Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Svět slaví 80. let od konce druhé světové války. A my Češi si můžeme navrch gratulovat, že si už po čtyřiatřicáté připomínáme tuhle událost společně s naprostou většinou evropských států jako Den vítězství 8. května. Prosadit to už v roce 1991 bylo prozíravé – protože kdo ví, jestli by tak radikální odklon od ruské historické lži zvané „osvobození 9. května“ u nás později vůbec prošel. Natož dnes, v současné rozhádané Sněmovně.
Snadné to ovšem nebylo ani těsně po listopadové revoluci. Jeden by až nevěřil, že s návrhem přesunout datum oslav z 9. května na 8. květen přišel Miloš Zeman. „Je naší povinností odstranit fikci stalinské historiografie,“ hřímal tehdejší poslanec za Občanské fórum už 8. května 1990 v tehdejším Federálním shromáždění. „Máme-li povinnost vůči lidem, kteří se účastnili pražského povstání, vrátit jim čest, pak jim tuto čest vrátíme právě tím, když autentické datum osvobození Prahy, a to je 8. květen, vyhlásíme v zákoně o státních svátcích Dnem osvobození od fašismu. Kromě toho se tímto datem začleníme do data obdobně slaveného civilizovanými evropskými státy, což je malý, ale přece jen krok k našemu návratu do Evropy,“ argumentoval politik, který se později zcela zdiskreditoval proruskými postoji.
Leč napoprvé Zeman pohořel. Třeba levicový poslanec Ivan Fišera mu opatrnicky oponoval, že „9. květen byl výrazem uznání celé tragické povahy 2. světové války… v daných historických souvislostech se nedopustíme chyby, když ponecháme 9. květen jako státní svátek“. A tak v roce 1990 došlo jen k přejmenování jubilea. „Den osvobození Československa Sovětskou armádou“ (komunisté jej vnutili národu hned po válce, když odmítli návrh prezidenta Edvarda Beneše slavit 5. květen – Den povstání) se stal v zákoně z roku 1951 „Dnem osvobození Československa od fašismu“. Datum zůstalo stejné.
O rok později – 15. května 1991 - už ovšem vytrvalý Zeman uspěl. Zákonodárci váhali, ale zhruba dvě třetiny se nechaly přesvědčit. Pamětníci vzpomínají, že velká část veřejnosti, neznalá historie, byla z odhlasované datové změny na rozpacích. Proč posouvat státní svátek o jediný den? Po šestačtyřiceti letech slavení? Nejde o přepisování historie? Není to další zbytečný krok, podobný tehdejší zpackané „pomlčkové válce“ se Slováky? Nemá parlament v zemi, která pracně obnovuje demokracii, důležitější práci, než řešit takové prkotiny?
Nicméně od 31. května 1991 (tehdy vstoupila Zemanova novela v platnost) se v českých zemích konec války slaví 8. května. S tím, že po roce 2000 šlo o Den osvobození a od roku 2004 máme Den vítězství.
A dobře tak. Dnes je jasné, že povýšení 8. května v roce 1991 žádná prkotina nebyla. Naopak, včas jsme hodnotově srovnali krok s okolní Evropou. A především se odpoutali od Ruska. O to paradoxnější bude, jestli jednou historici právě tento krok označí za nejtrvanlivější počin politika Zemana, který jako prezident souzněl s Východem a brojil proti Bruselu. Každopádně na 8. květen postupně přestoupila většina zemí bývalého sovětského bloku. Polsko dokonce až v roce 2015 a Ukrajina roku 2023. Pojetí Kremlu, že podle moskevského času nastala kapitulace Německa až 9. května 1945, se dodnes drží Srbsko nebo Bosna a Hercegovina.
Historie si ovšem s antibruselským Zemanem zahrála ještě v jednom. Zásluhou jeho májové „rošády“ se Česku uvolnil 9. květen, který tak můžeme s Unií slavit jako její Den Evropy. Díky za to. Jistě je důležité si připomínat vítěznou válečnou minulost, ale možná ještě důležitější je věnovat se mírovému projektu budoucnosti. A tím počin někdejšího francouzského ministra zahraničí Roberta Schumana, nastartovaný před 75 lety právě 9. května 1950, bezesporu je.
Takzvaný Schumanův plán francouzsko-německé spolupráce, coby nezbytného předpokladu pro mír v Evropě, funguje dodnes. A nás vybízí, abychom k míru na kontinentu přispívali budováním silné Evropské federace. To je diametrálně lepší perspektiva, než každoroční chřestění zbraní na Rudém náměstí.
