„Děláte tady peklo.“ Výměna starostů odkryla ostrý spor v Židlochovicích

„Děláte tady, pane Hořavo, peklo v Židlochovicích.“

Stojíme na ulici nedaleko centra města a během několika minut kolem nás začínají létat ostrá slova. Jedna žena se hádá s mužem, za kterým jsme sem přišli. Další kolemjdoucí mu vmete nadávku, kterou je lepší neopakovat.

Spontánní konfrontace místních lidí s mužem provozujícím facebookovou stránku Židlochovice bez cenzury sleduje vedle mě stojící Petr Vrána, starosta Tachova.

Ještě ráno o tomto sporu nevěděl vůbec nic. A vlastně ani o samotných Židlochovicích. Jeho město leží zhruba 370 kilometrů na západ, u hranic s Německem – a řeší úplně jiné problémy.

Dnes – jako „hostující starosta“ – Vrána na vlastní oči vidí, jak silné emoce dokáže v malém, jinak poklidném městečku vyvolat konflikt jednoho aktivního občana s radnicí.

Po celodenním natáčení přijde Petr Vrána s nápadem, který mě překvapí: „Já bych ho zaměstnal.“

Ale k tomu se ještě dostaneme.

Petra Vránu z uskupení Volím Tachov jsme tentokrát v rámci našeho experimentu Výměna starostů odvezli téměř přes celou republiku. Na jeden den se měl stát starostou Židlochovic, městečka nedaleko Brna.

„Já si myslím, že to bude úplně jiný svět,“ říkal mi ještě předtím, než jsme potkali místního starostu Jana Vitulu z hnutí Vaše Židlochovice.

Ten působí ve zdejší samosprávě už od roku 1994. Starostou se stal poprvé v roce 2006.

Jak se za tu dobu Židlochovice proměnily a co dnes jejich obyvatelům na životě ve městě vadí, nedávno podrobně zmapovala moje kolegyně Daniela Krásenská. Místní s ní mluvili mimo jiné o mizejících obchodech a ‚mrtvém náměstí‘.

Když jsem se Petra Vrány zeptal, jestli by v komunální politice dokázal vydržet podobně dlouho, rozesmál se. „Myslím si, že to nevydržím, protože to může dneska vydržet jenom naprostý blázen.“

„Tak to vám pěkně děkuju!“ zasmál se Vitula. A předal svému náhradníkovi klíč od radnice a několik úkolů pro tento den.

Jeden z nich nás zavedl k příběhu, který Vránu zaujal možná ještě víc než spor, jehož jsme se měli stát svědky později.

Židlochovice se před lety rozhodly vyzkoušet něco, k čemu se řada měst odhodlává jen obtížně. Pomoci lidem bez domova tak, aby se skutečně dokázali vrátit do běžného života.

Projekt nazvaný Začít znovu měl několik částí, které se navzájem podmiňovaly: Město, s pomocí peněz od ministerstva pro místní rozvoj, lidem nabídlo bydlení, práci a pomoc psychologa při řešení jejich dalších problémů.

„Nelíbilo se nám, že máme klienty, kteří posedávají na lavičkách, pijí alkohol, nepracují a chodí si pro sociální dávky,“ popsala nám pracovnice městského úřadu, jak projekt vznikl. „Tak našeho pana starostu napadlo, že získáme peníze, pořídíme jim bydlení, dáme jim práci a z těch laviček je dostaneme.“

Programem prošlo 15 lidí. S dvěma z nich jsme natáčeli – každý z nich měl jiný příběh a jiný přístup k řešení problému. Ukázalo se tak, že žádný univerzální recept platný pro všechny lidi bez domova neexistuje.

První muž získal bydlení, ale práci už nemá. Přiznává problémy s alkoholem a další průšvihy.

Pak jsme navštívili ženu, která byla dlouho bez domova – a pila. Dostala bydlení a začala pracovat jako švadlena.

Popisovala nám, že v jednu chvíli už byla fyzicky úplně na konci sil. Pomocnou ruku, kterou jí město nabídlo, ale přijala. Její partner ale stejnou příležitost nezvládl. Do projektu se podle ní třikrát vrátil a třikrát selhal. Nakonec ho po konfliktu s ní vyvedli z bytu strážníci.

„Řekla byste, že vás město zachránilo?“ ptám se jí.

„Ano,“ řekne bez váhání – a usedá k šicímu stroji a dá se do práce.

Hostující starosta Petr Vrána poslouchal její příběh a pak směrem k přítomným pracovnicím sociálního odboru města řekl něco, co je vlastně podstatou celé naší Výměny starostů: „Já před vámi jen musím smeknout klobouk. A musím říct, že my v Tachově nejsme ještě ani asi na půli cesty oproti vám.“

Jenže příběh projektu Začít znovu má jeden paradoxní konec. Kdyby dnes v Židlochovicích přišel další člověk ve stejné situaci a chtěl stejnou pomoc jako žena, se kterou jsme právě mluvili, město už mu ji poskytnout nedokáže.

Peníze, které na projekt získalo od státu, došly. „Obytné buňky jsou obsazené, práci nemáme,“ vysvětlila pracovnice radnice.

„A další nevytvoříte?“ ptal jsem se.

„Další nevytvoříme.“ Není z čeho.

Židlochovice narazily na problém známý mnoha obcím: Podaří se získat peníze na projekt, ten začne fungovat, jenže dotační období skončí a s ním zmizí i peníze.

Radnice proto chce po státu, aby podobnou pomoc nefinancoval pouze dočasnými projekty, ale systémově. Zabránil by tak mimo jiné i migraci lidí bez domova z jednoho města do druhého.

Ze svého rozpočtu tento program město podle jeho představitelů dlouhodobě zaplatit nedokáže.

Petr Vrána si i tak ze Židlochovic odnáší něco, co může využít doma. Tachov už vlastní pokus s pomocí člověku bez domova udělal, podle Vrány ale neúspěšně. Židlochovický model, opírající se i o důležitou pomoc psychologa, ho přiměl uvažovat, zda by v Tachově nešlo víc spolupracovat s neziskovými organizacemi.

V seznamu úkolů od starosty Vituly Petru Vránovi zbývá ještě jeden úkol. Jan Vitula ho nadepsal dvěma slovy: „Místní kverulant.“

Tím mužem je David Hořava.

Tajemnice městského úřadu vysvětluje, že Hořava zaslal na radnici přibližně za rok a půl 302 podání obsahujících více než 600 dotazů. Úřad kvůli jejich vyřizování musel přijmout dalšího právníka. Náklady tajemnice odhaduje na milion až milion a půl korun ročně.

Pak jsme si – opět v doprovodu filmových kamer – šli poslechnout druhou stranu. David Hořava tvrdí, že všechno začalo jedním nepostaveným chodníkem v části města, kde on bydlí.

Říká, že když se začal o práci radnice zajímat podrobněji, přibývaly další věci, které se mu nelíbily. Začal proto využívat zákon o svobodném přístupu k informacím a své poznatky zveřejňovat na sociálních sítích: „Mým cílem je, aby to město fungovalo pro lidi.“

V nadcházejících komunálních volbách chce kandidovat.

Když nás pak provází ulicí vedoucí do centra Židlochovic, abychom viděli problémy, na které na své facebookové stránce upozorňuje, stalo se něco, co do žádného scénáře či plánu dne napsat nejde.

Začali se přidávat místní. A bylo okamžitě jasné, že spor Hořavy s radnicí rozdělil Židlochovice mnohem víc, než jsme si do té chvíle dokázali představit.

Když jsme večer Janu Vitulovi vraceli klíče, zeptal jsem se Petra Vrány, co by s takovým problémem dělal on.

„Já bych ho zaměstnal,“ odpověděl. Třeba jako člověka, který by kontroloval stav městských komunikací.

Vitula namítl, že jeho zkušenost s Hořavou je jiná. Vrána ale přidal ještě jeden pohled: Město by podle něj mělo fungovat jako mediátor mezi znesvářenými tábory.

„Mediátora můžete dělat v okamžiku, kdy stojíte nad problémem,“ odpověděl mu Vitula. „Tady je problém v tom, že my jsme součástí toho konfliktu.“

Výměna názorů a zkušeností mezi dvěma starosty z opačných konců republiky ukázala jednu z výhod našeho experimentu: Člověk zvenčí může v problému, který místní už dávno vnímají jako neřešitelný konflikt, uvidět úplně jinou cestu.

Jak vyhrocené bylo naše setkání s Davidem Hořavou, co jsme zjistili při ověřování jeho výtek vůči vedení města, proč Židlochovice bojují se státním Povodím Moravy a co si Petr Vrána z jednodenního starostování odveze domů do Tachova, uvidíte v nové epizodě Výměny starostů.