Článek
Jste mírumilovný národní konzervativec, kterého ve veřejném prostoru krutě pronásledují hordy ultraliberálních komunistických progresivistů? Nebo jste levicový liberál, kterého už skoro uštvaly bandy fašistických nacionalistů?
Ano, můžete se cítit tak či tak, ale právě to je demokracie. Pokud veřejný spor neporušuje paragrafy trestního zákona, je to maximum možného. Nedokonalá, ale demokracie.
Hodně lidí si myslí, že demokracie buď je, anebo není. Ale z posledních let ve střední Evropě dobře víme, že demokracie může mít velmi různé podoby.
Ta česká se podle pravidelného Democracy Reportu řadí mezi ty nejlepší – mezi takzvané liberální demokracie, kde vedle poctivých voleb jsou garantovány i občanské svobody. To není vůbec málo. Z postkomunistické střední a východní Evropy v tomto klubu, kde si národní konzervativec i progresivní liberál mohou celkem beztrestně říkat své, už zůstává kromě nás pomalu jen Estonsko. Řada ostatních už svou demokracii tak či onak ořezala.
Přes tuto hrdost na dosavadních 37 let největší možné svobody a demokracie za celou historii českých zemí nelze nedodat: Milouš Jakeš zvítězil.
Potáhnout kádry
Jednou z mála věcí, kterou z komunismu zná i mladší generace, je legendární blábolivý projev posledního významného generálního tajemníka ÚV KSČ Milouše Jakeše na Červeném Hrádku z července 1989. A to ne proto, že by to bylo zásadní položkou v osnovách dějepisu, ale je to tak strašně pitomé, že to občas pro pobavení stále proběhne na sociálních sítích.
Zkusme se ale na chvíli nesmát a oprostit se od toho balastu „a tak dál“, „jako kůl v plotě“ a „páč to lidé chtějí“. Co kromě velmi opatrných náznaků politické a ekonomické demokratizace bylo vlastně hlavním sdělením spolustraníkům? V krátkosti: Že ti mladší se konečně dostanou k lizu.
„Naší slabinou je kádrová práce. Takovým problémem vážným je, že příliš dlouho trvala nepřirozená stabilita kádrů, léta seděli lidé na stejných funkcích. Tím se znemožnilo, aby se potáhla další generace, tedy aby se postupně ty kádry omlazovaly. Tento proces byl nastoupen, není to proces lehký, ale byl nastoupen a pokračujeme v něm.“
V překladu: My, kteří od 68. roku sedíme na hlavních sovětských tanků a v absolutním strachu o vlastní bezpečnost jsme se odmítali vzdát mocenských pozic, jsme už tak staří a směšní, že to postupně předáme vám – mladým komunistům.
Toto omlazení plánoval Jakeš dokončit na sjezdu KSČ v roce 1990, na který – jak známo – už nedošlo.
Vládu nad českými zeměmi místo toho přebrala koalice disidentů a takzvané šedé sféry, což personifikovalo spojenectví Václava Havla a Václava Klause. Komunisté byli tak zdiskreditovaní, že ani plně neovládli později sílící sociální demokracii Miloše Zemana. KSČM zůstala jako pomník temné minulosti, který se pomalu měl hroutit jako výstraha budoucím pokolením.
A jak že to dopadlo?
Bez exkomunistů to nejde
Premiér Andrej Babiš (ANO) utíká do Izraele, kam nyní vůbec nikdo nejezdí, protože se tam čeká na novou vládu, která bude nejspíše dost rozdílná od té minulé. Ale Babiš nutně potřebuje utéct před 17. listopadem.
Čtěte také
V roce 2019 tento spolupracovník StB a nomenklaturní člen KSČ ještě dokázal spolknout svůj díl spoluviny a přednesl projev, kde mu jeho spolupracovníci vepsali asi tu jedinou možnou větu, kterou mohl říct: „Jak jistě víte, já jsem byl členem komunistické strany. Nejsem na to pyšný. Jak jsem mnohokrát řekl, nebyl jsem v té době tak statečný a angažovaný jako Havel.“
Pak se pár let plížil na Národní třídu v ranní hodiny, aby nikoho nepotkal. A nakonec ho i to přestalo bavit a nakázal svým spolupracovníkům na 16.–18. listopadu sehnat jakékoliv pozvání do zahraničí, jen aby nemusel být doma. Že je to zrovna Izrael, je u někoho, kdo v roce 1989 byl jako elitní komunista ve spřáteleném Maroku a ani nevěděl, zda se chce vrátit do země, kde padl režim jeho spolustraníků, už jen taková třešnička na dortu.
Izrael samozřejmě vzal i ministr obrany a další kariérní komunista Jaromír Zůna. Ale nemá to tedy úplně zadarmo. Aby se našla nějaká záminka pro cestu do Izraele, tak prý je to kvůli získání systému protivzdušné obrany. Zůna bude muset stát na setkáních a ani jednou neříct, že v právě schválené armádní koncepci jsou koupě protivzdušných systémů naplánovány až za rok 2040. Útěk před 17. listopadem holt musí snést nějakou tu diplomatickou lež, i kdyby to mělo poškodit Česko.
Kupodivu se do delegace útěkářů před 17. listopadem nedostal Oto Klempíř, který se po kariéře udavače svých blízkých včetně vlastní partnerky StB a polistopadového vrcholného ultraliberála nechal najmout do role ultrakonzervativního ministra kultury. Faktický vládce Motoristů (i Klempířova ministerstva kultury) Boris Šťastný dostal přednost.
Zde se ve výčtu mocných exkomunistů a spolupracovníků tajných služeb většina kritiků vlády zastaví, ale to by nebylo fér. Nejmocnějším symbolem odporu proti vládnímu degradování demokracie a právního státu je aktuálně další exkomunista, Petr Pavel. A to také nikoliv jen tak řadový. V Československé lidové armádě vzal kvůli kariéře v 80. letech funkci předsedy základní organizace, což byly základní stavební kameny legitimity komunistického panství v Československu.
I příznivci prezidenta nemohou popřít, že má určitou tragikomiku fakt, že nynější nejvyšší ústavní činitel pozoroval zásah na Národní třídě 17. listopadu přímo z okna, ale nezapojil se, protože mu komunističtí zpravodajci doporučili se nezapojovat. Raději nedomýšlejme, jak by to dopadlo, kdyby mu doporučili se naopak zapojit…
Jednou budem dál
Je to selhání jmenovaných, že se i 37 let po angažmá ve státostraně a jejích udavačských strukturách derou do čela země? Vůbec ne. To byla jen speciální česká pohádka, že se po roce 1989 může Česko obejít bez exkomunistů. Těch 1,7 milionu straníků a kandidátů členství bylo nepominutelných nejen počtem, ale především schopnostmi, které do nich strana nainvestovala, což jistě současný premiér i prezident mohou potvrdit.
V jiných zemích to bylo od počátku jasné, že se od komunistické minulosti nedá odstřihnout: Komunistický ministr Aleksander Kwaśniewski dovedl Polsko do NATO. Robert Fico začal jako komunista a od té doby vyzkoušel vše možné od socialisty, liberála až aktuálně po národního konzervativce. Dalia Grybauskaitėová se stala nejen litevskou prezidentkou, ale tak ostrou reformátorkou a kritičkou Kremlu, až si tato letitá komunistka vysloužila přezdívku po symbolu antikomunismu „Železná lady“.
Jen v Česku to dlouho vypadalo, že tyto složité osobní kariéry lidí, kteří se formovali v komunismu 80. let, alespoň nejvyšší patra politiky vezmou oklikou. Plán zněl: Nejdříve Havel a Klaus a pak to vezmou ti mladí.
Ano, jistě tu jsou. A třeba jednou tu moc převezmou. Ale zatím to tak není.
Nikdo nemůže popřít, že Jakešův sen „potáhnout mladou generaci“ komunistů vyšel asi trochu jinak, než si představoval. Ale vyšel.


















