Článek
V rubrice Aréna názorů nabízíme prostor pro diskuzi. Publikované komentáře procházejí redakčním výběrem a úpravou, nemusí však vyjadřovat stanovisko Seznam Zpráv.
Národní rozpočtová rada koncem září zveřejnila zprávu, podle které Česko narazí v roce 2034 na dluhovou brzdu, nastavenou v zákoně na 55 procent hrubého domácího produktu. Náraz má přijít o tři roky dříve, než se očekávalo loni.
Když jsem to šel komentovat do televize, zpětně jsem zjistil, že bych si vystačil s jednou větou: Rozpočet potřebuje nižší výdaje nebo vyšší příjmy, jinak se nám výhledově zhroutí.
Příští rok se nedočkáme. Nesoulad naopak, jak známo, poroste. V pondělí to odkýval rozpočtový výbor, brzy totéž udělá celá Sněmovna. V rámci trendu, který trvá už pár let a jeho podstata se vejde pro změnu do dvou čísel.
V rozpočtu 2027 chybí oproti roku 2019 reálně 90 miliard korun. Jde o příjmy rozpočtu, tedy daně, očištěné o inflaci. Jako kdyby před covidem platily stejné ceny jako příští rok, aby míra úlev dobře vynikla. A teď pozor – výdaje rozpočtu mezitím reálně stouply o 250 miliard.
Tím je myslím řečeno hodně. Víc utrácet a méně vybírat, to je rozevírání nůžek, které nelze praktikovat donekonečna. Kdo chce podrobnosti, najde je v nové analýze našeho Centra veřejných financí z tohoto týdne.
Dieta od pondělí
Nebo v již zmíněné zprávě rozpočtové rady. Z ní plyne, že jet dál na autopilota by znamenalo nafouknout za 50 let státní dluh ze 46 procent na 245 procent HDP. Ministerstvo financí tento výhled obratem označilo za „nejasnou zprávu o konci světa“, čemuž rozumím. Jde totiž o přiznanou sci-fi, ne o realitu – okolnosti nás k nějaké reakci donutí a rada jen spočítala, jak špatně by takový sci-fi film skončil.
Místo autopilota bude třeba nasadit dietu. Což je slovo, které se pro objasnění problému dobře hodí. Začátkem září ho zmínil i předseda rozpočtové rady Mojmír Hampl, když řekl, že vláda chce v letech 2028 a 2029 hubnout – a aby mohla, musí nejdříve pořádně přibrat.
Zkusím ten obraz dotáhnout. Vláda počítá pro příští rok se schodkem veřejných financí 3,5 procenta HDP. Státní rozpočet si přitom půjčí zhruba každou sedmou korunu, kterou utratí. V unijním účetním pojetí, které dovoluje odečíst část výdajů na obranu, má schodek činit 2,8 procenta HDP. Z této úrovně se vláda ve svém fiskálně-strukturálním plánu slibuje dostat v roce 2028 na dvě procenta a do roku 2030 na 1,2 procenta.
To je plán typu „dnes si ještě něco dopřeju a od pondělí už to opravdu vezmu pořádně“. Jak to zná snad každý, kdo někdy držel dietu.
Kdo chce opravdu zhubnout, má v zásadě jen dvě možnosti. Méně jíst a víc se hýbat, přičemž nejlépe funguje obojí. U rozpočtu jsou to nižší výdaje a vyšší příjmy, jen se slova prohodila. U hubnutí se hlídá hlavně příjem, u rozpočtu výdaje.
U lidí je hubnutí složitější, než naznačují jednoduché rovnice. Roli hrají i geny, hormony nebo prostředí. Státy na tom také nejsou stejně. Některé mají, jak mi připomněl kolega Tomáš Holub, víc růstových hormonů – jako v posledních letech Polsko – a všude hraje roli demografie, se kterou počítají i cíle našeho fiskálně-strukturálního plánu. Své geny si stát nevybere, jídelníček si ale píše sám.
Kila navíc v mém přirovnání neznamenají velký stát. V tom náš problém není – příjmy i výdaje máme stabilně zhruba o šest procentních bodů HDP pod průměrem EU. Kila navíc jsou dluh a přibírání je schodek, tedy manko mezi tím, co stát za rok utratí a co vybere.
Koukněte na souseda
Při hubnutí jsou mnozí velmi vynalézaví v tom, jak funkční postupy obejít. Platí to i pro politiky při správě veřejných peněz, v repertoáru mají obvykle tři úhybné manévry.
Prvním je přenastavení váhy, což jsme udělali v srpnu, kdy Sněmovna přehlasovala prezidentovo veto novely rozpočtových pravidel. Česká váha od té doby do limitů nepočítá výdaje na obranu nad dvě procenta HDP ani peníze na strategické dopravní stavby. Výjimka pro obranu má svou logiku, jenže kila z obrany váží stejně jako ta ostatní. Dopravní stavby by žádnou výjimku mít neměly.
Druhým úskokem je zlobit se na váhu, případně na toho, kdo ji drží. Což chápu (sám se na svou váhu občas zlobím), jen kila tím neubývají.
Třetí metodou je utěšovat se, že soused váží víc. Ano, v úrovni dluhu jsme na tom lépe než průměr EU, lékaře ale víc než sousedova váha zajímá, jak rychle přibíráte vy. A tady patříme ke špičce. Nárůst našeho dluhu v poměru k HDP byl v letech 2020 až 2025 třetí nejvyšší v EU. Stupně vítězů tedy máme, jen by to chtělo jinou disciplínu.
Těším se na ni – respektive na debatu o ní. Ne na samotné utahování opasků, protože to u veřejnosti navyklé na současný pohodový, dluhem dotovaný režim zákonitě vyvolá zlou krev s možnými politickými následky. Musíme se ale konečně začít bavit o jídelníčku, a ne o tom, kdo má rozbitou váhu.
Poptávka by byla
Dobrá zpráva je, že lidé jsou podle všeho dál než politici. Podle zářijového průzkumu STEM si 86 procent Čechů myslí, že by rozpočet měl být za běžných okolností vyrovnaný, a dvě třetiny chtějí aspoň snížit navržený schodek. Na tom, jakým způsobem, se už tolik neshodnou (62 procent se přiklání spíše ke škrtům) – koneckonců stejně jako vláda, která zatím odpovídá hlavně datem, a to rokem 2028.
Druhá dobrá zpráva je, že menu je bohaté a že nemá smysl jen tupě řezat. Při drastické dietě člověk přichází i o svaly, nejen o tuk. U plošných škrtů je to podobné, sáhnou i na svaly státu (investice, školy, vědu nebo schopnost dobře vybírat daně). Kdo při dietě cvičí, udržuje svaly v dobrém stavu a tuto roli hraje v rozpočtu příjmová strana.
Protože velká část dnešních přebytečných kil nevznikla přejídáním, nýbrž tím, že jsme se přestali hýbat. Jen zrušení superhrubé mzdy zhoršilo podle tehdejšího odhadu rozpočtové rady bilanci rozpočtu o 1,7 procenta HDP, což dnes odpovídá zhruba 150 miliardám korun ročně. Tedy přibližně tomu, co vláda slibuje v letech 2028 a 2029 najít.
Sám bych si na talíři představoval zhruba toto:
- Nepřibírat, než začneme hubnout. Každý nový trvalý výdaj a každá nová daňová úleva teď jen zvětšují už tak velký problém.
- Nerušit důchodovou reformu. Strop věku odchodu do důchodu na 65 letech by podle ministerstva práce po plném náběhu kolem roku 2060 stál 0,8 procenta HDP ročně a návrat k valorizaci o polovinu růstu reálných mezd místo dnešní třetiny dalších 0,4 procenta HDP. Dohromady v dnešních penězích zhruba sto miliard korun ročně.
- Zdanit víc majetek, včetně nemovitostí. Z nich u nás podle loňské studie Chytřejší daně pocházelo v roce 2024 jen 0,7 procenta daňových příjmů. Vážený průměr Polska, Slovenska, Maďarska a Slovinska byl 2,3 procenta. Je chvályhodné, že ministryně financí zvažuje alespoň vyšší zdanění investorů s desítkami bytů.
- Zmírnit rozdíly ve zdanění živnostníků a zaměstnanců, aby stejný příjem nenesl výrazně jinou daň jen kvůli typu smlouvy. Pokud vláda myslí boj se šedou ekonomikou vážně, nemůže ignorovat bující švarcsystém, který sráží výběr daní v řádu desítek miliard a přelije i do budoucnosti v důchodovém a dávkovém systému.
- Zrušit daňové výjimky bez prokázaného přínosu. Jsou to skryté kalorie rozpočtu: Mezi výdaji je nenajdete, ale přibírá se po nich stejně. A zdražit neřesti. Vládní záměry ohledně vyššího zdanění hazardu, cigaret či kratomu jdou správným směrem.
- Pravidelně revidovat vládní výdaje, jak to dělá drtivá většina zemí OECD. Pro Česko OECD odhaduje přínos zhruba půl procenta HDP, tedy 45 miliard ročně. Kromě úspor je třeba soustředit pozornost na efektivnější využívání veřejných prostředků, aby stát měl svaly a zvládal dělat, co má.
- Rozpočtovat podle cílů a výsledků, nikoli podle toho, kolik kdo dostal loni. Nejvyšší kontrolní úřad upozorňuje, že veřejné peníze se často vynakládají bez ohledu na stanovené cíle, a loňská pilotní příloha rozpočtu s cíli pro 16 oblastí je dobrý začátek. Škoda že její autoři už na ministerstvu financí nepracují.
Kdo nezačne hubnout s rozmyslem, toho může čekat dieta předepsaná zákonem. Dluhová brzda totiž po překročení 55 procent HDP vyžaduje, aby vláda předložila rozpočet, který vede k dlouhodobě udržitelnému stavu veřejných financí.
Před covidem jsme byli na 30 procentech, příští rok budeme už na 47 procentech, takže moc prostoru nezbývá. Čím později začneme, tím drastičtější dieta to bude.
Anebo se můžeme dál zlobit na váhu, přenastavovat ji, případně si slibovat, že začneme hubnout až po víkendu. Dietu si ale buď sestavíme sami a s rozmyslem, nebo nám ji za pár let může naordinovat dluhová brzda či finanční trhy v podobě ještě vyšších úroků.
Bude na vládě, zda tu debatu otevře včas – už aby to bylo.
