Článek
První sněmovní čtení zákona o státním rozpočtu bylo dlouhé, natáhlo se nezvykle přes dva jednací dny a neobešlo se to bez rozjitřených emocí a trapných výstupů. Nešť, je to pořád „zákon roku“ a Sněmovna se v posledních letech zasekává na daleko větších prkotinách.
Podstatné je, že plán státních financí s druhým nejvyšším nominálním schodkem v historii nakonec projde. Dluhová propast, nad níž se Česko nebezpečně naklání od covidových časů a takzvaného zrušení superhrubé mzdy, se zase o pěkný kus prohloubí.
V prvním čtení s tím vyslovili souhlas skoro všichni koaliční poslanci kromě Miroslava Ševčíka a Zuzany Majerové z SPD, kteří se zdrželi, a ministra kultury Oto Klempíře, který hlasoval proti, ale omylem.
Sněmovní debata sama o sobě s rozpočtem nic moc neudělá. Argumenty jsou na stole už mnoho týdnů a moc nového se vymyslet nedá. Andrej Babiš a Alena Schillerová za svým návrhem stojí, tvrdí, že lépe to nejde a že za to, že to lépe nejde, nejspíš někdo může, ale určitě ne oni.
Rozpočet označují za rekordně investiční, přestože samotný schodek přesahuje ony rekordní investice o rekordních sto miliard, které si stát bude muset půjčit jen na své běžné fungování.
Jakýkoli pokus o úspory by podle šéfky státní kasy i premiéra vedl ke zhroucení ekonomiky, energetické apokalypse, kolapsu zdravotnictví, rozpadu silničního stavitelství nebo radikálnímu poklesu životní úrovně země. Nejpravděpodobněji ke všemu najednou.
Daniel Prokop o rozpočtu:
Proti těmto chmurným vizím stojí scénáře opoziční, které za armagedon naopak označují návrh rozpočtu. A například ODS přišla s plánem, jak v návrhu Aleny Schillerové šmahem ušetřit přes 100 miliard.
Což by za jiných okolností byla v podstatě standardní, možná dokonce dobrá opoziční práce. Jenže pohled na návrh těchto konsolidačních opatření poněkud kazí několik slonů v místnosti, které představitelé ODS mistrně ignorují, ale žádný jiný pozorovatel se jim vyhnout nedokáže.
ODS a velkolepé úspory?
Ano, plošné převedení plateb za obnovitelné zdroje na erár je skutečně zcela zbytný 20miliardový výdaj. A bylo by možné jej radikálně snížit, jen kdyby ministři nebyli líní přemýšlet o mechanismu cílené podpory potřebných domácností a firem. Jenže úplně stejnou leností trpěla ODS, když přišla energetická krize po krachu Bohemia Energy a následném vpádu Putina na Ukrajinu.
Dlouho nedělala nic, aby pak přišla s bizarní kombinací plošných cenových regulací a falešné daně, která ve skutečnosti posloužila jen jako nástroj k vysátí peněz z jedné polostátní firmy. A tak dnes ODS vyčítá vládě přesně totéž, co před čtyřmi lety sama dělala.
Dalším velkým plánem na úspory v podání ODS je ušetření 11 miliard na platbě do systému veřejného zdravotního pojištění za takzvané státní pojištěnce. I tohle by byl pěkný příspěvek do debaty, kdyby ovšem finanční situace ve zdravotnictví nebyla přímým důsledkem působení minulé vlády v čele s ODS. Ostatně ministr zdravotnictví Vlastimil Válek do důvodové zprávy ke své poslední úhradové vyhlášce na rok 2026 napsal, že systém je po čtyřech letech jeho správy ve finanční kondici, která nezbytně vyžaduje mimořádnou injekci státních peněz.
Ekonomové o rozpočtu:
Obzvláště legrační je návrh pětimiliardového navýšení státních příjmů prostřednictvím „narovnání spotřebních daní u alkoholu“. Skutečně už někdo kromě ODS dokázal zapomenout, jak někdejší ministr financí za ODS Zbyněk Stanjura vycouval ze zdanění tichého vína po prvním silnějším dupnutí vinařské lobby?
Když člověk odečte ještě pár dalších položek, které jsou jen obecnými frázemi bez konkrétního významu („snížení provozních výdajů státní správy“ o deset miliard, „racionalizace inkluze ve školství“ za tři miliardy nebo „lepší cílení sociálních dávek“ za další tři miliardy), moc toho z velkolepých úspor nezbude.
Nelze si nevzpomenout, jak ODS před volbami v roce 2021 vyhlašovala, že v rozpočtu se dá bez problémů ušetřit 100 miliard každý rok, aniž by to někomu působilo nepohodlí. Když ovšem vláda Petra Fialy nastoupila k moci, najednou to nějak nešlo. A teď, opět v opozici, už by to zřejmě zase šlo.
Babiše dluhy neděsí
Na druhé straně uznejme, že rozdíl mezi současnou Babišovou a minulou Fialovou vládou v přístupu k veřejným financím není nulový. Je mnohem menší, než by si představitelé ODS přáli, ale nulový není.
Po většinu Fialova a Stanjurova vládnutí podíl deficitu veřejných financí na velikosti ekonomiky skutečně klesal. Ano, kumulace jejich deficitů zvýšila státní dluh o 1,2 bilionu korun, ale nějaké konsolidační úsilí bylo patrné. Že si Stanjura vylepšoval rozpočty různými fintami a podvůdky, na které ho pravidelně upozorňovala Národní rozpočtová rada, přičemž svůj poslední rozpočet vysloveně odflákl, je fakt. Na druhé straně bylo (ostatně i ze Stanjurových kejklí) patrné, že se Fialova vláda za své schodky alespoň trochu styděla a souvisejícího tempa zadlužování se bála.
To ji tlačilo alespoň k takové konsolidaci, jakou jí na druhé straně dovolil strach z politických nákladů. A také k opatrné rozpočtové rétorice.
Souvislosti:
To je největší rozdíl mezi současnou a minulou vládou. Andreje Babiše dluhy a deficity neděsí (možná proto, že nejsou jeho). Premiér žije s utkvělou představou, co všechno je nezbytně potřeba udělat, a ani za mák ho nezajímá, že na některé z těchto věcí stát prostě nemá peníze. Tento detail se vyřeší hravě – vyšším dluhem.
Na konsolidaci sice občas přijde řeč i teď, ale spíš z povinnosti. Žádné konkrétní návrhy, které by skutečně mohly pohnout s hlubokým nesouladem mezi příjmy a výdaji státu, nejsou na stole. A nejsou ani v navrhovaném plánu legislativních prací vlády na příští rok, přestože podle rozpočtových výhledů a oficiálních plánů čeká Česko v roce 2028 brutální škrtání v řádu vysokých desítek miliard korun.
Zároveň ale konsolidace nespadne z nebe. Bude vyžadovat změny zákonů. Pokud má být myšlena vážně, budou to muset být změny chytré, hluboké a systémové. A mají-li takové změny platit od přespříštího roku, měli bychom o nich mít už dnes alespoň hrubou představu. Místo ní máme od ministryně financí těšínská jablíčka v podobě pár drobných vybraných od uživatelů kratomu a od Motoristů sobě vzdušné zámky desítek miliard vyždímaných z postihu nelegálního hazardu.
To nemůže vyjít ani vzdáleně. Česko se státním rozpočtem na rok 2027 nejenže rezignovalo na zodpovědné hospodaření s veřejnými penězi – to se nakonec stalo už mockrát. Ale zároveň ukončilo éru, v níž se ještě alespoň někdo z vlády snažil plus minus věrohodně předstírat, že mu dluhy vadí.
