V právním státě by se něco takového nemělo stát, říká znalec o případu Žerebák

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Expert na forenzní identifikaci George A. Rauscher v minulosti potvrdil pravost videí a identitu jejich aktérů v takzvané Ibiza Gate, která vedla k pádu první rakouské vlády kancléře Sebastiana Kurze. Jeho posudek pro německá média Der Spiegel a Süddeutche Zeitung tehdy doložil, že na záznamu při tajné schůzce s ruskými oligarchy skutečně jsou tehdejší představitelé rakouské vlády.

A další posudek George A. Rauschera výrazně přispěl k tomu, že české soudy nakonec očistily Michala Žerebáka, který se třináct let skrýval před trestem za bankovní loupež, co nespáchal.

Rauscher v rozhovoru pro Seznam Zprávy tvrdě kritizuje, jak v Česku znalci fungují. „Myslím, že to je lidská a profesní tragédie, když je nevinný člověk odsouzen na základě nedostatečného fotoforenzního posudku. V moderním evropském právním státě by se něco takového nemělo stát,“ říká německý znalec v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

V čem jako expert vidíte největší problémy případu Michala Žerebáka?

Zvlášť závažné je, že i samotný Kriminalistický ústav Policie ČR ve svém vyjádření pro soudkyni připustil, že na základě videozáznamu není možné pachatele identifikovat. K odsouzení nakonec došlo pouze na základě jediné pachové stopy – metody, jejíž forenzní hodnota je z mezinárodního hlediska považována za spornou. Že takto křehký důkazní základ vedl k odsouzení, je z hlediska forenzní vědy nepochopitelné.

I samotná analýza nahrávky z kamer v bance ale byla chybná. Už při prvním porovnání fotografií jsem zaznamenal zásadní morfologické nesrovnalosti. Pachatel byl zřetelně robustnější postavy, s plnějším obličejem a odlišným tvarem tváře. K dispozici byly srovnávací snímky, například z maturitního plesu obviněného, avšak ty očividně nebyly posouzeny s potřebnou odbornou pečlivostí. Soudkyně části dostupných znaleckých posudků ignorovala, případně je zpracovala selektivně. Objektivní záznam nálezového stavu neproběhl.

Chyběla rovněž rekonstrukce skutku za reálných podmínek, s přítomností obviněného přímo na místě činu. V Německu jde o standardní postup. Stejně tak v USA, Itálii a dalších evropských zemích by byla naprostou samozřejmostí. Jen tímto způsobem lze empiricky ověřit výšku postavy, pohybové vzorce i kamerovou perspektivu. Skutečnost, že v tomto případě byla rekonstrukce vynechána, je z hlediska kriminalistiky neomluvitelná.

Jaké nejdůležitější důkazy v oblasti fotoforenziky (analýzy digitálního záznamu, pozn. red.) jste našel vy?

Rozhodující byla především vysoká míra morfologických rozdílů mezi Michalem Žerebákem a osobou, kterou zachytil kamerový záznam z banky. Tyto rozdíly se týkaly mimo jiné tvaru obličeje, siluety lebky, utváření čela, nosu, brady a dolní čelisti, ale také proporcí v oblasti krku, uší a úst. Jednotlivé znaky lze samozřejmě zpochybňovat, ale v souhrnu velmi pravděpodobně svědčí proti totožnosti obou lidí.

Kromě morfologické analýzy jsem udělal i rekonstrukci tělesné výšky. Kriminalisté již dříve zaměřili samolepky na dveřích banky, které sloužily jako referenční bod. Na základě těchto dat jsem mohl rekonstruovat, že pachatel včetně bot nebyl vyšší než 175 centimetrů. Po odečtení výšky podrážky se dostáváme na přibližně 172,5 cm. Žerebák byl však ve vyšetřovací vazbě změřen bez bot a měl 178 cm. Tento rozdíl je nejen matematicky významný, ale i vizuálně zřetelně patrný na záznamech.

Také profesor Friedrich W. Rösing, jeden z nejuznávanějších antropologických znalců v Evropě, ve svém nezávislém posudku dospěl ke stejnému závěru jako já. Pravděpodobnost, že na záznamu je Žerebák, podle něj je mezi 0,01 až 0,13 procenta. Forenzní důkazy jsou v tomto případě jednoznačné.

Čeští znalci ale už v roce 2009 uvedli, že nemohou porovnat záběry z videozáznamu s obličejem Michala Žerebáka, stejně tak prý nebylo možné určit výšku pachatele. Stejné stanovisko zopakovali i v roce 2022. Odvolávali se na špatnou kvalitu nahrávky.

Domnívám se, že tvrzení o příliš špatné kvalitě záznamů je ve skutečnosti jen záminka. V kriminalistické praxi pracujeme denně s mnohem horším materiálem. To není překážka, ale běžná realita. Kdo má zkušené oko a ví, jak se obličej formuje ze struktury lebky, rozpozná i na méně kvalitních záznamech, zda morfologické struktury odpovídají, nebo ne.

To však předpokládá, že se člověk případu opravdu důkladně věnuje. Že stráví hodiny, dny metodickým a pečlivým zkoumáním každého jednotlivého znaku. A právě to se v mnoha kriminalistických ústavech neděje. Často vidím standardizované rychlé postupy, kdy se případy odbavují jeden za druhým. Bez hloubky, bez pečlivosti, bez skutečné snahy dojít k pravdě. V případě Žerebáka byla k dispozici všechna zásadní data.

Forenzní posudek není vyjádřením názoru. Je to vědecky podložená analýza. Kdo tvrdí, že nic nevidí, ačkoli je to viditelné, buď nechtěl vidět, nebo se ani nepodíval.

Co se rozumí pod pojmem „kognitivní zkreslení“, před nímž u znalců dlouhodobě varujete?

Kognitivní zkreslení představují systematické myšlenkové chyby, které probíhají nevědomě a mohou zásadním způsobem ovlivnit objektivitu znalce. Nejčastěji se objevují v situacích tlaku, závislosti nebo tehdy, když je – byť skrytě – výsledek předem očekáván. Ve forenzní praxi patří tato zkreslení k nejzávažnějším úskalím vůbec.

Podlehli jim podle vašeho názoru čeští znalci v případu Michala Žerebáka?

Nejvýrazněji je v kauze vidět potvrzovací zkreslení (confirmation bias, pozn. red). Namísto neutrální analýzy čeští znalci aktivně vyhledávali znaky, které potvrzovaly předem vytvořený názor. Osvobozující indicie byly bagatelizovány, nebo zcela opomenuty. Celá řada zjevných morfologických rozdílů mezi pachatelem a obviněným – například tvar obličeje, tělesná konstituce či výška postavy – byla ve znaleckých posudcích zpracována pouze povrchně.

Dalším problémem je autoritářské zkreslení (authority bias, pozn. red). Kriminalistické ústavy v České republice pracují na základě pokynů pro policii a justici. Tato institucionální provázanost vytváří předběžnou loajalitu vůči směru vyšetřování. V takto nastaveném systému se znalci často neřídí důkazním stavem, ale očekáváním zadavatelů.

Ve vašem posudku píšete, že pochybujete o tom, zda Česká republika v současnosti disponuje nezávislými a objektivními znalci. To je silné tvrzení. V Česku máme ale i nezávislé soudní znalce z institucí, které nepodléhají policii…

Pokud znalec ví, že by kritický posudek mohl ohrozit jeho další zakázky, snižuje se jeho ochota oponovat objektivně. Sám jsem to zažil opakovaně: Pokud by ústavy častěji dospívaly k posudkům ve prospěch obžalovaného, jednoduše by už další zakázky nedostaly. Tento princip funguje jako tichá autocenzura. Ne ze zlé vůle, ale kvůli systémovému tlaku.

Tento jev se přitom netýká pouze Česka, existuje i v Německu. Rozdíl je ale v tom, že v Česku často chybí i metodická hloubka, technické vybavení a pravidelné vzdělávání.

Pravidelně spolupracuji s českými, evropskými i americkými advokáty. Reakce jsou jednoznačné. Znalci často působí dojmem, že jsou přetížení, jejich vzdělání neodpovídá mezinárodním standardům. Moderní software se používá jen výjimečně, hardware je zastaralý a vůle k dalšímu vzdělávání často zcela chybí. Já sám se denně několik hodin vzdělávám, abych zůstal na aktuální úrovni. Kdo pracuje s obličejem, měl by podle mého názoru být schopen porozumět také lebce pod ním. Jinak zůstává práce jen na povrchu.

Objektivní znalec potřebuje čas, zdroje, zkušenosti – a především finanční nezávislost, aby mohl říkat i nepohodlné pravdy. Tyto předpoklady v Česku na mnoha místech chybějí. To má přímý dopad na kvalitu posudků, metodickou důkladnost a nakonec i na možnost spravedlivého procesu.

Setkal jste se ve své práci s dalšími případy z České republiky, u nichž máte za to, že experti také pochybili?

Ano. Chyby sahají od metodologické nedbalosti přes nedostatečnou dokumentaci až po očividné chybné interpretace. To, co je často spojuje, je pozoruhodná odolnost vůči odlišným názorům a mezinárodním standardům.

Když jsou předloženy zdůvodněné protianalýzy, ať už z Německa, Rakouska nebo jiných zemí, často jsou formálně odmítnuty nebo obsahově ignorovány. Chybí otevřená schopnost k diskuzi a ochota zabývat se novými vědeckými poznatky. V jednom případě byla například odmítnuta protianalýza s lakonickým odůvodněním, že „nebyla vypracována českým institutem“, jako by národnost byla kritériem kvality.