Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Programové prohlášení, se kterým jde Babišův kabinet žádat o důvěru parlamentu, pozoruje svět metodou, jako kdyby se psal rok 1993. Tak moc a podrobně vláda řeší, jak „bude líp“ uvnitř českých hranic. A tak málo a povrchně se věnuje dramatu za nimi.
V devadesátých letech se velká část světa měnila podobně prudce jako dnes, jen z jiného statu quo a v jiných politických kulisách. Zatímco my jsme byli podobně jako dnes zaujati sami sebou. Zahraničím jsme se, celá společnost, zabývali méně, než by bývalo bylo záhodno. Vztah k němu jsme do značné míry outsourcovali na vývoz věhlasu Václava Havla.
Bylo to vlastně pochopitelné, přirozené. Vždyť několik generací si zvyklo, že svět je někde daleko, směrem na západ přehrazený Železnou oponou. A rapidní změny se zároveň odehrávaly i přímo před našima očima - například zanikalo Československo. Zaměstnávalo nás, co se děje doma, to jsme prožívali. O světě venku jsme toho pořád moc nevěděli. Usledovat jeho proměnu ani nebylo bez technologií 21. století možné.
A koneckonců, jestli se tehdy na chvíli mohlo zdát, že dějiny končí vítězstvím demokracie, bylo na tom zahraničí až tak něco zajímavého?
Dávno tomu. Poměry roku 2026 jsou úplně jiné. Svět je naopak strašně blízko, všudypřítomný. Jsme jeho součástí už nejenom jako pomyslný střed Evropy, ale jako členové Evropské unie a Severoatlantické aliance. Svět se na nás valí a my se kutálíme s ním.
Vládní program jako celek přesto působí dojmem, že Česko je ostrovem, kam jezdí trajekt dvakrát týdně. Aby se jeho obyvatelé měli dobře, stačí území opečovávat ve jménu soběstačnosti a suverenity. Světu „tam venku“ raději moc nedůvěřovat. Zavést den české vlajky a pod ní vyhlížet, co se děje na pevnině a jestli se neblíží nějaké podezřelé plavidlo. Pravděpodobně z Bruselu.
Kapitolka programu o zahraniční politice patří mezi ty nejkratší. Dalo by se tvrdit, že je skoro odbytá - v porovnání s některými jinými pasážemi určitě. O světě, se kterým stojíme a padáme, se tu dozvíme málo. Spíš musíme tušit, jak si lidé, kteří chtějí a budou řídit stát, svou misi v rámci světa představují. Snad jako pozorovatelnu. S korouhvičkou, odkud vítr fouká.
Prezident v listopadu premiéra požádal, aby program obohatil „o mezinárodně-bezpečnostní situaci, ve které se republika nachází, o zmínku o postoji vlády k ruské válce proti Ukrajině a o závazek plnění spojeneckých povinností v rámci NATO“. Vláda to nechala ladem a právem dodala, že je to její, a ne prezidentův program a může si tam napsat, co uzná za vhodné - když jí to pak schválí Poslanecká sněmovna.
Až na to, že program neskládají jen ambice a úkoly, ale patří do něj také popis stavu věcí, jak je vláda vidí. To je dokonce základ, podstavec, o který se opírá to ostatní - a v úvodním slově a v jiných kapitolách tak vládní program koncipovaný je. V zahraniční politice ale tenhle fundament není ani zdaleka tak důkladný a trefný, jak by měl v turbulentních světových časech být. To je chyba. Chybí spolehlivý kompas.
Adekvátní pojmenování stavu věcí schází například Donaldu Trumpovi - kam až to může vést, pak ilustrují výroky typu „nejsem z Putina nadšený, zabíjí příliš mnoho lidí“. Bez kompasu se dá sklouznout nejen ke strategickým chybám, ale i k cynickému jazyku. Relativně malá, a přitom i relativně významná země si nemůže dovolit ani jedno.
Vláda si do programu napsala: „Česká republika bude důsledně hájit mezinárodní právo a suverenitu států. Budeme podporovat diplomatické kroky vedoucí k ukončení války na Ukrajině a eliminaci rizik války v Evropě.“ Jako obecná proklamace se to dá podpesat - jako fundament a kompas to vůbec nestačí. Dá se pod tím představit leccos.
Tím spíš pak záleží, čím se obecné vzduchoprázdno vyplní. Kdo to tady řídí, podle čeho?
Ministr obrany asi ne. Jakmile sdělil, že Rusko je agresor a že s muniční iniciativou není problém, postavila ho do latě jeho vládní strana.
S evropskou půjčkou Ukrajině jsme souhlasili, ale ručit za ni nebudeme, protože premiérem je chytrá horákyně.
„Politici nemají strašit válkou, jejich odpovědností je, aby války skončily,“ prohlásil teď politik, který svého času oblepil zemi billboardy „Nezavleču Česko do války“.
Předseda druhé nejmenší vládní strany osladí Ukrajincům nový rok slovy o juntě a zlodějích, ministerský předseda to nechává být, protestujícího velvyslance pozve ministr zahraničí do Černínského paláce, aby „v seriózní atmosféře“ probrali „nálady části české společnosti“. Stalo se to v den, kdy kabinet schválil své programové prohlášení bez kompasu.
Úřad vlády svěsil a uklidil ukrajinskou vlajku.
Ministr zahraničních věcí jede do Kyjeva, klaní se památce padlých a vyzývá Kreml k ústupkům, ale také hovoří třeskutě diplomaticky, podle zápisu: „Vzhledem k tomu, že za poslední roky mezi ČR a Ukrajinou probíhal ten vztah velmi intenzivní, tak považujeme za vhodné, aby se tady ten intenzivní vztah nějak korigoval o to, že je nová vláda.“ Jak budeme „korigovat intenzivní vztah“, co se tím konkrétně myslí? A co tím myslí člen Macinkovy delegace a původní kandidát na ministra zahraničí Filip Turek, podle kterého může za válku na Ukrajině zahraniční politika supervelmocí, rozšiřování NATO a etnické důvody?
Zbývá tušit. Máme program vlády suverénního ostrůvku - jistěže s překrásnou vlajkou na stožáru.
Pátrání po indiciích může logicky začít u strany, která má zahraniční ministerstvo v rukou, takže ve volebním programu Motoristů. Ten je o něco určitější, a to i v obrázku svého myšlenkového světa. Česká zahraniční politika prý „potřebuje nový realistický a pragmatický směr, který bude namísto moralizování stavět na našich národních zájmech, exportní síle a bezpečnostních garancích. (…) Základními úkoly jsou podpora a diverzifikace českého exportu a ekonomická diplomacie.“
A proto, slíbili před volbami Motoristé, „je třeba zásadně přeformulovat východiska naší zahraniční politiky“.
Co z toho vyplyne? Vládní program je skoupý na slovo, takže si tu dosaďte, co si přejete, nebo čeho se obáváte. Vláda se zavazuje k čemusi (možná, že zásadnímu), co půjde obtížně ověřovat. Politikům se tím pádem bude lehce tvrdit, že tekutý program plní.
Česko se světem hodlá kutálet podle toho, kdo za něj zrovna bude mluvit, nebo mlčet. A jak hlasitě.
