Lidovecká senátorka: Argument, že rodina je muž, žena a děti, dávno neobstojí

Senát by se měl letos na podzim vyslovit k ratifikaci Istanbulské úmluvy. Dokument, který má lépe ukotvit prevenci domácího násilí a také pomoc jeho obětem, začíná v Evropské unii platit 1. října.

V Česku v posledních týdnech a měsících byli slyšet zejména odpůrci mezinárodní úmluvy, kteří se snažili veřejnosti vysvětlit, proč bychom neměli dokument ratifikovat.

V horní komoře Parlamentu je však i skupina senátorek a senátorů, kteří úmluvu podporují. Mezi nimi je dlouholetá pardubická senátorka zvolená za KDU-ČSL Miluše Horská.

Byť se považuje za konzervativní političku, vzhledem ke svým životním zkušenostem ředitelky školy pro hendikepované tvrdí, že se v životě setkala s lidským neštěstím a jeho oběti by společnost měla chránit.

Podobně liberální názory má i na druhé téma, které v tuzemské politice poslední dobou vyvolává „kulturní války“ – manželství pro stejnopohlavní páry. „Žijeme v době, kdy bychom jinakost neměli trestat,“ tvrdí.

O předsedovi lidovců Marianu Jurečkovi říká, že pro její názory má pochopení. „Je to mladý člověk, rozumí nové době a ví, jak to v životě chodí,“ usmívá se.

Jste v Senátu za lidovce, kteří jsou většinově proti Istanbulské úmluvě s argumentem, že ji nepotřebujeme nebo že ohrožuje tradiční rodinu. Vy jste na jednom z kulatých stolů ale zcela jasně podpořila Istanbulskou úmluvu tím, že jste řekla, že „ženský se prostě netlučou“.

Nikomu neberu jeho přesvědčení a pravdu, ale já mám životní zkušenosti takové, že se potkávám s lidským neštěstím, které má různé podoby. Ale většinou za tím neštěstím stojí jedna zdánlivě malá příčina, a to násilí. Jestliže v klasické křesťanské společnosti chráníme slabší a oběti, tak já v tom nic nekřesťanského nevidím.

Čísla mluví jasně, počty obětí a objem násilí ve společnosti obecně stoupá u nás i ve světě. Proto si myslím, že máme povinnost s tím pracovat. Je zde i společenská poptávka po změně definice domácího sexualizovaného násilí a to je přesně jeden z těch bodů, na které může Istanbulská úmluva apelovat.

Neměla se problematika domácího násilí legislativně řešit mnohem dříve?

Domácí násilí je u nás dlouhodobě tabuizované, protože každý asi máme tak trochu máslo na hlavě. Já jsem v podstatě z generace, která byla ve škole i doma otloukaná a prostě ty vzory u mnohých jedou dál. V české společnosti se pro ránu pořád nejde daleko. Istanbulská úmluva je v ranku těch možných podpůrných opatření, která přece nemají chodit lidem pod peřinu, ale spíš dávají možnost postavit instituce, s jejichž pomocí můžeme oběť dlouhodobě chránit. Protože jenom to, že násilníka vykážeme z domu na deset dnů, nestačí. Je to fajn, ale pokud nebudeme mít oběť i s jejím dítětem kam dlouhodobě usadit do bezpečného prostředí, pracovat s obětí i násilníkem, tak se s tím asi nic zásadního neudělá. Sama jsem v Senátu pořádala několik kulatých stolů a ty výpovědi obětí jsou naprosto hrůzné.

Počítáte s tím, že Istanbulská úmluva Senátem třeba nemusí projít?

Máme velkou možnost. Když se to nepodaří ratifikovat teď, tak tím, že ji naše republika už podepsala, se to i tak do naší legislativy propíše. A my se budeme pokoušet vést komunikaci ve veřejném prostoru nadále. Třeba se to nepovede teď na první pokus, ale jak budou dorůstat nové generace a staří politici budou postupně z politiky odcházet, tak si myslím, že se stejně život nezastaví a úmluvu nakonec obě komory ratifikují.

Považujete se za konzervativní političku?

Asi tak napůl. Myslím, že jsem konzervativní, ale zároveň žiju takový život, kdy se osobně dotýkám mnoha lidských proměn ve společnosti a s nimi souvisejících témat, se kterými si jako lidé obecně neumíme poradit. Jedním z nich je právě role muže a ženy, kdy ženy posilují a stávají se živitelkami rodin. Přitom od nepaměti to bylo jinak. A já se v této situaci bavím právě i s muži, a to i s mladšími, kteří svoji úlohu a roli hledají a volají po ní. A já si myslím, že proměny jsou tak velké a moje životní zkušenost s lidským neštěstím, jak jsem naznačila, je taková, že vidím na jedné straně, že takzvané klasické rodiny, tedy muž a žena jako rodiče, třeba vůbec nejsou úspěšné ve své rodičovské roli a selhávají. Svědčí o tom i čísla rozvodovosti.

Takže když existuje možnost, aby dospělí dali dítěti lásku tak, že se mu chtějí věnovat a mít po celý život jeho výchovu na svých bedrech, tak to prostě budu podporovat. Období, kdy jsou děti dětmi, je strašně krátké a měly by zažít správné příklady láskyplného zacházení. Takže argument, že rodina je jenom muž, žena a děti, už dávno neobstojí. Můj konzervatismus je tedy narušen rychlou proměnou doby a tím, že pracuji dlouhodobě se znevýhodněnými dětmi i zdravotně hendikepovanými, takže vím, že na kousek štěstí má každá osoba, živá bytost, nárok.

Chápu tedy dobře, že vaši podporu má i manželství pro stejnopohlavní páry?

Ano, pro mě to není tabu, já jsem to řekla už při loňských volbách. Zažívám mnoho rozpadlých klasických rodin, neúspěšných, zdevastovaných samoživitelů, kteří přišli o všechno, někdy i o děti, nebo mají každé dítě s jiným partnerem. Nechci generalizovat, ale naopak třeba vidíme stejnopohlavní pár, který spolu je celý život, tak jak si to vysní asi každý pár. Myslím, že jako stabilní pár dokážou novou generaci dobře vychovat a podpořit.

Žijeme v době, kdy bychom jinakost neměli trestat. A jestliže se bavíme o zákonech o podpoře rodiny, tak se bavíme o tom, jestli někdo je zodpovědný a prokáže to. Tady už jsme dávno do té klasické rodiny zasáhli, když jsme umožnili umělé oplodnění. Ta revoluce už tady vlastně je, a když jsme ho umožnili heterosexuálnímu páru, tak je otázka, proč ho neumožníme i stejnopohlavnímu páru.

Jestli jako společnost žehráme na to, že se rodí málo dětí, jestliže jsou rodiny, které se nechtějí o své děti starat, rodí jich hodně, ale necítí tu zodpovědnost, tak nechť v době, kdy máme i málo osvojitelů, by se tato linka prostě dokázala rozšířit, chci věřit tomu, že se to podaří a bude to ku prospěchu všech, celé společnosti.

Co vám na tyhle ty názory říká předseda KDU-ČSL Marian Jurečka?

Já jsem se ho na to šla jednou zeptat, protože jsem věděla, že to může být třeba střet, a byla jsem velmi příjemně překvapená. Já myslím, že rozumí vývoji nové doby, protože je to mladý člověk a ví, jak to v životě chodí.

Na opačné straně spektra je skupina velice konzervativních zejména poslankyň KDU-ČSL, které proti těmto „novotám“ hodně hlasitě bojují. Nemáte pocit, že straně škodí? Lidovci se v posledních průzkumech pohybovali kolem dvou procent.

Já si nemyslím, že by ten propad byl zrovna kvůli těmto tématům. Od lidovců se to čeká. Možná je teď těžká doba a dochází ke změnám v sociální oblasti a Marian Jurečka je ministrem. Myslím, že to souvisí s tím, že se lidé bojí, nevím, kolik si jich této „svaté války“ všimlo.

Nebudu nikomu brát jeho přesvědčení, ale já si myslím, že je to opravdu důsledkem toho, že veřejná debata chybí a že se ve veřejném prostoru neobrušují hrany, kdy bychom si to vyříkali někde jinde než na plénu, kdy už jde o zákon, kde politici o tom veřejně hovoří třeba poprvé, takže jsou v tom emoce. Já se přiznám, že jsem to ani nechtěla poslouchat. Říkám si: A co když do této rodiny přijde homosexuální syn nebo dcera? Co se pak bude dít dál? Svoje děti přece milujeme. Chceme pro ně to nejlepší a asi je nezatratíme.

Nemáte pocit, že tyto „svaté války“ proti Istanbulské úmluvě či manželství pro stejnopohlavní páry v posledních měsících gradují?

Musím říct, že takový pohyb argumentů proti jsem za 13 let v politice ještě nezažila. Chci to proto vyvážit a v našem sociálním výboru uspořádáme rovněž diskuzi, kde dostane prostor druhá strana, ale i nezávislé pohledy bez stanovisek, aby tam mýty, které obcházejí nejen Senát, byly vyvráceny nebo alespoň zazněla jiná argumentace. Chceme seminář streamovat, aby se to dostalo co nejvíce do prostoru a byl prostor udělat si nějaký svůj názor.

Myslím si, že tyto kulturní války to nyní hrotí, protože domácí násilí bylo tabuizované téma, o tom se prostě nemluvilo. Veřejně se o něm začalo více mluvit, když byl zřízen institut vykázání násilníka z domu a více začala fungovat intervenční centra. Takže to je zhruba deset let. Do té doby jako by nebylo, alespoň ne na veřejnosti.

Podle veřejných výstupů to zatím vypadá, že Istanbulská úmluva Senátem nemá šanci projít. Je vás podporovatelů dost?

Těžko říct, protože debata se nevede napříč společností. Proto považuji za důležité, aby se úmluva v Senátu projednávala až po otevřené debatě z více různých pohledů od odborníků, politiků, lidí, kteří s oběťmi pracují, i samotných obětí. Pan předseda Senátu tomu vyhověl.

Vůbec ale nedokážu říct, jak to dopadne. Já budu jenom šťastná, když jednak našim kolegům, ale i veřejnosti dokážeme vysvětlit, o čem Istanbulská úmluva je. Myslím, že spousta lidí ji vůbec nečetla, včetně některých kolegů. První informace o Istanbulské úmluvě přinesl profesor Piťha, který zasel několik mýtů.

Proč jsou pro vás jako pro konzervativní političku tato témata důležitá?

V podstatě se těmito tématy hodně dotýkáme budoucích generací. Snažím se proto svým kolegům říci: Děláme to pro svoje děti a pro svá vnoučata.

Co vám na to říkají?

No, nic. Apeluji na ně při debatě v Senátu, od pultíku, proto ani odpověď neočekávám. O Istanbulské úmluvě hlavní debata teprve přijde. Spíše se je snažím ovlivnit v přemýšlení o tom, že jde o témata, která se pojí s vývojem „nové doby“.