Článek
Ředitelství silnic a dálnic se v pondělí pochlubilo průběžnými daty z letošní zimy. Od ledna do listopadu sypače rozvezly 98 783 tun soli, meziročně o 85 procent víc. Najezdily 1,27 milionu kilometrů, oproti minulému roku o 40 procent víc. Jde o impozantní čísla. Způsobená o něco tužší zimou i tím, že silnic během loňska znovu přibylo.
Zimní údržba ročně stojí necelou miliardu, není to dominantní položka rozpočtu. Ale nechtíc upozorňuje, na co se v euforii nad rozšiřováním dálniční sítě rádo zapomíná – o ty krásné nové silnice je zapotřebí pečovat a čím jich je víc, tím to také víc stojí. Banální zjištění: Někdo to musí zaplatit.
Podle společenské smlouvy jsme to my všichni a zvlášť ti z nás, kdo po dálnicích jezdí. Majitelé aut přispívají víc než ti nemotorizovaní. A to prostřednictvím dálničních známek, v Česku vynalezených v roce 1995. Roční známka tehdy stála 400 korun.
O 30 let později vyjde u osobních aut na 2570 korun. Což zhruba odpovídá tomu, že se mezitím šestinásobně zvýšil průměrný plat. Potud v pořádku. Až na to, že za dálniční známku relativně stejné ceny si řidiči kupují mnohem vyšší počet dálničních kilometrů v mnohem vyšší, modernější kvalitě.
Samozřejmě, bezpečné a udržované silnice jsou veřejný zájem par excellence. Používají je auta chalupářů i auta zásobování a záchranky. Ale poměr se změnil – i na zimní údržbu se skládáme víc „my všichni“ a méně „ti z nás, kdo po dálnicích jezdí“.
Nová vláda se rozhodla tenhle stav prohloubit. A v programu se zavázala, že cenu dálničních známek zmrazí. Jestli rozmrznou, pak nejdřív až v příštím volebním období.
Znamená to, že na dálnice nejspíš budou ve větší míře přispívat ti, kdo nemají auto.
Tuzemské ceny pohonných hmot patří už nějaký čas k nejnižším v Evropě. Roli v tom hraje i o korunu snížená spotřební daň z nafty. Zmrazená dálniční známka fakticky přináší další podporu automobilové dopravě. Aťsi pro peněženku řidičů spíš symbolickou – plus minus 200 korun ročně zmizí v nádrži jako nic.
V letech 2008 až 2023 zdražil roční kupon pro osobní vozy o pouhých 500 korun, z 1000 na 1500. Mezi argumenty vítězil autopopulismus, v duchu „nemůžeme lidi nutit, aby za takové silnice platili víc“. Stavělo, modernizovalo a otvíralo se poměrně málo, to ale už v posledních letech neplatí. Po rapidním zdražení na 2300 korun (ve jménu takzvaného konsolidačního balíčku) přišla vláda s převratnou změnou: Ceny dálničních známek, respektive už elektronických vinět, se budou každý rok valorizovat. Podle inflace a, pozor, podle kilometrů nově zprovozněných dálnic.
Dávalo to smysl a zdálo se to být spravedlivé. Mělo to ale jednu nevýhodu. Tedy pro politiky. Pustili z rukou kus své moci a svěřili ji automatu. Který umí být nesmlouvavý a nepopulární jako každé zdražení.
Proto se sáhne k osvědčenému řešení. Řízení státu automatem půjde k ledu. Tak jako se chystá zastropování důchodového věku, tak jako se mají zmrazit platy politiků a tak jako ministr zdravotnictví plánuje zrušit automatickou valorizaci plateb za státní pojištěnce.
Teď budou o ceně místo matematického vzorečku rozhodovat politici, berou si naši zemi zpátky.
Loni se prodalo 2,73 milionu kusů ročních dálničních známek, což dělá asi 6,6 miliardy korun. To je i pro mamutí Státní fond dopravní infrastruktury zajímavý příjem. Babišova vláda s ministrem dopravy Ivanem Bednárikem (za SPD) ho chce vyztužit tím, že začnou platit také majitelé elektromobilů. I to se zdá spravedlivé. Ale není to důvod, proč by se měl paušál za používání dálniční sítě zmrazit. Jestli se má výběr poplatku „valorizovat“ počtem automobilů bez rozdílu pohonu, pak je logické, aby odrážel i to, kolik kilometrů dálniční sítě jim bude k dispozici.
Známou nevýhodou politického konceptu zmrazení je, že jednoho dne někdo mrazák vypne. Obvykle až zadlouho a obvykle v nějaké nouzové situaci, která obvykle nastane zjištěním, že nejsou peníze.
Předností dálniční známky v tom případě je, že s její cenou dopravní rozpočet nestojí a nepadá. Vyjadřuje „spoluúčast“ motoristů na budování a ošetřování silniční sítě. Přitom dál platí, že se na ni stejně musíme složit všichni. Proto může zmrazení vydržet dlouho a nepopulární rozmrazení zůstane politickým tabu. Ta nespravedlnost nebude zase tak křiklavá.
