Česko si škrtá budoucnost. Cesta z propasti přitom existuje

V Hranickém krasu na Přerovsku leží nejhlubší sladkovodní jeskyně na světě. Podvodní robot se před pár lety dostal při měření do hloubky 450 metrů, dna však stále nedosáhl. Podle odhadů speleologů může být i celý kilometr pod hladinou. Podobné to je s českým státním rozpočtem.

Příští rok má jeho deficit dělat 386 miliard korun. Důležité ale není toto číslo. Důležitá je ta propast pod ním. Řadu investic klíčových pro budoucnost Česka rozpočet úplně pomíjí.

Do vzdělávání investujeme o 50 miliard méně, než by odpovídalo průměru OECD, který vláda slibovala. Dalších deset miliard chybí vědě a výzkumu. Patříme mezi energeticky nejméně úsporné ekonomiky v EU, ale vláda šetří 14 miliard na Zelené úsporám a velké investice nejdou ani do dekarbonizace. Na obranu dáváme méně než zbytek evropských členů NATO.

Ale to není všechno. Česko má sedmé nejnižší mzdy v Evropě, ale vláda chce ušetřit deset miliard na rekvalifikacích a na podpoře v nezaměstnanosti, jež měla lidem usnadnit změny práce, které prokazatelně vedou ke zvyšování mezd.

Hořce budeme litovat toho, že neinvestujeme do sociálních služeb. Už dnes se pečující lidé starají o své hendikepované příbuzné až 11 hodin denně. Stárnutí populace bez zajištění sociálních služeb vytlačí z trhu práce vysoké desítky tisíc lidí-pečujících.

Nedostupné bydlení již dnes omezuje zakládání rodin a pracovní mobilitu, ale vláda škrtá v programech úvěrujících výstavby obecního a dostupného bydlení. A tak dále.

Speleologický robot ještě není na dně českého deficitu. Problém je, že se stárnutím populace se bude deficit prohlubovat.

Teprve když ke schodku na příští rok přičteme nerealizované, ale pro budoucnost Česka klíčové výdaje a také náklady, které nás zcela nevyhnutelně čekají, zahlédneme skutečnou hloubku propasti. Ta je někde okolo 550 až 600 miliard korun.

Jde z dluhu vyrůst? Pojďme si nelhat. Ekonomický růst zvyšuje základnu HDP, čímž snižuje reálnou výši minulých dluhů. My jsme ale v situaci, kdy si půjčujeme na běžné výdaje, protože jim neodpovídají naše příjmy. Růst by musel být zcela nerealisticky masivní, aby zadlužování alespoň zpomalil.

Růst nejde brát jako dostatečný nástroj konsolidace. U úprav daní a výdajů je ale potřeba zkoumat, nakolik růstu a prosperitě pomáhají, či je poškozují. A jestli má samotný růst strukturu, která pomáhá kvalitě života široké části společnosti. Jak optikou spravedlivého růstu zkrotit rozpočtový deficit?

Když se mluví o úsporách, i znalí lidé často začnou specifickými neefektivitami. Sám jsem jich popsal spoustu – přehnané věznění, zavírání dětí do ústavů, duplicitní výběr daní a odvodů, neefektivní výzkumné ústavy ministerstev, duplicitní agenda 6200 obcí, související roztříštěné školství, necílené podpory finančních produktů a tak dále.

Je to dlouhý seznam, nad nímž se lze hodiny přít. Tuhle hádku o efektivitu výdajů si ale dluží především sám stát. Český rozpočet přitom vzniká spíše tak, že se položky v Excelu z loňska vynásobí růstem HDP nebo inflací a přidá se pár politických priorit a dárků. A výsledek se předhodí ministrům do politické tahanice o to, kde něco málo ušetřit.

Nejenže často nejsou rozpočtované národní strategie, které pak zůstávají jen na papíře, ale ani se nevyhodnocuje efektivita výdajů. OECD odhaduje, že takzvané výkonové rozpočtování by Česku ušetřilo okolo 45 miliard. Útvar, který jej měl na ministerstvu financí zavést a prosazovat, byl ale zrušen.

Kromě toho existují možnosti velkých úspor. A ty jde dělat jen na místech, kudy teče hodně peněz.

Základem je omezit státní „nevynucené chyby“. Jen převedení poplatku za obnovitelné zdroje ze složenek do státního rozpočtu, zvyšování důchodů nad zákonnou valorizaci, návrat nesmyslných daňových slev a plošné slevy na jízdném vyjdou v roce 2027 na nějakých 60 miliard korun.

Velkou kapitolou jsou i dávky. Není teď řeč o „superdávce“, kterou čerpá jen polovina oprávněných. Stát vydává 80 miliard na tři typy plošnějších transferů – na rodičovský příspěvek, vdovské důchody a výsluhy. Všechny jsou přitom nastaveny chybně.

Rodičovský příspěvek politici valorizují rychleji, než kdyby stoupal podle inflace. Vdovské důchody nezohledňují chudobu vdovce či vdovy ani to, zda spolu lidé vychovali děti. Výsluhy nejvíce slouží vysoce placeným šaržím a mají spoustu dalších chyb. Stát by v těchto nákladech mohl ušetřit deset až 15 miliard bez velkých dopadů na skutečně potřebné.

Ještě vyšší úsporu lze najít ve financování obcí. Ty každoročně ušetří desítky miliard, zatímco státní rozpočet krvácí. V rozpočtovém určení daní jsou nesystémově zvýhodněny Praha, Brno a Plzeň a také nejmenší obce v bohatých oblastech Česka, které nezřizují školy a dostávají velké příjmy díky své rozloze. Naopak regionální centra v chudších krajích dostávají málo. Rozpočtové určení lze reformovat tak, aby stát ušetřil okolo 20 miliard a ještě tím posílil regionální rozvoj.

Tím se plynule dostáváme z království úspor realizovatelných během roku nebo dvou do složitějších vod. A do nich patří i zdravotnictví. Budoucnost rozpočtu i ekonomiky závisí na tom, zda se nám podaří zlepšit tragický stav české zdravotní prevence – od chronického alkoholismu po neúčast na screeningu rakoviny. Ve zdravotnictví lze desítky miliard ušetřit i digitalizací či lepší kontrolou úhrad.

Celkově jsme popsali úspory za 150 až 200 miliard korun. Některé naběhnou postupně. Jinde ale zase výdaje a investice zoufale chybí. Musíme si také přiznat, že za velkou částí problémů stojí propad státních příjmů.

Od roku 2019 se příjmy státního rozpočtu propadly o tři procentní body vůči HDP (v dnešních cenách o 260 miliard). Hlavní příčinou je daňové kutilství let 2020 a 2021 z dílny ANO a ODS v čele se zrušením superhrubé mzdy. Velký vliv má neviditelné klesání spotřební daně na alkohol či pohonné hmoty – ty jsou definovány v pevných korunách a bez valorizace ztrácí reálnou sílu. A za třetí, větší část výběru daní dnes směřuje místo státního rozpočtu do obcí a krajů.

Na daních dnes celkově vybíráme (s přihlédnutím k HDP) zhruba o 150 miliard korun méně než podobné země (Polsko, Slovinsko, Slovensko, Maďarsko). Paradoxně vybíráme trochu více na daních z práce a od firem – tedy tam, kde to nejvíce brzdí růst. Zato skoro o 200 miliard méně vybíráme na daních ze spotřeby a majetku.

V hlouposti současných českých daní se ale skrývá příležitost. Můžeme zvýšit výběr způsobem, který současně mírně podpoří růst a prosperitu.

Některé daně je třeba snížit. Zaměstnanec pracující za minimální mzdu bude příští rok platit na daních a odvodech z práce i přes 12 tisíc měsíčně. Ve funkčních západních systémech by to bylo o tři až čtyři tisíce méně. Tak velké zdanění nízkopříjmové práce vyrábí chudobu, destabilizuje rodiny a ničí trh práce – protože lidé pracují načerno a rodiče a senioři nemohou pracovat na méně placené částečné úvazky. Hlavně ale blokuje všechny další reformy. Nemůžete zvyšovat spotřební daně či daně z nemovitosti, když chudé pracující vysajete už za to, že se snaží uživit.

V danění práce lze výrazně zvýšit slevu na poplatníka a na první dítě. Uleví to nízkopříjmovým, zatraktivní částečné úvazky a pomůže trhu práce. Celkový dopad bude nula. Okolo 35 miliard totiž lze naopak získat, pokud přiměřeně zdaníme podlimitní dohody o provedení práce, omezíme švarcsystém a evropsky naprosto extrémní zvýhodnění vysokopříjmových kancelářských „ičařů“ a omezíme některé selektivní daňové slevy.

Úleva běžným pracujícím přitom otevírá prostor zvýšit některé jiné daně, které ekonomice škodí méně. Omezení děr ve spotřebních daních na alkohol (tichá vína) a zdanění slazených nápojů může cílit na výběr okolo 15 miliard. Posunem některých položek nesmyslně umístěných v nižší sazbě DPH, valorizací dalších spotřebních daní (benzin), zdaněním hazardu a dalšími položkami lze vybrat dohromady i desítky miliard.

Daně z nemovitosti lze reformovat, aby více reflektovaly ceny a zatěžovaly pozemky a domy nevyužívané pro trvalé bydlení. Tedy aby za byt pro Airbnb či pozemek v Praze neplatil člověk méně než za domek v Karviné. Tím lze vybrat 20 až 30 miliard bez velkého poškození chudých vlastníků.

Česko je daňovým rájem bohatých. Když po jisté době – takzvaném časovém testu – prodáte akcie nebo firmu, neplatíte z miliardových zisků ani tolik, kolik zmiňovaný zaměstnanec s minimální mzdou. Jako jeden ze tří států EU nedaníme ani převod, ani prodej investičních nemovitostí. Jako jeden ze dvou států EU umožňujeme jít v danění pronájmu do minusu a snižovat si další daně. Jako jeden z mála států EU nemáme majetkovou ani dědickou daň. I kdybychom tyto věci mírně upravili, aniž bychom ohrozili investice, můžeme v těchto daních vybrat 20 až 25 nových miliard.

Když se pak k takto navržené reformě přidá zrychlení firemních odpisů podporující investice, tak stále hovoříme o prorůstové reformě, která navíc vybere přes 100 miliard korun. Posílí férovost, aby financování státu neleželo jen na zaměstnancích. A přiblíží Česko k výběru daní v podobných státech. K dalšímu navýšení výběru bychom pak museli přehodnotit základní 15procentní sazbu daně z příjmů.

Tedy – rozpočet zachránit lze. A to nejen tak, abychom snižovali číslo 386 miliard, ale hlavně abychom investovali do budoucnosti Česka a kvality života v něm. Chce to ale novou úroveň politické upřímnosti.