Článek
Podle Jana Kudrny z Katedry ústavního práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy český zákon vstup českých občanů do legie umožňuje, musí jej však schválit prezident republiky. Jde o velmi složitý akt.
„V okamžiku, kdy se něco takového povolí, tak to vede k důsledkům i pro český stát. Jednání českého občana v cizích ozbrojených silách je z hlediska České republiky nejen přijaté, ale přímo schválené. Byl by to intenzivnější stupeň nepřátelství než například zaslání vojenského materiálu,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy.
Zároveň Kudrna upozorňuje, že na boj v „nealianční“ cizině nemá český občan právní nárok. Pokud by prezident povoloval Čechům a Češkám boj po boku Ukrajinců, nemusel by symetricky dovolovat boj v řadách Rusů.
Můžou Češi jít bojovat do ukrajinské legie? Umožňuje to český zákon?
V zásadě to umožňuje, konkrétně jde o branný zákon. Ten ale zároveň podmiňuje takovou aktivitu občana České republiky tím, že podá žádost o souhlas prezidenta republiky do ozbrojených sil jiného státu vstoupit. Žádost se podává Ministerstvu obrany s tím, že ministerstvo ji posoudí po projednání s Ministerstvem vnitra a Ministerstvem zahraničních věcí.
Každého jednoho člověka zvlášť?
Přesně tak. Přičemž na udělení tohoto souhlasu, jak říká doslova zákon, není právní nárok.
To se týká vojáků i nevojáků? Kdybych já chtěla jít bojovat do cizí armády, tak si o tento souhlas mohu požádat, nebo se to týká lidí, kteří jsou vojáky Armády České republiky?
To se týká každého občana České republiky. Každý stát ve světě si v tomto směru drží výlučnost a kontrolu nad svými občany. Koneckonců má to celou řadu důvodů, ať už morálních, mezinárodněprávních, vnitrostátních.
Proč se to musí schvalovat na té nejvyšší úrovni?
Začněme od toho, že ten, kdo chce vstoupit do armády, která je v ozbrojeném konfliktu, tam asi jede i kvůli tomu, aby zabíjel. Pak je tedy potřeba z pohledu českého právního řádu vyřešit otázku, jestli se dopouští trestného činu vraždy či teroru, nebo ne. To je jeden z účelů, proč se souhlas musí vyslovit.
V jakém postavení vůči danému konfliktu je pak český stát vojensky a právně „z obliga“, když výslovně schvaluje tuto účast?
V okamžiku, kdy se něco takového povolí, tak to vede k důsledkům i pro český stát. Jednání českého občana v cizích ozbrojených silách je z hlediska České republiky nejen přijaté, ale přímo schválené. Byl by to intenzivnější stupeň nepřátelství než například zaslání vojenského materiálu. Ruská federace to může vnímat jako takzvaný nevlídný akt a může vůči ČR odpovědět odpovídajícím způsobem, to znamená nevlídnými akty z jejich strany, které budou výraznější než vůči nějakému státu, který sice odsuzuje agresi, ale přímo zapojený není. To je jen část otázek, které stát musí řešit.
Je tato procedura schvalování vstupu do cizích armád sladěná v zemích NATO? Jak pak fungují závazky plynoucí z členství v NATO?
Pokud by se jednalo o více občanů z více států NATO, tak problém může být ještě větší. Ve chvíli, kdy by tímto způsobem bylo zapojeno více členských zemí NATO, tak je nepřímo zapojeno NATO jako takové. Protože budou všechny tyto státy řešit náležitosti, k nimž nevyhnutelně dojde. Není možné, aby například nikdo neupadl do zajetí. Pak se samozřejmě na územích členských států objeví požadavky od příbuzných „pomozte tomu člověku“. První otázka je, zda by vůbec takový člověk měl status válečného zajatce. A potom, když skončí někde v zajateckém táboře na Sibiři, nás zase bude zajímat, v jakých podmínkách tam bude. A také nebudeme mít žádné ruské válečné zajatce, které bychom mohli využít jako protikartu. To vše musí stát řešit.
A jaké jsou ty vnitrostátní aspekty takového rozhodování, které jste zmiňoval?
To, co zákon označuje velmi obecně jako projednání tří ministerstev, nemáme nějak specifikované. Pokud by to nějakého občana zajímalo více, co by asi bylo předmětem tohoto jednání, můžeme se podívat do Polska. Ti to mají mnohem propracovanější a na stránkách polského ministerstva vnitra jsou uvedené otázky, které by se i u nás braly v potaz. Tedy například zda žadatel má vypořádané vztahy s ozbrojenými silami České republiky, zda se na něj nevztahuje služební povinnost či není členem aktivních záloh. Dále pak má čistý trestní rejstřík, nemá nedoplatky na daních, není ve výkonu trestu či jestli proti němu není vedeno exekuční řízení. Řada lidí může využít takové situace, aby unikli ze svých právních závazků a utekli do ciziny.
V Česku naprosto převažuje solidarita s Ukrajinou, která je obětí agrese. Ale jsou i menšinové hlasy podporující Vladimira Putina. Pokud by teoreticky došlo k udělování souhlasu s bojem v ukrajinských řadách, nemohou si pak nárokovat boj na ruské straně jiní občané, byť by to bylo v rozporu s pozicí státu?
Občan ČR má povinnost věrnosti České republice. Právní nárok a zároveň povinnost českého občana je pouze ve vztahu k obraně České republiky. Pokud chce bojovat za kohokoli, tak je věcí čistě České republiky, komu to dovolí a ve prospěch koho. Na to právní nárok neexistuje. To je otázka politiky České republiky. Jestli se Česká republika rozhodne, může dovolit bojovat za Ukrajinu, ale nikoli za Ruskou federaci. Může to udělat teoreticky i opačně, i když to je jistě nepravděpodobné.
A pokud to český stát nepovolí a občan vstoupí do cizí armády i tak, je to trestný čin?
Ano, to je trestný čin podle paragrafu 321 trestního zákoníku nazvaný jako služba v cizích ozbrojených silách.
Vidíte prostor či potřebu momentálně udělat nějaké změny v právních předpisech související s válečnou situací na Ukrajině a případného českého zapojení?
Není potřeba měnit vůbec nic. Vše je právně podchyceno. Můžeme si to shrnout ještě jednou. Obecně platí naprostý zákaz sloužit v cizích ozbrojených silách, pokud se nejedná o lidi s dvojím občanstvím anebo o lidi, kteří by nastoupili službu v jiné armádě, s níž máme smlouvu o společné obraně proti napadení, tedy armádu členské země NATO. Ti, kteří by chtěli nastoupit do jakýchkoli jiných armád než do české či spojeneckého státu NATO, jsou vázáni výše popsanou procedurou s prezidentským souhlasem.
Mohli bychom nanejvýš uvažovat o tom, zda by bylo, či nebylo účelné vydat prováděcí právní předpis, formou nařízení vlády k danému paragrafu branného zákona, který by blíže specifikoval, co všechno bude, či nebude překážkou pro udělení souhlasu. V dané situaci se ale již mohou vzít všechny skutečnost v potaz a nehrozí tu nebezpečí právních tahanic, proč někomu bylo vyhověno a někomu nebylo vyhověno. Je to prostě otázka státního zájmu a zákon to tak stanoví. Ve chvíli, kdy prováděcí předpis neexistuje, tak to dokonce ještě více vyhovuje tomu, že je to velmi speciální a citlivá záležitost a lze to řešit případ od případu. Je to nakonec vysoká politika.
