Pro Rusy začala válka, až když Hitler napadl Sovětský svaz, upozorňuje expert

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Evropa a Rusko se svým přístupem ke konci války neliší pouze datem, kdy si výročí připomíná, ale i elementárním postojem. Zatímco pro Evropany událost symbolizuje začátek mezinárodní integrace, ruský přístup ji vykládá jako historický úspěch Sovětského svazu, který naopak utužuje národní pospolitost.

„Pro Rusko je specifické, že záměrně přehlíží další národy, které se na válce podílely. Tohle všechno se odráží v současné rétorice režimu, protože ta říká: „To my Rusové jsme vyhráli nad nacismem a třetí říší,“ vysvětluje expert na Rusko a východní Evropu Pavel Havlíček z Asociace pro mezinárodní otázky.

Jako Evropané si oslavami konce druhé světové války připomínáme nejen vítězství nad nacismem a fašismem, ale i počátek evropské integrace. Co slaví Rusové?

Rusové slaví jedno z největších identitárních pojítek. Dnes je totiž málo věcí, co pestrý ruský svět drží pohromadě. Jedna věc je právě toto vítězství nad fašismem a nacismem v té „vlastenecké válce“, jak ji Rusové označují, druhá je do jisté míry ortodoxní církev.

V čem se ruský pohled na konec druhé světové války liší od toho, jaký máme v Česku nebo dalších evropských zemích?

Pro Rusko je specifické, že záměrně přehlíží další národy, které se na druhé světové válce podílely. Je to ale běloruský či ukrajinský fond, který tehdy vytvářel významné vojenské formace.

Druhý aspekt je motiv utrpení a ztráty na životech, byly to ale právě oblasti dnešního Běloruska a Ukrajiny, které byly řáděním nacistů nejvíce zasaženy. Tohle všechno se odráží v současné rétorice režimu, protože ta říká „my Rusové jsme vyhráli nad nacismem a třetí říší“ a naprosto záměrně pomíjí zapojení ostatních států a národů.

Bavíme se o tom, jak Rusko interpretuje vítězství, Sovětský svaz nicméně na začátku stál na straně nacistického Německa. Jak toto obhajují?

Pro ně válka nezačala 1. září 1939, ale začala až v roce 1941, kdy nacistické Německo vtrhlo na území Sovětského svazu. Toto pojetí je velmi specifické, oni se totiž neupínají k českému ani evropskému pojetí, které je navázáno právě i na evropskou integraci a jisté zlomení onoho národovectví.

Ruská interpretace války, potažmo ruských dějin i současného světa, je obecně považována za ideologickou. Zaregistrovala jsem dokonce názor, že Rusko není stát, ale myšlenka. Můžeme to tak brát?

S tímto se dá souhlasit. Rusovo neberou vážně některé koncepty, na kterých je postaveno moderní pojetí státu. Narážím například na otázku hranic. Pojetí toho, kde ruský svět začíná a končí, jde až do dob Petra Velikého a Kateřiny Veliké.

Tito lidé ruské impérium rozšiřovali s argumentem, že musí zabezpečit ruské zájmy a bezpečné hranice. Z tohoto myšlenkově vychází i dnešní ruská politická tradice, která stojí na imperialismu. Vladimir Putin je pokračovatelem myšlenky, že Rusko končí tam, kam šlápne noha ruského vojáka.

Tato myšlenka je zakotvena i v některých doktrínách jako třeba, že Rusko má povinnost chránit ruskojazyčné obyvatelstvo, a ne pouze etnické Rusy nebo ty, kteří by se k Rusku přímo hlásili.

Jak se tento ruský světonázor promítá do války na Ukrajině?

Zásadním způsobem. Rusko je ovládáno lidmi, kteří se stylizují do pokračovatelů ruské imperiální tradice. Je to vidět také v tom, jak vnímají pojetí takzvaného blízkého zahraničí. Rusové tím označují region mezi Evropskou unií a samotným ruským územím, zejména Ukrajina, Bělorusko, ale i Moldavsko a další postsovětské země, ve kterém má podle nich Rusko právo zasahovat.

Ukrajina má například ve své ústavě od roku 2016 napsáno, že chce být v budoucnu členem Evropské unie a Severoatlantické aliance, což Rusko nikdy nebralo vážně. Rusko je navíc založeno na koncentraci moci, a proto je pro něj navíc nebezpečné vedle sebe nechat demokratickou Ukrajinu.

Z historie víme, že ideologie bývá často spíše zástěrkou pro kroky, které jsou pro vládce pragmatické. Kde v politice Putina končí ideologie a začíná pragmatismus?

Kde se stírá hranice mezi ideologií a pragmatickou politikou, je v ruském pojetí velmi těžké odlišit. Kvůli monopolu politické moci se to slévá dohromady. Putinův model během posledních dvaceti let zničil nezávislé instituce a země se zredukovala na zájmy jednoho člověka a jeho osobní prospěch.

První zájem Putina je zůstat u moci. Vždy, když ztrácel popularitu či kontrolu, tak přichází imperiální válka v zahraničí, ať už to byla Sýrie v roce 2015, první invaze na Ukrajinu. Byly to vždy časy, kdy si ruský model procházel krizí legitimity, kdy sáhl k ideologii.

Bylo to vidět například během interview s Tuckerem Carlsonem. Při otázce, z čeho vychází válka na Ukrajině, začal Putin odkazovat na to, co se dělo ve středověku. Míra ideologické zaslepenosti a možná i touhy po pomstě do veliké míry ovládá současnou politiku, která byla v minulosti více pragmatická.

Zatím jsme se bavili spíše o tom, jak historii Ruska a současnou situaci interpretují ruští vládci. Jak ale tyto narativy vnímá průměrný ruský občan?

Já tam vidím velikou míru tolerance podobných narativů. Putin do jisté míry odpovídá na poptávku uvnitř ruské společnosti. Mnohé až překvapilo, jak rychle začali lidé tu speciální vojenskou operaci, jak se tomu v Rusku říká, tolerovat, a jak moc za Putinem a jeho osobními ambicemi stojí. To západnímu světu ukázalo, že se na Rusko dívali možná špatným prismatem. Kroky Putina jsou legitimizovány velikou mírou ideologie a vymývání mozků vycházející z modelu existenciálního přežití.

Co bychom mohli obecně říci o ruské nátuře?

Je tu řada specifických momentů, na kterých režim staví. Je to například konzervativnější pojetí světa a nebo role ruského státu v životě občanů. Stát je totiž vždy modernizačním prvkem společnosti. Ta se formovala skrz to, co řekl stát, a je v ní proto zakořeněná veliká míra podřízení.

Rusko se snaží působit jako odlišné a říkat, že vždycky bylo jiné. Je to koncept takzvané suverénní demokracie, se kterým přišel Vladislav Surgov, jeden z ideologů raného Putinova režimu. Ten přichází s myšlenkou, že Rusko je demokracie, ale musí si samo pro sebe rýsovat pravidla kvůli svému historickému příběhu. A právě tohoto režim zneužívá.

Proto se snažím říkat, že Rusko není zas tak výjimečným státem a musí se na něj vztahovat stejná pravidla jako na jakoukoliv jinou zemi.