Článek
Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.
Jde o spor, který se zrodil kolem roku 1958. Podle Varšavy tehdy nastala chyba při vytyčování státní hranice mezi Polskem a tehdejším Československem. Polská diplomacie teď chce jednání po téměř tři čtvrtě století konečně uzavřít, jak informoval minulý týden polský deník Fakt.
Polský historik a spisovatel Mariusz Surosz v rozhovoru pro Seznam Zprávy vysvětluje, že téma v polských médiích ožilo zřejmě i kvůli polskému předsednictví v Evropské unii, které zatím nenese žádné hmatatelné výsledky.
„Víte například, že Polsko předsedá Radě EU? Také jsem si nevšiml, takhle budou alespoň polští politici moci říct, že tuhle kauzu úspěšně uzavřeli,“ míní Surosz, který se dlouhodobě věnuje především československým dějinám.
Polsko se i po druhé světové válce snažilo vznášet územní požadavky, jež se týkaly Těšínska, Oravy a Spiše. Po pobídce sovětského vůdce Josifa Stalina nakonec souhlasilo se smluvním zakotvením nynější hranice. Dalo si ale podmínku, že hraniční čára se musí maximálně napřímit a zkrátit.
„Nebýt Stalina, možná by po druhé světové válce byla i malá válka mezi Polskem a Českem,“ přemítá historik. Připomeňme, že podobný konflikt, byť díky zásahu mocností trval jen několik dní, si prožila Československá republika a Polsko již bezprostředně po první světové válce.
Mariusz Surosz žije v Praze už více než 13 let. Frajer je pro Poláka něco jako hloupý Honza, vysvětluje nápis na fotografii z polského kontextu.
Polsko má po Česku chtít vrácení celkem 368 hektarů území. O co přesně v kauze jde a proč se zase začala řešit?
Musíme se vrátit hluboko do minulosti, až do roku 1958, protože v tu dobu proběhla kvůli narovnání státní hranice výměna území mezi Československem a Polskem. Tehdy zůstalo na české straně 368 hektarů navíc a právě ty se mají Polákům vracet, což československá a později i česká vláda uznala a respektuje to. Musím se ale ještě vrátit k článku deníku Fakt.
Do toho.
Fakt je ve své podstatě bulvár, ten článek je napsaný velmi senzačně, schválně jsem si ho před naším rozhovorem ještě jednou přečetl. Už v titulku je psáno, že Polsko bude větší, že Češi se nechtějí území vzdát a kdovíco ještě. Realita je trochu jinde, ostatně, když jsem se živil naplno jako novinář, psali jsme o tomto sporu už v roce 2005 a poté ještě několikrát. Od té doby se moc nezměnilo.
Jak říkáte, v roce 2005 nabídla česká vláda Polsku finanční kompenzaci, kterou Varšava odmítla. V roce 2015 česká vláda schválila soupis pozemků vhodných k předání, Česko od něj ale později upustilo. Je vůbec reálné, že by Česko Polsku území opravdu vrátilo? Jedná se v tomto ohledu také o politický boj?
Určitě v tom může být politika. Víte například, že Polsko předsedá Radě EU? Také jsem si nevšiml, takhle budou alespoň polští politici moci říct, že tuhle kauzu úspěšně uzavřeli. Zároveň jim ale nenahrává načasování, vám se blíží parlamentní volby a chápu, že česká strana teď nebude na jednání spěchat, zřejmě si počká na novou vládu.
Řeknu vám jednu historku, před zhruba 10 lety jsem se bavil s nejmenovaným polským politikem, ptal jsem se ho, proč neakceptovali nabídku Čechů, kteří chtěli za vytipované pozemky zaplatit, stejně jsou to vesnice a obce na hranici území, které mají k Polsku blízko, nikdo by zřejmě nic nenamítal.
Polsko neprodávat
Co vám na to řekl?
Že uvažuju úplně špatně. Poláci podle něj na uzavření tehdy netlačili, mohlo se jim totiž hodit jako vyjednávací páka v jiných kauzách. Zadruhé se báli, že ho proti nim okamžitě použije opozice. „Vy prodáváte Polsko!“ Takhle o tom přemýšlel.
Mariusz Jacek Surosz
- Polský spisovatel, novinář, esejista a historik žijící již více než 13 let v Praze. Věnuje se především československým dějinám.
- Vystudoval historii a filozofii na Jagellonské univerzitě v Krakově. Působil v několika nakladatelstvích, pracoval jako tiskový mluvčí sportovního klubu Cracovia. Přispívá do řady periodik (především Gazeta Wyborcza).
- Knižně debutoval souborem sedmnácti esejů z roku 2010 s názvem Pepiki. Dramatyczne stulecie Czechów. „Pepíci“ je zlidovělé polské označení pro Čechy. Kniha vyšla v českém překladu Pavla Weigla.
- Druhá Suroszova kniha s názvem Ach, ty Češky! vyšla v Česku v roce 2017 (polské vydání 2015). V květnu 2021 vyšla v Polsku jeho další kniha o českých dějinách: „Praga. Czeskie ścieżki“ („Praha. České cesty“).
Můžete připomenout další historické spory mezi Českem a Polskem? Jak Poláci například vnímají spor o Těšínsko a jaký význam mu přisuzují dnes? Mnoho Čechů zná Těšínsko jen jako „starý spor“.
Dnes již Těšínsko mezi Poláky žádný význam nemá, někteří znalci historie tuto „sedmidenní válku“ čas od času připomenou, více si ale pamatují spíše události z roku 1938, kdy Polsko východní část československé části Těšínska vojensky obsadilo a anektovalo, následoval krátký odsun českého obyvatelstva. Dnes zaznívají hlasy, že jsme to neměli dělat, když Češi byli na kolenou.
Řeknu vám ale, jaká je realita u obyčejných Poláků, hlavně těch mladších, které často provázím po Praze jako průvodce. Z českých dějin a osobností znají pouze jména jako Václav Havel nebo Karel Gott, jinak jim česká historie nic neříká. Nevědí pomalu ani to, že jsou naše jazyky velmi podobné a mluví v Česku raději anglicky.
Spor o Těšínsko
- Po rozpadu Rakouska-Uherska v roce 1918 si nově vzniklé státy Československo a Polsko začaly nárokovat Těšínsko, průmyslově vyspělý a strategicky důležitý region bohatý na uhlí. Oblast měla smíšené česko-polské (a německé) obyvatelstvo, ale klíčovým bodem byla těšínská železnice, důležitá pro spojení se Slovenskem.
Pojďme ještě k česko-polským vztahům. V posledních letech se hodně mluvilo také o konfliktu kolem dolu Turów. Vnímal jste to jako politický problém, ekologické téma, nebo spíš krizi důvěry mezi oběma zeměmi?
Politiku už bych v tom nehledal, vlády se nějak dohodly, Česko dostane nějaké peníze i záruky. Četl jsem na to téma mnoho článků z Polska i Česka, interpretace se dost lišily, každý psal o problému ze svého úhlu pohledu, někdo dokonce o spiknutí. Za mě bylo nejhorší, když jsem si četl jak tam obyčejní lidé nemají pitnou vodu. Už je to ale několik let zpátky a je to uzavřené.
Poláci mají rádi svou představu o Česku
Jaké další spory o česká území stojí za zmínku?
Kromě zmíněného Těšínska také určitě spor o Kladsko a Ratibořsko. Československo chtělo tato území po druhé světové válce pro sebe, i když podle mezinárodních dohod měla připadnout Polsku, Československo si ho nárokovalo jako historické území Země Koruny české. Přitom po válce už měl být klid, řešil to i Josif Stalin, nebýt Stalina, možná by po druhé světové válce byla i malá válka mezi Polskem a Českem.
V knize Ach, ty Češky píše Surosz o osmi ženách z české historie a současnosti. Autor zde zmiňuje také historické spory o Těšínsko.
Žijete v Praze, píšete o české historii a znáte oba národy zevnitř. Jak nás Poláci vnímají? A jaké jsou teď vlastně česko-polské vztahy?
Začal bych tím, že Poláci nemají o Češích dost informací, někteří vás považují za takové pohodáře, kteří celé dny pijí pivo. Svého času tomu dost pomáhal například prezident Miloš Zeman a jeho chování ve Svatováclavské kapli, kde vrávoral nad korunovačními klenoty. Jiní si zase Česko idealizují a myslí si, že je v Česku všechno lepší, což také není pravda, podívejte se třeba na platy Poláků a ceny v českých obchodech.
Existuje zajímavý výzkum, starý asi 10 let, přesto pořád aktuální, podle kterého je pro Poláky Česko nejoblíbenější zemí vůbec. Od té doby mi volají čeští novináři a ptají se, čím to je. Odpovídám vždy stejně: Poláci nemají rádi Česko, ale svou představu o něm.
Češi si z Poláků občas utahují kvůli jazyku, Poláci z Čechů kvůli „ateismu“ – proč se tak děje? Máte nějakou oblíbenou anekdotu nebo vtip, který dobře ukazuje naše rozdíly?
Líbí se mi třeba vysvětlení, jak vnímají Poláci Čechy: Češi, to jsou Němci, kteří se snaží mluvit polsky. První roky po vstupu obou zemí do Evropské unie se zase říkávalo: Proč EU nedává Polsku žádné dotace na nové silnice? Protože by si za ně potají postavili nové kostely.
