Článek
Už víme, co měl Andrej Babiš na mysli, když národu slíbil, že schodek státního rozpočtu na rok 2027 bude „významně pod 400 miliard korun“. „Významně“ v tomto případě znamenalo 11 miliard. Někdo by tomu možná říkal spíš „těsně pod 400 miliard“.
Důležité nicméně je, že známe základní obrysy plánu státních financí. Stát příští rok utratí o 389 miliard korun víc, než vybere na daních.
Vláda Andreje Babiše v čele s ministryní financí rozpočet samozřejmě prodává jako spásu české ekonomiky a zázračný prostředek k nastartování ekonomického růstu. Ve skutečnosti jde ale – velmi podobně jako u rozpočtů vlády Petra Fialy – ze všeho nejvíc o obžalobu stavu českých veřejných financí. A také způsobu, jímž si český stát uvykl hospodařit nejpozději od covidových časů.
Ministryně Schillerová se za zdatné podpory kolegy Karla Havlíčka zaklíná tím, že rozpočet je „investiční“. Takzvané kapitálové výdaje dosahují zhruba 290 miliard, což je nominálně rekordní hodnota. I kdybychom ale pro zjednodušení připustili, že jsou to skutečně všechno investice hodné toho jména (nejsou), pořád si nelze nevšimnout, že tyto investice zdaleka nedosahují výše schodku.
Jinými slovy - stát si nepůjčuje jen na to, co s vyhlídkou alespoň nějaké návratnosti „investuje“, ale musí si půjčit dalších 100 miliard na výdaje, které nejsou „kapitálové“ ani „investiční“, ale čistě provozní.
To je trend, který se objevil v posledních letech za krizových dob, kdy stát zaléval penězi firmy i občany zdeptané tu covidem, tu energetickou drahotou. Časy akutních krizí jsou za námi, jen státní rozpočet si toho jaksi nevšiml. A to je alarmující.
Podíváme-li se na deklarované priority a navrženou podobu rozpočtových kapitol, nesvítí červené kontrolky o nic méně, spíše naopak.
Souvislosti:
Kapitola ministerstva zdravotnictví, před nímž leží několik náročných úkolů od reformy péče o veřejné zdraví přes převzetí komplexní protidrogové agendy až po další financování elektronizace (jež byla dosud placena převážně z evropských fondů), nemá dostat oproti letošku příští rok ani korunu navíc. (Dvacet miliard na sanaci zdravotních pojišťoven je jiný příběh.)
Kapitola ministerstva školství, které je pro Babišovu vládu – stejně jako pro každou jinou vládu – samozřejmě absolutní prioritou, naroste o symbolických 1,4 procenta (necelé čtyři miliardy).
Ano, výraznější skoky jsou vidět třeba v dopravě (plus 11 procent), nejvýraznější asi v obraně (plus 23 procent).
Mezi premianty a největšími skokany se ale v posledních letech neomylně usadila úplně jiná kapitola - obsluha státního dluhu. Zatímco do školství dá vláda příští rok prakticky stejně peněz jako letos, na úrocích státního dluhu zaplatí skoro o pětinu víc - 130 miliard namísto letošních 110.
Tak vysoké nárůsty přitom dlouho nebyly obvyklé. Do roku 2021 vycházela obsluha státního dluhu někde mezi 35 a 50 miliardami ročně bez velkých skoků. Mezi lety 2022 a 2023 ovšem náklady dluhu vyskočily o 38 procent na necelých 70 miliard a v roce 2024 skoro o 30 procent na bezmála 90 miliard. Příští rok je tedy v plánu 130 miliard. To znamená, že kvůli růstu dluhu a zhoršení úrokových podmínek bude dluhová služba 2,6krát dražší než před pěti lety.
Přečtěte si také:
Nebo jinak - v roce 2022 spolkly náklady na obsluhu dluhu 2,5 procenta celkových výdajů rozpočtu. V roce 2027 už to bude pět procent.
Míra, do jaké dnešní dluhy svazují budoucím vládám ruce, je z toho snad jasně patrná.
Česko zatím v mezinárodním srovnání není dluhovou republikou. Za covidu s Andrejem Babišem u kormidla ale tímhle směrem neomylně a velmi dynamicky zamířilo. Vláda Petra Fialy tento kurz nijak nezměnila a v plánu to, soudě podle návrhu rozpočtu na příští rok, nemá po svém návratu na ministerstvo financí ani Alena Schillerová.
