Článek
Jaký bude Andrej Babiš 2.0? Poctivá odpověď zní, že nevíme. Nový premiér a šéf hnutí ANO, jehož vládu v pondělí jmenoval prezident, sám odpovědi nedává. Neposkytuje rozhovory, kde by dostával kritické dotazy. Komunikuje nadmíru, to ano, ale ve svých každodenních videích na sociálních sítích vůbec nemluví o koncepčních věcech, zato o stovkách jednotlivostí.
Díky tomu alespoň víme, že nový premiér bude pracovat šest dní v týdnu, na odpočinek si vyhradil sobotu. A že ministři jsou povinni mu kdykoliv zvednout telefon nebo časně ráno okamžitě odpovídat na SMS zprávy, i kdyby byli zrovna ve sprše.
A témata? Ve svých povolebních videích například opakuje, že bude řešit Českou poštu, protože je prý na bankrot. Dále onkologickou nemocnici v Praze, neboť v Brně nestíhají. Podivuje se také nad způsobem známkování na školách, nebo chystá zřídit vládní odbor specializující se na duševní zdraví… Takových věcí je prý hodně, protože „všude, kam se podívá, je průšvih“.
„Bude to obrovská jízda. To vás upozorňuju, že pojedeme neskutečně rychle,“ slibuje suverénní Andrej Babiš svým oddaným fanouškům na sítích - a zrovna tohle mu lze docela dobře věřit.
Každý ješitný muž rád zdůrazňuje, jak je výjimečný, a vyžaduje obdiv. Třeba odcházející premiér Petr Fiala je nejvíc pyšný na českou muniční iniciativu, jež podle něho „pomáhá Ukrajině vyrovnávat obrovskou převahu Ruska“. Nebo na penzijní reformu, protože jde o klíčový problém veřejných financí, který nikdo jiný nemá odvahu řešit.
Z vystupování Andreje Babiše je patrné, že i on si chce postavit nějaké „pomníky“. Nebudou to systémové změny, ale spíše hmatatelné projekty - typově nové nemocnice, sportovní stadiony, nějaká dálnice nebo třeba první firemní prodejna Apple v Česku, kterou Babiš sliboval už při svém minulém premiérském období.
Nepředvídatelnost Andreje Babiše je vlastně překvapivá, neboť koho jiného už bychom z politiků měli znát lépe než jeho? Vždyť v politice je už dvanáct let, přesně od října 2013, kdy se poprvé stal poslancem, a po celou dobu je téměř hegemonem na scéně. Byl také tři roky ministrem financí a čtyři roky premiérem.
Díky této zkušenosti víme, že nevyzpytatelný miliardář dokáže měnit směr podle atmosféry ve společnosti a podle poptávky voličů.
Do politiky vstupoval jako ekonomický pravičák s liberálními názory v kulturních tématech a také třeba jako velký zastánce společné evropské měny euro. Po několika letech se proměnil v levičáka s konzervativní názory a národoveckou rétorikou.
Dnes ale úplně přesně netušíme, jak bude Babiš postupovat ve třech klíčových agendách.
Za prvé: Zahraniční politika. Zařadí se se po bok slovenských a maďarských partnerů, Roberta Fica a Viktora Orbána, kteří každý den útočí na EU a zpochybňují pomoc napadené Ukrajině? Nebo nakonec - i pod vlivem českého veřejného mínění - bude více pragmatický a přece jen dá přednost selfie s německým kancléřem Friedrichem Merzem či s francouzským prezidentem Emmanuelem Macronem?
Ukáže se to zejména na tom, jestli nový kabinet bude pokračovat v navyšování výdajů na obranu, k čemuž se Česko zavázalo na summitu NATO. A také na osudu české muniční iniciativy. Může ji zrušit úplně, nebo jen změnit a třeba říkat, že teď je efektivnější a transparentnější.
Za druhé: Fiskální politika. Rovněž postoj v případě veřejných financí je docela záhadou. Někdy Babiš v duchu svého programu mluví tak, jako kdyby stát měl všechno všem zaplatit. Jindy se zas z jeho slov zdá, že mu záleží na snižování schodků, zadlužení země a celkové kondici veřejných financí.
Tady zřejmě hodně záleží na tom, jaký vliv na premiéra bude mít první místopředseda ANO a budoucí vicepremiér i ministr průmyslu Karel Havlíček. Ten je se svou odborníky chválenou hospodářskou strategií považovaný za pravicovější a uměřenější tvář hnutí.
Za třetí: Atmosféra ve společnosti. Když byl Babiš premiérem v letech 2017 až 2021, docela dost lidí poštval proti sobě, což končilo velkými statisícovými demonstracemi. Bude teď chtít být národem spíše milován, nebo se už podruhé „nezakecá“ a zvítězí v něm touha po pomstě vůči všem kritikům?
Povolební vývoj ukazuje, že zatím vítězí radikálnější stránka. Dává najevo, jak moc si chce vyřizovat účty s neziskovkami, s veřejnoprávními i soukromými médii. A také s některými politickými konkurenty, kterým nenechá ani ty nejpodřadnější funkce v Parlamentu.
V potlačení či umlčení kohokoliv, kdo ho kdy kritizoval, jako kdyby se Babiš inspiroval právě Robertem Ficem, Viktorem Orbánem či americkým prezidentem Donaldem Trumpem.
Jeho chování a působení ale nejvíc odvisí od voličských nálad, jak jsme doposud poznali šéfa ANO. Kdyby hypoteticky většina společnosti například chtěla rychle přijmout euro, více pomáhat Ukrajině nebo mít vyrovnané státní rozpočty, Babiš bude tím prvním, kdo to bude prosazovat.
Jaké vlastně byly předchozí „verze“ politika Andreje Babiše?
Ministr financí, ten „nejlepší“
Od ledna 2014 až do května 2017 byl předseda ANO ministrem financí a vicepremiérem ve vládě sociálního demokrata Bohuslava Sobotky. Tehdy ho do politiky vynesly především hlasy zklamaných voličů ODS, takže v kabinetu s levicovou a „rozhazovačnou“ sociální demokracií působil téměř jako strýček Skrblík.
Hlavně měl štěstí, že k moci přišel v době, kdy se ekonomika po dlouhých letech v recesi zotavila a začala růst. Zrovna v roce 2014 nabrala velmi slušné, čtyřprocentní tempo. Což samozřejmě nebyla zásluha Babiše, ale dokázal z toho krásně těžit. Do státní kasy teklo více miliard vybraných na daních, takže rychle snižoval schodky, aniž musel zásadně šetřit.
I díky tomu získal Andrej Babiš ocenění prestižního časopisu Emerging Markets pro nejlepšího ministra financí zemí střední a východní Evropy za rok 2016, na což byl přirozeně náležitě pyšný. Hlasující ekonomové, bankéři a analytici tehdy ocenili vládní politiku, která „pomáhala udržovat a podporovat hospodářský růst a zároveň přispívala ke snižování zadluženosti země“.
Byznysmen byl zároveň už tehdy, stejně jako dnes, posedlý představou, že hlavně menší podnikatelé a živnostníci neplatí daně. Proto přišel s nápadem na EET, elektronickou evidenci tržeb, od níž si sliboval potlačení šedé ekonomiky a vyšší výběr daní. Svou rétorkou mířil hlavně na restaurace, když dokola opakoval, kolikrát okrádají stát.
Nakonec to byl sám Babiš, kdo byl během koronavirové pandemie přinucen projekt „vypnout“. Teď ANO mluví o obnovení EET, slibuje přívětivější a chytřejší verzi.
Dvojnásobný premiér
V letech 2017 až 2021 byl Babiš premiérem, a to hned dvakrát. Nejprve měl jen jednobarevnou menšinovou vládu ANO, která však neměla důvěru Poslanecké sněmovny. Proto pak vytvořil kabinet společně se sociální demokracií, kterou tolerovali komunisté.
Právě v tomto období udělal Babiš největší obrat a vlastně i vyměnil značnou část voličů ANO. Začínal jako pravičák, jenž ostře vyžadoval úspory a reformy po ministryni práce a sociálních věcích Janě Maláčové z ČSSD.
Ta se k tomu neměla, naopak vymýšlela nové sociální výdaje. Za to jí v hnutí ANO posměšně označovali jako „Venezuelu“, podle rozhazovačné a zadlužené latinskoamerické země. Z pohledu dnešního programu ANO však byla tehdy Maláčová šetrná a držela se při zemi.
Zároveň byl tenkrát Babiš velmi progresivním zastáncem modernizace státu a jeho ekonomiky. Už ve své předvolební knize „O čem sním, když náhodou spím“ chtěl ukázat nekonvenční myšlení bez hranic. Básnil třeba o chytrých dálnicích se samořiditelnými auty nebo o tom, že v moderní škole se místo pravěku má vyučovat předmět kolonizace Marsu…
Jako premiér pak přišel s inovační strategií s anglickým názvem „Czech Republic: The Country for the Future“. V něm vytyčil vládní politiku v oblasti výzkumu, vývoje a inovací s cílem dostat Česko do 12 let mezi nejinovativnější země Evropy.
Obrat přišel ještě před covidem, když zjistil, že zvýšení důchodů nad rámec povinné valorizace plus přihození slev na veřejnou dopravu je daleko efektivnější - pokud jde o získávání hlasů voličů - než posedlost nejmodernějšími technologiemi. Andrej Babiš se tehdy pružně proměnil v levicového lídra s populistickými sklony.
Odolat temné straně?
Sebevědomý šéf ANO opakovaně dává najevo, že se do Strakovy akademie vrací s předchozí premiérskou zkušeností. Jako by chtěl po cimrmanovsku říct „pozor na mě, teď jsem jiný sekáč, který se už nezakecá“.
Což lze spatřovat i v postojích slovenského premiéra Roberta Fica, maďarského ministerského předsedy Viktora Orbána či americké hlavy státu Donalda Trumpa.
Zmínění tři politici mají společnou dynamiku - ve svém každém dalším volebním období ve funkci se radikalizují, propadají autoritářským sklonům a jsou hnáni silnou touhu po odplatě za domnělé křivdy.
Těžko soudit, zda jedenasedmdesátiletý český miliardář dokáže - na rozdíl od nich - vábení „temnou stranou pomsty“ odolat.
