Hlavní obsah

Chtěli jsme ukrýt poklady Ukrajiny v cizině, ale nejde to, říká Jiří Fajt

Foto: Profimedia.cz

Bývalý šéf Národní galerie Jiří Fajt dnes řídí mezinárodní projekty v drážďanských Státních uměleckých sbírkách. Odtud organizuje i pomoc Ukrajině.

Reklama

13. 3. 10:52

Bývalý generální ředitel Národní galerie Jiří Fajt popisuje, jak s kolegy z dalších zemí hledají cesty, kterak ochránit cenné ukrajinské umělecké sbírky před bombardováním či zcizením.

Článek

Okamžitě po vypuknutí války na Ukrajině začal historik umění a někdejší generální ředitel české Národní galerie Jiří Fajt organizovat pomoc pro kolegy zasažené ruskou agresí.

S lidmi z branže zprvu plánoval převoz alespoň části cenných ukrajinských uměleckých sbírek do bezpečí mimo Ukrajinu. S odstupem dvou týdnů vše ale přehodnotili. Teď hledají cesty, jak ochránit umělecké předměty přímo na místě.

„Odvoz kulturního dědictví mimo Ukrajinu by asi ani pro Ukrajince teď nebyl dobrým signálem. Navíc je třeba zachraňovat hlavně lidi za situace, kdy ani pořádně nefungují humanitární konvoje,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy Jiří Fajt, který od loňského podzimu řídí mezinárodní projekty ve Staatliche Kunstsammlungen Dresden (Státní umělecké sbírky v Drážďanech).

Co vás přimělo změnit formu pomoci?

My jsme prapůvodně opravdu přemýšleli o tom, jestli by nebylo dobré alespoň z nějakých částí Ukrajiny, které Rusové ještě neobsadili, odvézt to nejcennější z muzeí, galerií a kostelů a schovat to přes válku někde mimo Ukrajinu. Ale nakonec vlastně dospíváme k tomu, že i pro lidi na Ukrajině by byl negativní signál, kdybychom začali odvážet jejich poklady.

Na straně druhé nechceme, aby se na bohaté kulturní dědictví Ukrajiny zapomnělo. Doufáme, že to šílenství někdy také skončí, a pak bude třeba vlastně znovu pomoci vybudovat identitu té země. Kulturní identitu.

Co je tedy teď pro vás hlavní prioritou?

Docházíme nakonec k tomu, že prioritní pomoc, kterou ukrajinské kulturní instituce, nebo i samotní umělci potřebují, je mít po ruce dostatek materiálu, jimiž lze ta díla lépe chránit před zničením. V prvé řadě hasicí přístroje a další protipožární techniku. Potřebují také zavlhčovače a odvlhčovače k uchování odpovídajícího prostředí. Dále jde o veškeré balicí materiály, do nichž se ta díla mohou zabalit, uložit pokud možno do beden a deponovat do sklepů. A samozřejmě jde i o to, abychom ukrajinské kolegy posílili i finanční pomocí, zvýšili jejich schopnost přežít. Bavíme se o tom i v rámci světové organizace UNESCO či ICOM, což je Mezinárodní rada muzeí.

Jaké kulturní a umělecké bohatství Ukrajina skrývá?

Je toho strašně moc. Nejen skvělá umělecká díla, kulturní památky, také slovesnost… Ale na Ukrajině je třeba také celá řada významných archeologických nalezišť. Rovněž řada dosud stojících středověkých klášterů. Jsou i v Kyjevě, byly v baroku přestavované a jsou to místa, která fixují kulturní paměť toho národa, té země.

Jsou tam neuvěřitelné poklady, třeba i skytské umění z 5. a 6. století před Kristem. Jde o zlaté předměty nedozírné hodnoty. Jsou tam ikony ze středověku, z baroka, které jsou nesmírně významné. Také celá řada architektonických památek, které přečkaly druhou válku a dnes jsou ohrožovány Putinovými vojsky.

Najdete tam i velmi hodnotné avantgardní umění z počátku 20. století. Ukrajina měla celou řadu přirozených kulturních kontaktů s Ruskem, takže ve sbírkách na Ukrajině je zčásti přítomna celá ruská avantgarda.

A v Kyjevě je například fantastický filmový archiv. Když ten bude při bombardování zničen, bude to opravdu dalekosáhlá tragédie pro světovou kulturu.

Ničení už nastalo. Světová média informovala, že bylo zničeno muzeum v Ivankivu u Kyjeva.

Ano. Byla tam skvělá sbírka naivního umění malířky Marie Primačenkové.

Nehrozí, že se kromě toho ocitnou některá cenná díla někde v petrohradské Ermitáži?

Tak jasně, i takové obavy jsou namístě, ale jak jsem řekl, teď jsou jiné priority. Všechno má takový dramatický vývoj, že já ani nemohu vyloučit, že se k těm původním úvahám o uskladnění uměleckých předmětů za hranicemi Ukrajiny zase po několika týdnech vrátíme. Ale teď to prostě nejde.

Mluvíte v plurálu. Kdo všechno se do této formy pomoci zapojuje?

My jsme to u nás v Drážďanech nastartovali začátkem minulého týdne, protože máme přirozeně celou řadu kontaktů do této části Evropy, ale jsou do toho zapojeni lidé z celého světa. Je tu vícero iniciativ. Když jsem do drážďanských Státních uměleckých sbírek loni přišel, mým úkolem bylo právě posílit vazby na středovýchodní část Evropy, kam počítáme i Ukrajinu. Není v tom tedy nic oportunistického, že bychom chtěli jen najet na tu „modrožlutou“ vlnu.

S kým komunikujete?

Jsme v kontaktu s ukrajinskými institucemi i s jednotlivci. S ukrajinským ministerstvem kultury, se zahraničním výborem parlamentu, s kyjevskými kurátory. A jak jsem řekl, na evropské a světové úrovni s lidmi z mnoha zemí, včetně třeba Barbadosu. Všichni chtějí pomoci. Muzea a galerie z Itálie, Anglie, Francie, včetně Louvru. Jde jenom o to, dostat to do nějaké exekutivní polohy a vytvořit podmínky, aby pomoc mohla být skutečně doručena tam, kde je to potřeba.

To je problém?

Existuje celá řada chatů, které využívá ke komunikaci spousta umělců, ředitelé muzeí z celého světa. Jen dnes jsem našel na chatu asi 200 zpráv. Má to ale pozitiva i negativa. Ta dobrá stránka komunikačních platforem a sociálních médií je v tom, že lidé jsou okamžitě zmobilizovaní a jaksi senzibilovaní. Horší je, že při takové krizové komunikaci vznikne často i totální chaos, kdy se každý k něčemu hlásí, ale není v lidských silách to nějak dotáhnout. Pomoc je hrozně potřebná, musíme to ale nějakým způsobem ‚orchestrovat‘, protože v té přemíře ochoty a takové té emocionální vlny, kterou celá ta situace na Ukrajině způsobila, by mohlo dojít nakonec k takovému chaosu, že by se na Ukrajinu nemuselo dostat vůbec nic.

Když dnes jako historik umění vidíte ruské bombardování, které se blíží k centru Kyjeva, co to ve vás vyvolává?

Já byl v Kyjevě několikrát a pamatuji si jej jako velmi živé a kulturně pulzující město. Vzpomínám na některé umělecké aktivity ve starých industriálních částech města, kde staré objekty během let získaly úplně novou náplň. Takový ten berlínský model – v Kyjevě byl přítomen v obrovské míře.

Hodně aktivit a iniciativ bylo podporováno z privátních zdrojů. V Praze teď mámě nově Kunsthalle, přitom v Kyjevě už dávno funguje PinchukArtCentre, založené tamním miliardářem, panem Pinchukem. Nebo centrum současného umění M17, taktéž financované z privátních zdrojů.

A to nemluvím o lidech. Na Ukrajině je celá řada vynikajících malířů a sochařů, vycházející hvězdy na nebi konceptuálního umění. A je tragické, že toto všechno teď dostává takovou ránu.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované