Jak spravit rozpočet? Odpovídají ekonomové, kteří zkoušeli přemluvit Babiše

Protože politici při pohledu do prázdné státní pokladny letos tápou, rozhodli jsme se pro jednou hledat řešení jinde.

V anketě odpovídá 20 ekonomek a ekonomů, kteří koncem července zkoušeli vládě v otevřeném dopise rozmluvit dnes už schválené uvolnění rozpočtových pravidel a dluhových stropů. Co by tedy sami navrhovali jako šetrnější alternativu?

Shoda panuje na bonmotu šéfa Národní rozpočtové rady Mojmíra Hampla: „Nepřibírat, když máme hubnout“. Tedy aspoň dál nerozdávat nad rámec zákonných požadavků.

Schyluje se k tomu u valorizace penzí, kde přidání v jednom roce znamená skrze efekt sněhové koule zvýšený základ pro všechny další roky. To může s úroky podle Tomáše Holuba z Centra veřejných financí udělat z pěti miliard v jednom roce časem čtvrt bilionu.

Skoro unisono mezi respondenty zaznívá volání k návratu daní na úroveň před covidem. Z dočasného zrušení superhrubé mzdy v roce 2021 se totiž stala trvalá úleva v řádu stovek miliard a tyto peníze v rozpočtu chybí.

V kategorii méně otřelých nápadů zaznělo například zavedení školného na vysokých školách, zdanění prázdných bytů, hlídání peněz do zdravotnictví (kde covidový abnormál také přetrval) nebo lepší práce s daty, aby politici nerozdávali jako dnes jen podle citu a naslepo.

K nejradikálnějším nápadům by šlo zařadit zrušení dvou sazeb DPH. Snížená sazba dnes totiž ulevuje úplně všem – včetně těch, kteří to vůbec nepotřebují. Podle Michala Skořepy z České spořitelny by bylo daleko rozumnější řešit úlevy adresně jen směrem k chudším vrstvám.

Často se také opakovalo volání po sjednocování obcí, kterých má Česko nejvíc v EU (v přepočtu na hlavu) a leckde letos ani neproběhne volební soutěž.

Dvacítce ekonomů jsme položili následující otázky:

Co by veřejným financím v ČR podle vás teď nejvíc pomohlo?

1) Vyberte jedno konkrétní opatření s největším efektem.

2) A přidejte jedno vaše osobní, originálnější řešení, které byste za sebe rádi přidali do diskuze.

1) Samozřejmě návrat zdanění před zrušení superhrubé mzdy (SHM) od roku 2021. A dodržování moderních pravidel střednědobého veřejného rozpočtování. Není třeba vracet zdanění práce před zrušení SHM. Je možno udělat daňovou reformu, aby daňový mix byl efektivnější.

2) Zřídit systém vratných studentských grantů a následně zavést školné na veřejných vysokých školách. Tím zajistit, že mladí lidé nebudou vzdělanostně živořit (a vysoké školy živořit finančně) pod tlakem nekonsolidovaných veřejných financí.

1) Přesun části daní z práce na nemovitosti podle jejich tržní hodnoty v cenových mapách (Ministerstvo financí v tom vidí potenciál 0,7 % HDP) plus cílená přirážka za skutečně prázdné byty. Francouzská vacancy tax snížila neobsazenost asi o 13 %. Jinak ale platí, že deficit současné velikosti nelze utáhnout jedním šroubem. Utahovat se musí na straně příjmů i výdajů.

1) Za kdysi možná rozumný, ale v dnešní době zcela přežitý pokládám režim plošných snížených sazeb DPH. Tyto sazby ulevují všem, naše společnost ale přece chce ze společných peněz pomáhat jen té malé části české populace, které hrozí hmotná nouze. Díky moderní technice můžeme tyto domácnosti snadno identifikovat. Bylo by to zcela logické a inkaso DPH by narostlo nejspíš o vyšší desítky miliard korun.

2) Hodně se mluví o zvyšování sazeb daně z nemovitosti, ale málo o možnostech jejího nastavení, aby se odvrátily časté a pádné námitky. Vyšší sazby se mohou týkat jen nemovitostí vlastněných nad rámec první nemovitosti, obývaných jen občas, pronajímaných krátkodobě nebo s hodnotou přesahující určitý limit. U vlastníků s nízkými příjmy může být platba daně odkládána až na okamžik prodeje nemovitosti.

1) Hlavní je nepřibírat, když víme, že máme hubnout.

2) Říkáme to stále dokola – vrátit se před covid u daně z příjmu fyzických osob a rozpočtového určení daní.

1) Změna daňového systému. Český stát zdaleka nevydělává dost na rozsah služeb (důchody, zdravotnictví, školství…), jaký od něj voliči chtějí. Ekonomický růst to v horizontu nejméně příštích dvou až tří vlád nevyřeší a mezitím na rozpočty tvrdě dopadne stárnutí populace. Prozatím bych nepokračovala v navyšování výdajů, které ještě neprošly legislativním procesem, tj. převodu koncesionářských poplatků na stát či navyšování důchodů nad povinný zákonný rámec.

2) Vláda má velmi dobrou Strategii hospodářského růstu 2.0. V té je třeba pokračovat co nejrychleji, ne v navyšování výdajů na spotřebu. Také se nelze vyhnout změně struktury samosprávných celků, nemůžeme mít 6250 obcí s vlastním, státem přidělovaným rozpočtem, placenými zastupiteli a právem zřizovat základní školy. Do budoucna se také nelze zaklínat tvrzením, že „změna daní je politická sebevražda“, žádné jiné neotřelé řešení ji nezastoupí.

1) Musí to být mnoho opatření na příjmové i výdajové straně. Ale největší parciální dopad by mělo prosté obnovení superhrubé mzdy jako základny pro výpočet daně ze závislé činnosti, analogické zvýšení sazby této daně, případně zesílení její progrese.

2) Řádové zvýšení daně z majetku (zejména daně z nemovitostí), indexace spotřebních daní a sjednocení DPH.

1) Zvýšit daň z nemovitosti v souladu s návrhem studie Chytřejší daně, tzn. zvýšit sazbu na hodnotu pozemků oproti hodnotě budovy, provázat hodnotu daně s lokálními tržními cenami a zaměřit se na investiční nemovitosti. A pokud někdo prská, že vyšším daním mají předcházet úspory, tak snížit dotace, např. ty na podporu finančních produktů, jako je stavební spoření.

2) Zavést, respektive zachránit výkonové rozpočtování, protože to je opravdu nezbytnou podmínkou k dosažení efektivních veřejných výdajů a k nalezení úspor / výdajů, které nedoručují kýžený efekt.

1) Přibrzdit růst výdajů do doby, než se sladí s příjmy. Tak, aby se obě křivky začaly opět přibližovat, až by se protnuly a v dalších letech by růst výdajů odpovídal růstu příjmů veřejných rozpočtů.

2) Změna daňového mixu. Konkrétně snížit zdanění práce a zvýšit zdanění spotřeby (zejména DPH) včetně stanovení jediné sazby DPH, a to na všechno zboží bez výjimek - stát nemá dělat sociální politiku skrze daně, nýbrž skrze nástroje sociální politiky. Od tohoto opatření si ani tak neslibuji řešení fiskální nerovnováhy, jako spíše změnu pobídek ekonomické aktivity.

1) Vrátit daňovou kvótu zhruba na úroveň před zrušením superhrubé mzdy. Příští rok vláda počítá s 32,6 % HDP, v roce 2019 to bylo 34 %. Je nicméně potřeba využít jinou strukturu: vyšší zdanění spotřeby, kapitálových příjmů a nemovitostí podle hodnoty a současně nižší zdanění nízkopříjmové práce.

2) Intenzivní rozvoj stálé profesionálně budované schopnosti státu v oblasti „evidence-based policy making“ (vládnutí podložené daty): propojení a zpřístupnění administrativních dat státu výzkumníkům a povinná evaluace dopadů zákonů spolu s budováním reputace takových hodnocení. Fiskálně skoro zadarmo, ale bez toho se v Česku rozhoduje naslepo a draze.

1) Neříká se to snadno, ale návrat daní z příjmu do období před reformou z roku 2021, ideálně doprovázený jasným plánem na podstatné sblížení daňových a odvodových povinností zaměstnanců a OSVČ. Ani to ale nebude stačit a budeme potřebovat řadu dalších podstatných opatření na výdajové i příjmové straně.

2) O daních musíme přemýšlet nejen jako o rozpočtovém zdroji, ale také z hlediska jejich efektivity a motivací, které vytvářejí. Takže za mě: celkově rozpočtově neutrální podstatná změna daňové asignace DPH z nových nemovitostí směrem k obcím, tak aby obce byly více motivované povolovat novou výstavbu.

1) Trhá mi to srdce, ale nemáme na mimořádné valorizace. Každá stovka navíc je 2,5 miliardy korun ročně a v budoucnu ještě víc.

2) V polovině českých obcí kandidují v komunálních volbách méně než dva lidé na mandát. Mnohé mají jednu nebo žádnou kandidátku. Jestli nám to nenapovídá, že máme moc obcí?

1) Plnohodnotné zavedení cíleného rozpočtování. Místo dosavadního účtování by šlo v první řadě o úvahu, co je cílem jednotlivých agend a dotačních titulů, a následně o posouzení, jestli těchto cílů lze dosahovat jinak a levněji. Znamenalo by to úplnou reformu procesů kolem státního rozpočtu. Je paradoxní, že ministryně Schillerová na jedné straně popisuje obrovské nároky resortů, takže by se jí cílený přístup hodil, ale současně bez mrknutí oka zrušila špičkový odbor, který za tímto účelem před dvěma lety vznikl.

2) Efektivní zdravotnictví. Jedna z oblastí, která je nezpochybnitelným veřejným zájmem, ale zároveň stojí velkou část veřejných prostředků (čím dál víc a v poměru k HDP dlouhodobě víc než ve většině Evropy, aniž úplně víme proč). Slovenské ministerstvo financí tuto oblast dlouhodobě podrobuje tzv. revizím výdajů a vždy nachází stovky milionů eur potenciálních úspor. Zároveň je to oblast, do které všude po světě vstupuje soukromý kapitál, který může fungování systému významně podpořit.

1) Je jasné, že se budou muset zvyšovat daně, a je nutné se vyvarovat růstu výdajů nad rámec existujících zákonů (např. valorizace důchodu nad rámec vzorce). U daní je vhodné zaměřit se na daně majetkové a nepřímé.

2) Z hlediska vývoje ekonomiky by veřejným financím prospělo, pokud by se obnovila konvergence podílu mezd a platů k úrovni odpovídající naší ekonomické výkonnosti.

1) Pro rok 2027, který je z pohledu legislativního již za dveřmi, bych se striktně držel pouze povinných výdajů, tzn. u valorizace penzí a příspěvku za státní pojištěnce zůstat na zákonné úrovni. To by ušetřilo řádově 20–30 mld. oproti stávajícímu návrhu. Nerušil bych poplatky za veřejnoprávní média.

2) Pro roky následující je nutná zevrubná reforma na příjmové straně ve stylu konceptu spravedlivější daně, podle CVF UK a PAQ. Na výdajové straně by rozpočtově odpovědná vláda zahájila reformy, které zpomalí růst výdajů spojený se stárnutím. Nicméně nejsem tak naivní, že bych věřil, že je něco takového v reálné politice možné.

1) Větší část problému je na straně příjmů. Je potřeba provést komplexní daňovou reformu, která by snížila dnešní vysoké zdanění práce u středních a nižších výdělků a část zátěže přesunula na spotřební daně, případně na vyšší zdanění majetku či příjmů z něj. Zároveň je nutné přehodnotit rozpočtové určení daní a zvrátit trend rostoucího podílu samospráv ve prospěch centrálního rozpočtu. Společně s lepší správou výdajové strany pak může schodek státního rozpočtu klesat.

2) Největším překvapením – zároveň s největším užitkem – by bylo, kdyby se na přípravě i prosazení takové reformy podařilo najít širší politickou shodu. Bez ní změna není reálná a Česko bude pokračovat po nebezpečné cestě špatných rozpočtů a nekontrolovaného růstu dluhu.

1) Na straně výdajů sebrat odvahu k penzijní reformě. Kdyby nebyl zrušen 2. pilíř, již dnes by starosti nebyly takové. Na straně příjmů zdanění nemovitostí podle ceny (a velmi odvážné) a zdanění dědictví (po vzoru USA).

2) Méně otřelým řešením by bylo použít výdaje rozpočtu jako páku, umožňující zapojit soukromé prostředky; použitelné jen na investiční projekty, nejlépe strategické. Výhodou je, že bude více peněz hned a soukromý investor si ohlídá jejich alokaci a návratnost.

1) Zdá se, že v návrhu rozpočtu 2027 je momentálně skryto zhruba 5 mld. Kč na mimořádnou valorizaci důchodů. Jakkoli se to zdají být drobné, škrtnul bych primárně toto. Půjde-li o mimořádnou valorizaci a ne jednorázový „bonus“, zůstane tato věc v penzijním systému natrvalo a bude se v dalších letech dál valorizovat. Pokud by taková valorizace byla v průměru 3 % ročně a stát se financoval za 5 % p.a., tak v čisté současné hodnotě znamená tento zdánlivě nevinný dáreček řádově až 250 mld. Kč. To je víc než jakýkoli jiný škrt, se kterým dokáže kdokoli realisticky přijít.

2) Nedemontovat prvky penzijní reformy předchozí vlády a udělat důkladnou daňovou reformu. Největší potenciál vidím u zásadního proškrtání seznamu položek se sníženou sazbou DPH (možné zvýšení výběru řádově o 50 mld. Kč ročně), částečně kompenzovaným přes důchody a sociální dávky, případně přes nastavení daně z příjmu.

1) Bez posílení daňové báze se konsolidace veřejných financí neobejde, ale mělo by jít o komplex vzájemně provázaných opatření, těžko ukázat na jedno dominantní. Podobně jako měnová politika by se i fiskální měla snažit být více „forward looking“, což obnáší přejít na cílené rozpočtování podle dlouhodobějších priorit.

2) Posílit motivační složku u municipalit. Obce pak budou mít větší přínos z ekonomických aktivit na svém území. Dnes nemají žádnou motivaci a vítězí princip NIMBY (z anglického Not In My Back Yard, v překladu „ne na mém dvorku“ – pozn. red.).

1) Na straně příjmů se určitě jedná o návrat zdanění příjmů fyzických osob před rok 2021 (tj. vyšší sazba daně + úprava rozpočtového určení daní). Zrušení tzv. superhrubé mzdy doprovázené úpravou RUDu znamená výpadek cca 150 miliard v dnešních cenách. Nic tak velkého ve veřejných financích prostě není. Na straně výdajů není nutno vyloženě ve velkém škrtat, ale zejména tlumit tempo růstu ve velkých výdajových položkách, např. ve zdravotnictví.

2) Ve zdravotnictví jsme se během covidu dostali na vyšší úroveň výdajů, z tohoto dočasného (a ve své době logického) navýšení se ale stalo navýšení trvalé. Výdaje státního rozpočtu na platbách do zdravotnictví jsou dnes každoročně vyšší o 50 miliard (očištěno o inflaci) než tomu bylo před covidem. Platby za státní pojištěnce vzrostly z 1,3 % na 1,8 % HDP.

1) Nejjednodušší by bylo vrátit zdanění práce zpět na úroveň z roku 2020. Vyřešilo by to velkou část rozpočtového problému a hlavně nelze namítat, že „to nejde“. Jde, zažili jsme to.

2) Tlačil bych na slučování malých obcí. Máme jich extrémně mnoho, což je neefektivní a drahé.