Článek
Jana Maláčová má pravdu. Strana, které od loňského podzimu předsedá, se za posledních deset let stala natolik marginální a zbytečnou, že její samostatná kandidatura ve volbách nemá smysl. Sociální demokracie, čtyřnásobný vítěz voleb po roce 1989 a držitel dosud nepřekoného rekordu v počtu získaných hlasů v historii samostatného Česka (přesně 1 928 660 v roce 1998), je dnes schopna utkat se důstojně možná tak s Volným blokem, kdyby ještě existoval.
Není to chyba jen Jany Maláčové, která se teď jen rozhodla dát Sociální demokracii ránu z milosti.
Trestem jí budiž povinnost absolvovat rozhovor s Danielem Takáčem, který jí v pondělí v České televizi ukázal svůj jedinečný trik, kdy se milý plyšový méďa během pár minut promění v grizzlyho, jemuž spadnete do výběhu a už neutečete.
Loučíme se proto dnes se Sociální demokracií, jak jsme ji třicet let znali. Nebo spíš chtěli znát. Jistě ještě padne hodně slov na téma, jak Česku chybí SKUTEČNÁ DEMOKRATICKÁ LEVICOVÁ STRANA. Bohužel nechybí. Kdyby ji někdo potřeboval, sedí dnes její poslanci ve Sněmovně. Nejsou tam a po říjnových volbách ani nebudou.
Pravdu mají totiž také ti, kteří tvrdí, že „prozápadní, liberální levice“ nejvíc chybí těm, kteří Sociální demokracii nevolili, ani když se téhle podobě nejvíc blížila, a neudělali by to, ani kdyby se přesně podle jejich požadavků změnila.
Ano, je to v podstatě tak. Jen bylo docela úlevné vědět, že tu hlasy těch méně spokojených spoluobčanů, pro něž polistopadové roky neznamenaly jedno velké vítězství, ve velkém „neutralizuje“ celkem standardní, demokratická strana, která nakonec často udělala v těch nejdůležitějších momentech správná rozhodnutí.
Jako například v druhé půlce 90. let, kdy Sociální demokracie státotvorně zapomněla na svůj požadavek referenda o vstupu do NATO. Když za Zemanovy vlády privatizovala banky a zásadně zrychlila české přípravy na vstup do EU, což byly úkoly, které odmakala především za českou pravici a její voliče, pro něž byla tahle témata důležitější než pro většinu elektorátu ČSSD. Za to patří Sociální demokracii, která o to dnes v objetí s komunisty už vůbec nestojí a dělá vše, aby své chyby napravila, upřímný dík.
Na rozdíl od její ostudné role v absurdní debatě o umístění amerického radaru v Brdech v půlce nultých let, kdy Jiří Paroubek s Lubomírem Zaorálkem poprvé obrátili ČSSD směrem k Moskvě. Návštěva ruského generála Bužinského v Lidovém domě v červenci 2008, v den podepsání radarových smluv, zůstane navždy zapsána velkým písmem minimálně na ruské ambasádě v Praze. Už jen díky téhle akci si Lubomír Zaorálek místo na kandidátce Stačilo! zaslouží.
Sociální demokracie, držitelka tradičního, atraktivního a úctyhodného jména, nebyla v Česku po roce 1989 obnovena jako kopie svých tehdy ještě silných západoevropských sester. A ani to nejspíš nebylo možné. Byl to komplikovaný příběh, ale někdejší ČSSD (i tuhle zkratku si nechali sebrat, babráci) začala růst až poté, co se do jejího čela v roce 1993 postavil Miloš Zeman, který ještě půl roku předtím psal volební program Liberálně sociální unie a sociálním demokratem se stal o půl roku dříve než jejich předsedou.
Zneuznaný šoumen listopadu 1989 Zeman, přesvědčený o své předurčené historické úloze, nasadil dryáčnickou rétoriku „jdeme vládě po krku“ a sehnal dohromady skoro všechny kritiky Klausovy politiky - od bývalých disidentů, přes bývalé komunisty, ve volbách 1992 poražené levicové liberály, zelené, až po Františka Ringo Čecha.
Sociální demokracie byla ve svých zlatých časech tou nejrozkročenější českou stranu - ještě víc než dnes hnutí ANO, kde se navíc stanoviska ke klíčovým tématům určují na základě posledního videa Andreje Babiše. Byla to strana, v níž se mohli sejít Petra Buzková s Jaroslavem Foldynou nebo Zdeněk Škromach s Martinem Jahnem. Nejspíš už jste na to zapomněli, ale tenhle špičkový manažer koncernu Volkswagen a vicepremiér vlády Jiřího Paroubka se měl před 20 lety stát pražským volebním lídrem ČSSD. Nakonec si to rozumně rozmyslel a jeho post na kandidátce zaujal, ehm, David Rath.
Ano, v Sociální demokracii bychom našli ony bájné „prozápadní, evropské“ sociální demokraty a někteří, jako třeba Vladimír Špidla nebo Bohuslav Sobotka, jí i předsedali. Zbytek strany byl ale z velké části jiný, což docela jasně vidíme teď. A především to platí pro jejich voliče, kteří se během postupného úpadku důvěryhodnosti strany lehce rozprchli kamkoliv jinam. Ti, kteří volili ČSSD kvůli míře přerozdělování a sociální politice, zamířili k hnutí ANO, čistě protestní hlasy stejně jako Jaroslav Foldyna nebo Ivan David odešli k SPD, menší část si po vzoru Josefa Bernarda vybrala STAN.
Zůstala Jana Maláčová s Lubomírem Zaorálkem, kterým nyní připadl před časem nepředstavitelný úkol dovést sociální demokraty zase „domů“, někdy tak do roku 1921, kdy se ze sociální demokracie vyčlenila krvavá komunistická strana. Už jsou zase spolu. Jejich volba. I když za všechny své zásluhy o stát si Sociální demokracie v Česku přece jen zasloužila důstojnější konec. Už kvůli těm několika zbylým sociálním demokratům.
