovorového jazyka.
Nestačí, že něco nemáme rádi, ale už je to „spouštěč“, emoce je zase nutné „zpracovat“. Zní to přirozeně, ale původně šlo o odborné pojmy, které měly specifický význam. Ten se teď kvůli přechodu do normálního výraziva rozostřil a už je používáme zcela volně. Někdy to nemusí být na škodu, ale jindy tím jen zbytečně nafukujeme bezvýznamné drobnosti, a především si bez odborného vzdělání hrajeme na terapeuty.
Faktorem, který všeobecnou „psychologizaci“ zásadně umocnil, byl nástup sociálních sítí. Do té doby by se celá situace dala popsat tak, že odborná terminologie a náhled na svět prostě prosakovaly z ordinací odborníků, ale nové digitální platformy přinesly převratnou možnost – najednou můžeme dělat samozvané terapeuty sami sobě navzájem a kolektivně. Vědci tento obrat občas popisují výrazem síťová terapeutická kultura, jejímž typickým projevem bývají nejrůznější diskuzní skupiny na Facebooku a dalších sítích, kde lidé sdílejí své zkušenosti a žádají ostatní členy o radu.
Rizika jsou nasnadě. Amatérské diagnózy mohou být často mylné, a i když kolektivní psychologické rozbory nejsou škodlivé tak, jako třeba babské rady na léčbu cukrovky či covidu, pořád mohou natropit dost škody. Nebezpečné je i přehnané sdílení intimních věcí před relativními cizinci, a nakonec to zásadně ovlivňuje také sféru seznamování a partnerských vztahů.
Kamarádky spolu nejspíš probíraly svůj partnerský život už od dob, kdy se k tomu místo vína či kafe přikusoval pečený mamut, ale dříve v tom nejspíš nefigurovaly výrazy jako narcistní porucha nebo oidipovský komplex a také to neprobíhalo před očima stovek tisíc lidí.
Právě to se ovšem děje v prostředí oné síťové terapeutické kultury a výsledkem jsou i zdánlivě nevinné vtípky o béžových vlajkách – neukazují totiž jen to, že si něčí manžel občas prozpěvuje bizarní průpovídky, ale především, že jsme si ze sítí udělali podivnou amatérskou párovou terapii.
Vyčíslení každé maličkosti
Druhý dlouhodobý trend, na který ukazuje mem s béžovými vlajkami, je posedlost kategorizací a nálepkováním všech drobností a odstínů chování, které by dřív nejspíš nikomu nestály za úvahu. Je to přirozený důsledek komunikace prostřednictvím digitálních platforem. Jejich tvůrci totiž ze všeho nejvíc nesnášejí, když se na nich objeví obsah, který není snadno strojově čitelný a nedá se tak ani jednoduše analyzovat a dále využít, především pro komerční účely.
Tento proces už jsem popisoval v jednom ze starších vydání Pod čarou, proto ho jen ve zkratce shrnu – algoritmické doporučování obsahu na sociálních sítích je podmíněno tím, že každý kus obrazového i textového sdělení musí být nějak kategorizován, tak, aby byl strojově čitelný. Pokud se to nepovede, začnou vám ve feedu vyskakovat nevhodné reklamy nebo obsah, který s vašimi skutečnými zájmy nemá mnoho společného, a výsledkem je úbytek času stráveného na síti a tím i zisků provozovatele.
Samo o sobě by to mohlo působit jako technologická kuriozita, ale má to zásadní dopady na způsob, jakým na sítích komunikujeme. V první řadě to samozřejmě ovlivňuje influencery a další tvůrce obsahu, kteří se v honbě za viralitou a větší viditelností musí naučit plynně mluvit „strojovou řečí“ a své výstupy formulují tak, aby jasně zapadly do oblíbených škatulek a žánrů.
Od nich pak tento styl komunikace nevědomky přebírají i běžní uživatelé, kteří automaticky naskakují na populární trendy a o světě pak začínají uvažovat nikoliv v jeho skutečné složitosti, ale jen ve schematickém zjednodušení odpovídajícím algoritmickému pajazyku.
Filozof Justin E. H. Smith to ve své loni vydané povedené knize The Internet Is Not What You Think It Is vystihuje metaforou, že se lidé začali chovat jako boti. Na první pohled to může znít jako přehnaný příměr a plané nadávání do větru, ale v podstatě to odpovídá realitě. Zvykli jsme si sami sebe prezentovat prostřednictvím osobní „značky“, ke které patří i jasný styl vystupování, názorů a komunikace, a v rámci vytváření obsahu musíme své složité a intimní myšlenky a emoce přepracovat do čitelného a srozumitelného formátu. Jinými slovy, z obtížně popsatelných lidí vznikají datové soubory.
A právě to jsou ve výsledku i béžové vlajky. Postupem času jsme vymysleli řadu nových nálepek pro dříve neuchopitelné módy chování (z „už mi nikdy nenapsal“ se stal „ghosting“ a z „mrzí mě, že jsem tam nebyl“ zase „FOMO“), ale pořád tu ještě zůstává široká neprobádaná divočina, která se dá kolonizovat ve prospěch našich digitálních vládců.
Podivné nebo nepatřičné záliby a zvyky našich partnerů by se samy o sobě nemohly stát virálním trendem, protože by si každý jednotlivý případ vyžádal delší vysvětlování ve stylu „můj manžel mě občas štve takovou drobností, když vždycky při vaření…“. Když se na ně ale nalepí jasně čitelné označení beige flag, najednou všichni alespoň zdánlivě na první pohled vědí, o co se jedná, a začnou přihazovat vlastní variace na nově vzniklý mem či mikrotrend. Z ničeho se najednou vytvořily závěje obsahu a další kus nejednoznačného lidského chování ztratil na významu a změnil se ve schematický vtip.
Sdílení a rozebírání různých drobností z psychologie partnerského vztahu nemusí být samo o sobě špatnou věcí, pokud u toho bereme ohled na základní slušnost a pravidla internetové bezpečnosti. Psychologizace a příklon ke strojové čitelnosti jsou navíc trendy, které jde jen těžko silami jedince zastavit, a jen málo lidí může a chce přistoupit k radikálnímu řešení v podobě odchodu ze sítí.
Stejně jako v jiných podobných případech nových trendů v digitální komunikaci, i zde platí především to, že ať už děláme cokoliv, neměli bychom to provádět nevědomky, ale vždy si uvědomit, co nás k tomu vede. Možná nám sdílení zkušeností a kolektivní zpětná vazba skutečně v něčem pomůže, ale možná také jen automaticky naskakujeme do procesu, který nám nic nepřináší a digitální veřejný prostor zaplavuje odpadem dusícím skutečně smysluplnou komunikaci.
Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tipů na další zajímavé čtení z českých i zahraničních médií.
