Třináct let utíkal před (ne)spravedlností: za životní újmu mu přiznali 45 tisíc

V nevelké jednací síni Obvodního soudu pro Prahu 2 působil vedle svého obhájce nervózně, ale odhodlaně.

Mladý muž se letos na jaře postavil před soudce, aby mu odvyprávěl, čím si prošel. Třináct let utíkal před nespravedlivým trestem za ozbrojenou bankovní loupež, kterou nespáchal.

V mikině s nápisem „Pachové stopy? Dlouholetý systematický podvod státního aparátu ČR!“ dával tichým protestem najevo, kdo nebo spíše co má podle něj jeho odsouzení na svědomí.

Přestože šlo o mimořádný případ, nikdy se nedostal na stránky novin ani do centra veřejné debaty. A soudní síň byla při všech jednáních téměř prázdná.

Michal Žerebák se přitom léta skrýval na útěku v různých zemí Evropy, přežíval pod hrozbou mezinárodního zatykače v šedých zónách mimo systém, aby si sám mohl opatřit důkazy, které dokázaly jeho nevinu.

Soud ho nakonec zprostil obžaloby, ale z případu Žerebák se v roce 2023 nestal jen „oficiální“ justiční omyl. Má daleko větší přesah, protože důkazy, které Michal Žerebák nashromáždil, významně zpochybňují spolehlivost metod, se kterými česká kriminalistika pracovala či stále pracuje, a také důkazy, o které se tuzemské soudy běžně opírají.

Letos v březnu - u Obvodního soudu pro Prahu 2 - žaloval Michal Žerebák Ministerstvo spravedlnosti o nemajetkovou újmu za své odsouzení. Po útěku žil na ulici, přes třináct let neviděl sestru a její děti ani nemocnou matku, o kterou dřív pečoval. Když zemřela, nemohl jí přijet na pohřeb.

Ministerstvo muži, jemuž jako obrana před nespravedlností zbyl útěk za hranice, přiřklo za tyto útrapy 45 tisíc korun. A soudce při posledním stání konstatoval, že mu suma přijde dostatečná.

„Celé ty roky jsem si říkal, že už nemohu dál, prostě nemohu. Ale musíte, jinak vás to položí. Teď ty poslední měsíce se rána zase otevřela. Jako by vám někdo vrtal šroubovákem do rány. Teď už ale vím, za co jsem bojoval. Je strašná škoda, že se to nedozvěděla moje máma,“ přemítá Michal Žerebák. Až dosud o svých životních útrapách s novináři nemluvil. Ozval se nejprve spolku Šalamoun, který jej s reportéry Seznam Zpráv propojil.

K přepadení banky, za které Žerebáka soudy v roce 2010 pravomocně odsoudily, došlo o rok dřív na pražském Žižkově.

Dobový kamerový záznam zachycuje muže ve tmavém kabátu přistupujícího k přepážce pobočky České spořitelny. Na hlavě má čepici a na očích dioptrické brýle. Za několik vteřin vytáhne na pracovnici banky zbraň, žena mu po chvíli vydá bankovky, které si pachatel zastrčí do připravené tašky a z budovy chvatně odchází.

Na místě činu vyšetřovatelé poté odeberou pachové stopy a vyzpovídají svědky. Po více jak půl roce z loupeže obviní tehdy devatenáctiletého Michala Žerebáka. Ten má v té době už s policií zkušenosti - den před vyloupením žižkovské banky totiž stráví v Praze v policejní cele, když v kupé vlaku jedoucího z Plzně do hlavního města oloupí v kukle a s plynovým revolverem mladou ženu o mobil.

Dalších šest obdobných skutků mu prokážou i policisté z Mostu, v jehož okolí Žerebák v té době žije. Mladík se prakticky ihned doznává, obětem se omlouvá a zčásti jim zaplatí škodu.

K přepadením za „pár“ stovek až jednotek tisíc korun však soudy přičlení i osmý zločin - do té doby neobjasněnou žižkovskou loupež, při níž si pachatel odnesl čtvrt milionu.

Jedná se o jediný čin, který Michal Žerebák od začátku razantně popírá. To mu ale u pražských ani mosteckých soudů nepomůže. V květnu 2010 mu udělí souhrnný trest čtyři roky vězení.

Klíčovými důkazy jsou Žerebákovy pachové stopy na místě loupeže a výpověď pracovnice spořitelny, která tvrdí, že v obžalovaném pachatele se 75procentní jistotou poznala.

Trest padne i přesto, že znalci z českého Kriminalistického ústavu uvedli, že nejsou schopni kvůli údajně nízké kvalitě nahrávky z přepadení vyloučit ani potvrdit, zda je právě Žerebák skutečným pachatelem.

Michal Žerebák v té době studoval teplickou obchodní akademii a neustále sháněl peníze. Žil v sociálně vyloučené lokalitě v obci Obrnice, pod niž spadá i Chanov - ve své době nejznámější romské ghetto v Česku. Od čtrnácti let sám pečoval o matku, kterou před jeho zraky den před Štědrým dnem porazilo auto a která byla od té doby zcela odkázána na pomoc syna.

„Co všechno musel s mámou podstoupit, jsem si uvědomila, až když Michal utekl do zahraničí,“ vypráví Žerebákova starší sestra Kateřina, která se pak musela o matku starat.

Stejně jako třeba Žerebákova třídní učitelka nechápala, proč její bratr přepadení spáchal.

„Tenkrát jsem neměl peníze na maturitní ples, na učebnice, někdy ani na jídlo. To bylo trošku trapné. I společnost vás nutí k tomu, abyste zapadl, nebyl outsiderem, abyste konzumoval. Ale tohle bylo to nejhorší řešení, které jsem mohl zvolit. Já se za to strašně stydím,“ říká dnes Michal Žerebák.

Navíc si uvědomuje, že nebýt předešlých přepadení, policisté by zřejmě nikdy neměli důvod udělat si z něj, jak říká, obětního beránka. „Systém mě potrestal daleko víc za věci, kterých jsem se nedopustil, než za to, co jsem skutečně spáchal,“ přemítá mladý muž.

A má pravdu. Bez velké bankovní loupeže by totiž od soudu velmi pravděpodobně, podle následných rozsudků, odešel „pouze“ s podmínkou.

Jakmile mu došla výzva k nástupu do věznice, sbalil si příruční kufr a naposledy zamával matce, která jeho odchod nevěřícně sledovala z balkonu paneláku.

„Hned, jak mi přišel nástup do vězení, řekl jsem: Mami, je mi to líto, ale jdu do světa, protože já už tady tomu systému nevěřím. Nebudu čekat na to, že na mě hodí další věci,“ vysvětluje svůj útěk Michal Žerebák, který už tehdy studoval ekonomii na České zemědělské univerzitě.

„Já jsem potřeboval prostor k tomu, abych je porazil,“ dodává, proč zmizel do Švýcarska. „Ve škole jsme se učili, že je to rovná a neutrální země,“ vysvětluje.

Zhruba po měsíci na něj české orgány vydaly evropský zatykač. V té době jako dvacetiletý mladík - bez zázemí a jakýchkoli prostředků - přežíval na ulici. Z popelnic sbíral vratné lahve, sekal trávníky, venčil psy. Neměl doklady ani zdravotní pojištění. Nemohl jít na policii, když mu vykradli pronajatý byt. A když měl podezření, že by ho české úřady mohly najít, přesouval se. Do Černé Hory, Německa nebo zemí Beneluxu.

„Já si kolikrát říkala, kdyby to radši byla pravda, že to udělal, aspoň bychom to uzavřeli,“ popisuje psychický tlak v letech na útěku Žerebákova sestra Kateřina.

Po deset let případ v Česku spal. Až do roku 2020, kdy Michal Žerebák podal návrh na obnovu procesu. Jako nový důkaz soudu předložil znalecký posudek německého experta z oboru forenzní antropologie George W. Rauschera.

Prozkoumal záznamy bezpečnostních kamer z doby žižkovského přepadení, na nichž i laik může částečně rozpoznat pachatelův obličej, a jeho závěr zněl: Michal Žerebák není pachatelem loupeže.

Podle Rauschera byla rozhodující především vysoká míra morfologických rozdílů mezi oběma osobami. Klíčové rozdíly se podle něj týkaly mimo jiné tvaru obličeje, siluety lebky, utváření čela, nosu, brady a dolní čelisti, ale také proporcí v oblasti krku, uší a úst.

Případ se dostal k řízení o možnou obnovu až za dva roky po podání návrhu - tedy v roce 2022. Soudkyně Jana Pěchotová z Obvodního soudu pro Prahu 3, jež Žerebáka před lety nepravomocně za vyloupení banky odsoudila, v tuto chvíli rozhodovala o tom, zdali v jejím někdejším posouzení nedošlo k chybě - a jestli má muž nárok na nový proces.

Pěchotová opět požádala o posouzení český Kriminalistický ústav.

I po třinácti letech, a i přes posudek zahraničního znalce, si Kriminalistický ústav stál za svým: „V případě pachatele na videozáznamu není možno ani potvrdit, ani vyloučit, že by se mohlo jednat o stejnou osobu jako na srovnávacích fotografiích.“

Rauscher nicméně své stanovisko nezměnil. K případu ho vyslýchali němečtí policisté a odborník mimo to přidal vyjádření, ve kterém hovořil o „kognitivní zaujatosti“ českých znalců a vyjádřil pochybnosti nad nezávislostí české justice.

„Už v roce 2009 bylo zřejmé, že nedošlo k objektivnímu hodnocení důkazů,“ řekl nyní Seznam Zprávám Rauscher. „Česká justice má totiž dlouhodobou praxi spoléhat se na institucionálně vázané znalce, například kriminalistické ústavy, které spadají pod Policii ČR. Takto nastavená struktura je v rozporu se základními principy právního státu,“ vysvětluje znalec.

Podle něj není možné, aby Kriminalistický ústav, jenž pracuje na základě zadání od státního zástupce či soudu a zároveň vypracovává znalecké posudky, zaujímal v kauzách neutrální postoj.

V Žerebákově kauze lze podle Rauschera jasně identifikovat několik kognitivních zkreslení. „Namísto neutrální analýzy čeští znalci aktivně vyhledávali znaky, které potvrzovaly předem vytvořený názor. Osvobozující indicie byly bagatelizovány, nebo zcela opomenuty. Celá řada zjevných morfologických rozdílů mezi pachatelem a obviněným – například tvar obličeje, tělesná konstituce či výška postavy – byla ve znaleckých posudcích zpracována pouze povrchně,“ vyjmenoval znalec v rozhovoru.

A k tomu dodal, že ke zjištěním jako on měli čeští znalci dospět nejen v roce 2022 - ale již v roce 2009. „Skutečnost, že čeští znalci navzdory dostupným metodám a technologiím nedokázali — nebo nechtěli — vyvodit jasné závěry, vzbuzuje otázky ohledně jejich objektivity a odborné způsobilosti,“ argumentoval Rauscher.

V řízení o možné obnově procesu proti sobě ale zdaleka nestály pouze posudky českého Kriminalistického ústavu a německého znalce. Znalecký posudek totiž na Žerebákovu žádost zhotovil i Rauscherův krajan Friedrich W. Rösing. A jeho závěry jsou ještě drtivější než ty Rauscherovy.

Uvádí, že mezi Žerebákem a pachatelem existuje 20 rozdílů. „Závěr tedy je, že zákazník banky a obžalovaný nejsou totožní. Totožnost je vyloučena s pravděpodobností 99,87% až 99,99 %, nebo že zbývající pravděpodobnost totožnosti je 0,01% až 0,13 %,“ stojí v Rösingově expertize.

I po předložení posudků, které Žerebákovu vinu prakticky vylučovaly, však žalobkyně Petra Gřivnová trvala na zamítnutí návrhu na obnovu případu. „Pro mě zcela zásadní a podstatné je vyjádření našeho Kriminalistického ústavu, kde se tedy domnívám, že o erudici tamních pracovníků z hlediska antropologie nemůže být pochyb,“ přednesla v závěrečné řeči Gřivnová.

Jak dále před soudem státní zástupkyně uvedla, z vyjádření Kriminalistického ústavu je „krásně patrno“, proč podle ní nelze video s Žerebákem porovnat.

K argumentům proti obnově přiřadila i to, že zahraniční experti nejsou zapsáni v seznamu znalců České republiky, a soudkyně s Gřivnovou souhlasila. Zahraniční odborníky nepřijala jako znalce, ale jejich vyjádření „pouze“ přiložila jako listinné důkazy. „Pro soud byly závěry Kriminalistického ústavu rozhodujícím vodítkem,“ shrnula soudkyně Pěchotová - a po čtyřech minutách porady se senátem návrh na obnovu Žerebákova případu v říjnu 2022 zamítla.

Kdo tedy vlastně jsou Friedrich W. Rösing a George W. Rauscher? První je jedním z nejuznávanějších antropologů v Evropě. Rösing vyvinul standardy pro identifikaci jedinců na základě kosterních pozůstatků nebo snímků. Vyučuje všechny oblasti antropologie a nadále působí jako německý znalec.

Rauscherovým hlavním zaměřením je forenzní identifikace. Zpracovával znalecké posudky pro německé soudy i obhajobu, jeho jméno se objevilo v řadě medializovaných případů. Například v roce 2019 vypracoval analýzu pro německá média Der Spiegel a Süddeutche Zeitung v takzvané Ibiza Gate. Raucher potvrdil pravost videí a identitu jejich aktérů - představitelů tehdejší rakouské vlády při tajných schůzkách s ruskými oligarchy na španělském ostrově Ibiza. Na základě Rauscherovy analýzy padla první rakouská vláda kancléře Sebastiana Kurze.

Po čtyřech měsících od zamítavého usnesení soudkyně Pěchotové však do hry vstoupil odvolací Městský soud v Praze, kam Michal Žerebák podal proti verdiktu stížnost. A nadřízený soud usnesení soudkyně Pěchotové zrušil s tím, že nechápe, proč zahraniční experty nevyslechla jako znalce - ale pouze jako svědky - a proč hodnotu jejich zjištění bagatelizovala.

Přitom podle Městského soudu byla zjištění zahraničních znalců stěžejní. „I proto, že v původním řízení byla totožnost obžalovaného určena vyhodnocením pachové stopy, jejichž význam byl soudní praxi zpochybněn, a na základě rekognice se svědkyní, která obžalovaného s jistotou nepoznala,“ napsal v odůvodnění městský soud a případ Pěchotové vrátil.

Ta už pak v řízení nepokračovala a v květnu 2023 rovnou obnovu povolila. O měsíc později pak Michala Žerebáka viny zprostila. Důvody, které ji ke zproštění obžaloby vedly, soudkyně Pěchotová ve verdiktu zcela vymlčela.

Soudkyně je nyní už v penzi a mlčí i před reportéry. „Nezlobte se, o tom s vámi teď nebudu mluvit, jsem v důchodu,“ reagovala, když ji redaktoři zastihli před dveřmi jejího bytu. Na poznámku o tom, že ve věci celou dobu rozhodovala, odpověděla: „Rozhodovala jsem to já, nemám k tomu co říct, na shledanou.“

Reportéři SZ navštívili i někdejšího ředitele Kriminalistického ústavu Emila Vanča, který z instituce na konci roku 2010 za nevyjasněných okolností odešel. Na otázky, jak pohlíží na tvrzení zahraničního znalce, že jejich posudek byl vadný, fakticky neodpověděl.

„Rozumím, no bohužel, podepsal jsem mlčenlivost,“ reagoval nejdříve Emil Vančo. Po chvíli, než zavěsil sluchátko domovního telefonu, dodal: „Jako já prostě nejsem antropolog, byl jsem ředitel. Zeptejte se současného ředitele.“

Současné vedení Kriminalistického ústavu trvá - i poté, co byl Michal Žerebák zproštěn viny, na svém. „My používáme určité metody, máme kontrolu kvality, spolupracujeme se zahraničními experty z ústavů, takže za tím posudkem si stojíme. Kolega to v něm velice krásně vysvětlil,“ uvedla mluvčí ústavu Petra Srnková.

Podle instituce navíc nebyl nikdy „důvod“ k tomu, aby zpracování daného posudku odmítli nebo se obrátili na zahraniční znalce.

Český kriminalistický ústav přitom nestojí jen proti dvěma posudkům - tedy Rauscherovu a Rösingovu. Žerebák si s obhájci v průběhu procesu nechal „v záloze“ ještě znalce polské a slovenské. Jejich posudky již z taktických důvodů nepředložili Pěchotové, aby v případě pravomocného zamítnutí návrhu na obnovu měli nové důkazy pro návrh další.

Posudky těchto expertů podporují zmíněné zahraniční znalce. „Na základě srovnávacích antropologických analýz jsem dospěl k závěru, že lze vyloučit, že pachatel je Michal Žerebák,“ uvádí polští experti Amanda Krać a Tomasz Sidor.

„Na základě morfologické a antropometrické analýzy je možné osobu Michal Žerebák jednoznačně vyloučit jako osobu, která by měla být zachycena na analyzovaných kamerových záznamech,“ stojí i v závěru expertizy odborníka z Přírodovědecké fakulty Univerzity Komenského v Bratislavě Radoslava Benuše.

Pokud na videu z přepadení žižkovské spořitelny není Michal Žerebák - jak potvrzují všechni oslovení zahraniční experti, jak je možné, že se jeho pachové stopy dostaly na místo činu?

„Já jsem na začátku vůbec nevěděl, co to ty pachové stopy jsou. Pořád jsem jen opakoval: ‚Já tam nikdy nebyl, někdo si mě spletl, nějak se to kontaminovalo.‘ A pak jsem si začal o té metodě číst, studovat. A zjistil jsem, že to je celé jeden velký podvod. Česko je zemí pachových stop,“ vyjadřuje svůj názor na českými policisty a soudy využívanou kriminalistickou metodu Žerebák.

Jeho pachové stopy identifikovaly dvě feny - Mony a Polana - a to z odebraných vzorků z pravé strany pultu přepážky a z podlahy před přepážkou. Vzorky pachů s těmi Žerebákovými porovnával psovod Josef Bukvaj půl roku po vyloupení banky, tedy v době, kdy byl už Žerebák z činu podezřelý. Každá z fen přitom pod Bukvajovým vedením potvrdila Žerebákovu pachovou stopu na obou snímaných místech čtyřikrát.

„Možnost omylu psa je vyloučena,“ prohlašoval na soudním jednání v roce 2009 psovod Bukvaj a soudkyně pak k pachovým stopám přistoupila jako ke klíčovým důkazům případu.

„Svědek Bukvaj popsal jednoznačnou cestu obou poznávajících fen německých ovčáků, která nasvědčovala tomu, že kontrolní odebranou pachovou stopu i stopu z místa činu považují za zanechanou totožnou osobou,“ shrnula výsledek pachových stop.

Pochybnosti ohledně pachových stop reportéři v roce 2023 detailně rozebrali v investigativní podcastové sérii Slopné: Kdo je vrah?.

Pro připomenutí: V roce 2015 provedli experti z České zemědělské univerzity na popud Ministerstva vnitra výzkum přímo na policejních psech, kteří byli k pachové identifikaci osob využíváni. Výsledky experimentu označil hlavní zpracovatel výzkumu Ludvík Pinc, někdejší policista, psovod a expert na pachové stopy, za „tragické“.

„Tak jak se metoda pachové identifikace dělala u nás, to bylo jako když si hodíte kostkou. Ale kostkou, která má jen jedničku a dvojku,“ přirovnal nespolehlivost „pachovek“ v rozhovoru Pinc.

Na rizikovost pachových stop navíc upozornila už v roce 2012 zpráva samotného policejního prezidia: „Bylo konstatováno, že současná aplikační praxe je na základě názorů soudních znalců specializujících se na kriminalistickou odorologii nadále neudržitelná, riskantní a z pohledu dokazování trestné činnosti neperspektivní.“

Přestože odborníci varovali, že se pachové stopy v Česku analyzují špatně, metodiku policejní prezidium změnilo až v roce 2018 - a do té doby navíc výsledky výzkumů tajilo.

Hlavní změnou je, že pachové konzervy si už psovod nesmí stavět sám - to znamená, že by psovod od roku 2018 neměl vědět, který pach je zájmový, respektive kterou konzervu má pes identifikovat. „Psovod si nemůže sám stavět pachovou řadu a vědět, který vzorek je takzvaně cílový a pes by ho měl označit. Protože to psa může silně ovlivnit. A v tom experimentu jsme to prokázali,“ shrnul Pinc.

Do roku 2018, tedy i v roce 2009, kdy pachy se svými fenami analyzoval Bukvaj, však policejní prezidium ve své metodice uvádělo, že si psovod konzervy sám staví. A přesně to učinil Bukvaj i v Žerebákově případě.

„I v roce 2009 se vědělo, že psovod může nevědomě ovlivnit psa, když zná polohu zájmové konzervy. Už v té době na to byla řada zahraničních výzkumů,“ uvádí Pinc.

Přestože se i na základě Pincova výzkumu měnila celá policejní metodika, Bukvaj si dodnes stojí za tím, že Clever Hans effect, tedy situace, kdy výzkumník respektive psovod, ovlivňuje svým chováním reakce zvířete, je nesmysl.

„Jako z mého pohledu je to absolutní nesmysl. Já jsem se tomu vždycky bránil, abych toho psa jakýmkoliv způsobem… Ale heleďte, nechci o té metodě mluvit. Opravdu. Já jsem rád, že jsem od toho odešel,“ řekl redaktorům před vraty svého domu Bukvaj.

Ten od policie odešel před sedmi lety, tedy v době, kdy se zmíněná metodika měnila. Na dotaz, co si myslí o tom, že jeho psi v Žerebákově případě chybovali, odpověděl: „Já jsem v podstatě neříkal nikdy, že to byl on. Pouze, že tam byla zjištěna pachová shoda. To, jakým způsobem se tam ten pach dostal, nebo nedostal, je právě věcí dalších důkazů, ne mojí. A v podstatě věcí soudu,“ reagoval Bukvaj.

To, jak se tam pach dostal, když podle znalců pachatelem Žerebák nebyl, ovšem soud nikdy nevysvětlil. Naopak - i v roce 2022, kdy se již vědělo, že pachové stopy jsou silně nespolehlivé, jimi soudkyně Pěchotová zamítnutí na obnovu řízení opírala.

Obdobně jako soudkyně Pěchotová se přitom chovají soudy či státní zástupci po celém Česku - především když řeší návrhy na obnovy řízení, v nichž figurují pachové stopy identifikované před rokem 2018.

„Já jsem byl velice nepříjemně překvapen tím, že soudy všech stupňů, snad s výjimkou Ústavního soudu, fungují jako jacísi obhájci nebo advokáti ve prospěch pachové identifikace,“ podivuje se dodnes expert Pinc.

Jako zásadní se pro soudkyni Pěchotovou jevila i výpověď pracovnice spořitelny, na kterou pachatel v době loupeže mířil zbraní a jež mu vydávala bankovky. V té době šedesátiletá Eva T. na policii uvedla, že muži bylo mezi 25 a 30 lety, měl štíhlou postavu, užší ramena, „dost bílou“ pleť a propadlé tváře. Podobiznu pachatele sestavit nedovedla.

Při rekognici, kterou vyšetřovatelé provedli půl roku po loupeži, Eva T. označila Žerebáka s tím, že si je jím jako lupičem jistá na 75 procent. Soudkyni její vyjádření stačilo a svědectví vzala za validní a věrohodné. A to přesto, že v rozsudku z roku 2010 například o svědkyni uvedla: „Nemůže popsat celkovou postavu, protože seděla za přepážkou a viděla ho od pasu nahoru. Nemůže říct, zda měl stopy po akné, protože měla na nose brýle na blízko a měla je posunuté na kraj nosu a je krátkozraká. Když byla na rekognici, pachatele označila podle celkové postavy a propadlých tváří.“

Nesrovnalosti v tom, jak mohla svědkyně poznat Žerebáka podle „celkové postavy“, když tu ani neviděla, nebo že si nepamatovala na akné, jehož silné projevy v té době Žerebák na tvářích měl, soudkyni neznepokojily.

Nezviklal ji ani stav svědkynina zraku. Eva T. totiž jen do doby loupeže prodělala 10 operací očí a při prvotním výslechu na policii uvedla: „Na blízko mám pět dioptrií, používám proto na počítač a pokladnu brýle. Ty jsem měla nasazeny, a když si za těchto okolností chci prohlédnout blíže klienta, musím si ty brýle posadit víc na nos a podívat se nad brýlemi. To jsem z přirozených důvodů nemohla udělat.“

Policii navíc řekla, že muž pravděpodobně neměl brýle, čemuž odporuje videozáznam.

Na dotaz, co si teď myslí o tom, že Žerebák byl v kauze očištěn, Eva T. reagovala: „Když mám být upřímná, je mi to jedno. Po tolika letech mi to je už fuk.“

A navíc se při rekognici rozhodovala mezi Žerebákem a jedním ze tří figurantů, kteří se poznávání taktéž účastnili. „Ten druhý, to byl policista, to mi potom řekli, že to nebyl on,“ sdělila reportérům ve dveřích svého bytu po patnácti letech od události Eva T.

Svědkyně šla přitom poté svědčit k soudu, kde měla potvrdit, zda si je pachatelem skutečně jistá. To, že se ještě předtím dozvěděla, že figurant, mezi nímž váhala, byl policista, bylo podle Marka Dvořáka, odborníka na rekognici z Právnické fakulty Univerzity Karlovy, nešťastné.

„Je to chyba. Jednoznačně. Už proto, že se pak třeba může dělat následný výslech. Je vědecky prokázané, že v momentě, kdy někomu řeknete, že správně označil, tak najednou on, když o tom pak hovoří zase později, říká výrazně vyšší míru jistoty,“ vysvětlil Dvořák.

Z policejního protokolu k rekognici jde navíc vyčíst, že svědkyni nikdo neupozornil, že podezřelý či pachatel mezi poznávanými být nemusí. „To mi nikdo neřekl,“ potvrdila redakci žena.

Dvořák i v tomto směru spatřuje chybu, která ovšem u policie byla dlouholetou praxí. „Dát instrukci o tom, že ten, koho jsem viděl, tam být nemusí, je za mě naprosto klíčové,“ uvedl Dvořák s tím, že toto pravidlo při rekognicích detektivové zavádí postupně teprve v posledních dvou letech. V trestním řádu ale zaneseno není.

„Člověk na policii má snahu provést to dobře. Chcete splnit, co po vás chce ten policejní orgán. A to podle mě může být trošku problém. Já jako splnění budu vnímat to, že bych měl jednu osobu poznat. Ale smyslem rekognice nemá být poznat tu nejpodobnější. Smyslem je říct: ‚Je to pachatel, není to pachatel‘,“ vysvětlil Dvořák.

Rekognice patří, vedle pachové identifikace, podle zahraničních výzkumů k jedné z nejrizikovějších kriminalistických metod. Dokázal to například projekt Innocent Project, který vznikl v roce 1992 pod záštitou Právnické fakulty v Cardozo ve státě New York. Za dobu své existence odhalil 400 justičních omylů - z toho očitá svědectví mohla za 70 procent všech chybných odsouzení.

To, že za nejvíce justičními omyly stojí právě rekognice, potvrdil i obdobný projekt v Kanadě. Další zahraniční studie pak navíc předpokládají, že až 40 procent všech očitých svědectví je klamných.

Z výzkumů rovněž vyplývá, že jednou z nejčastějších příčin chybné rekognice je soustředění se na zbraň, kterou útočník svědkovi hrozí. Právě v této situaci se ocitla i svědkyně Eva T.

V Česku žádné statistiky týkající se rekognice či pachových stop neexistují.

I když byl Michal Žerebák z loupeže banky zproštěn, kola soudů se nezastavila.

Ministerstvo spravedlnosti mu jako nezákonně odsouzenému vyplatilo 253 tisíc korun za neoprávněné stíhání a vazbu, za nemajetkovou újmu, tedy prokázání dopadů stíhání do „osobnostní sféry“, mu přiřklo 45 tisíc korun.

Podle Ministerstva spravedlnosti, které sumu určilo, šlo v případě Žerabáka o „životní styl, který si vyvolil sám“, než o nevyhnutelnou nemajetkovou újmu po útěku před nespravedlivým rozsudkem.

Kdyby však Michal Žerebák nebyl odsouzen za loupež banky, dostal by nejspíš za sérii loupeží podmínku: Ke skutkům vyjma bankovní loupeže se přece jen přiznal, poškozeným se omluvil a činů litoval.

Za obhajobu a posudky, které mu zajistily spravedlnost, zaplatil stovky tisíc eur - peníze, které mu půjčili kolegové z práce či jeho zaměstnavatelé po tom, co je se svým příběhem seznámil.

Když Obvodní soud pro Prahu 2 postoj Ministerstva spravedlnosti potvrdil, uvedl tamní soudce Lukáše Kučera, že mezi Žerebákovým útěkem a nespravedlivým trestem neexistuje „příčinná souvislost“.

Podle soudce Kučery měl Žerebák nastoupit „zákonný“ trest. „Ale to neudělal,“ dodal soudce Kučera.

Reportérům SZ nad rámec svého rozhodnutí soudce nic víc vysvětlovat nechtěl. „Dovolil jsem vám, ať si to celé nahráváte, můžete z toho celého vyjít a samozřejmě pokud budete chtít další informace, můžete se buď obrátit na tiskové oddělení zdejšího soudu, popřípadě vyčkat anonymizovaného rozhodnutí,“ zdůvodnil soudce svou neochotu.

Michal Žerebák je tedy nucen se opět odvolat. Jak to dopadne, se teprve uvidí. „Kdybych zůstal v Česku a nastoupil do vězení, nikdy bych svou nevinu nedokázal. O peníze nejde, jde o princip. Já tady psychicky krvácím už patnáct let,“ říká muž.

Střídavě žije ve Švýcarsku a Německu, do Česka se už kvůli zkušenostem s justicí vrátit nechce.

„Já přemýšlím nad tím, kolik lidí bylo, je a bude ještě takto trpět. Budou takto bezradní? budou přemýšlet jak to, že se to stalo zrovna jim?“ zamýšlí se Žerebákova sestra Kateřina.

Skutečný pachatel loupeže v žižkovské bance je dodnes neznámý.

Jeho zločin je nadto promlčen.