Hlavní obsah

Chápu, proč děti mlčí, říká policista. Vyšetřuje znásilnění

Foto: Profimedia.cz

V mnoha případech by si pachatelé zasloužili vyšší tresty, říká šéf mravnostního oddělení pražské kriminálky. Snímek je pouze ilustrační.

Reklama

30. 5. 16:50

Rozhovor se šéfem mravnostního oddělení pražské policie Janem Machutou. „Děti se nechají vydírat a pak kývnou i na schůzku s neznámým člověkem,“ popisuje vyšetřovatel.

Článek

Pražská policie na začátku května informovala o případu muže obviněného ze znásilnění pěti dětí ve vinohradském parku. Šéfem týmu, který tento případ stejně jako nejzávažnější kauzy sexuálního násilí vyšetřuje, je Jan Machuta.

O vinohradském vyšetřování více sdělit nemůže – na případu se stále pracuje, obviněný je ve vazbě a Machutovi lidé vyslýchají svědky. O kauzách sexuálního násilí však pro Seznam Zprávy promluvil.

V rozhovoru vysvětluje, proč mnoho případů zůstane navždy skryto nebo jak sexuální predátoři zneužívají internet a jak to ztěžuje vyšetřování jejich zločinů. Mluví i o tom, jak se s mnohdy otřesnými případy vyrovnává.

Člověk musí být profesionál, nesmí si kauzy pouštět k tělu, aby ho to nesemlelo, popisuje Jan Machuta mezi řečí.

Pražské oddělení mravnostní kriminality

Třetí oddělení Krajského ředitelství Policie hlavního města Prahy vyšetřuje a odhaluje nejzávažnější mravnostní trestnou činnost, které se pachatel dopustí na území hlavního města Prahy. Vyšetřuje takzvané „sedmnáctkové případy“, to znamená mravnostní trestné činy s dolní hranicí trestní sazby nejméně 5 let.

V praxi to znamená nejčastěji trestný čin znásilnění osob mladších 15 let, obchodování s lidmi za účelem sexuálního vykořisťování, případy sexuálního nátlaku či rozsáhlejší případy pohlavního zneužívání.

Vaše oddělení vyšetřuje sexuálně motivované trestné činy vůči dětem. Platí, že většinou je pachatelem známý či přímo příbuzný oběti?

Platí. Ve většině případů zaznamenáváme nějaký vztah mezi obětí a pachatelem. U osob mladších 15 let je to procento poměrně vysoké, pachatelem je často někdo z blízkého okruhu těch dětí. Někdo blízký, u koho má dítě nalézt pocit bezpečí a jistoty, místo toho dítě zrazuje, ubližuje mu.

Jaké pocity potom přináší, když jsou takoví lidé u soudu?

Rozporuplné. Policista ví, jak se pachatel choval, co všechno oběti způsobil. K soudu však přichází v uvozovkách úplně jiný člověk. Je v obleku, vzorně vystupuje a hlavně přináší svou vlastní verzi příběhu, ve které se snaží často znevěrohodnit oběť.

Dostávají pachatelé dostatečně vysoké tresty?

Hovořím za sebe – myslím si, že v mnoha případech by si zasloužili vyšší. A to zvláště u sexuálně motivované trestné činnosti. Ten postoj je možná daný tím, že my jsme po celou dobu prověřování a vyšetřování v bezprostředním kontaktu s poškozenými i s podezřelým. Víme, jak se chovají, co prožívají, jak je pro oběti obtížné se s následky pachatelova jednání vyrovnat. Víc se nás to dotýká. Určitě bych přivítal, kdyby tresty byly přísnější.

Je možné odhadnout, kolik takových případů oběti nebo svědci ohlásí?

Ne, to neodhadne vůbec nikdo. Mravnostní trestná činnost má největší míru latence. O většině těchto trestných činů se policie nedozví, zůstanou v šedé zóně.

Proč je to tak?

Jedním z hlavních důvodů je již zmiňovaný blízký vztah pachatele a oběti, dále strach z reakce nejbližšího okolí, rodiny, spolužáků, partnera, obava z přístupu orgánů činných v trestním řízení. V mnoha případech je to i nízký věk oběti a z toho plynoucí závislost na pachateli.

Můžete mu zničit pověst

Před časem se psalo o tom, že policie má pro tyto případy výslechové místnosti speciálně upravené pro děti. Přicházejí další nové trendy ve vyšetřování?

Nevím, zda se dá hovořit o trendech. Pravdou je, že poměrně velká část mravnostní trestné činnosti se přesunula do prostředí internetu. Ať již jde o případy dětské pornografie, sexuálního nátlaku nebo lákání dětí na schůzky za účelem jejich zneužití atd. V této souvislosti je pro nás nezbytná spolupráce s kolegy z oddělení internetové kriminality.

Prostředí specializovaných výslechových místností je pro oběti daleko komfortnější než strohá policejní kancelář. Jedna věc je však prostředí, ve kterém se výslech odehrává, a možná důležitější je osobnost vyslýchajícího. Je to hlavně o lidech, ať už v pozicích detektivů, nebo vyšetřovatelů, zda mají patřičné zkušenosti a znalosti, jsou dostatečně empatičtí a komunikativní a tedy schopní „provést“ oběť trestním řízením takovým způsobem, aby nedošlo k její sekundární viktimizaci.

Mění se postoj veřejnosti nebo i policistů na služebnách k sexuálně motivovaným trestným činům?

Společnost byla vždy extrémně citlivá na sexuálně motivovanou trestnou činnost, zvlášť v případech dětských obětí. Musím říci, že většina osob, které oslovíme se žádostí o spolupráci, je nám nápomocna, neboť vnímá závažnost těchto případů. Pokud jde o policisty, snažíme se budovat systém jejich celoživotního vzdělávání. Myslím, že výsledky viditelné jsou.

A pokud jde o obviňování obětí? Třeba ve smyslu: „Mohou si za to samy, když chodí takhle oblečené”?

Stereotypy, předsudky a mýty zůstávají. Bohužel jak v laické společnosti, tak i v té odborné. Tendence přehazovat vinu na oběť tady v určitém procentu samozřejmě zůstává a jen tak nezmizí. Pramení to z nedostatečné znalosti dané problematiky.

Stává se, že oběť dál komunikuje s pachatelem? Některé dívky, které obvinily ze znásilnění exposlance Dominika Feriho, s ním i poté byly v kontaktu, třeba si s ním psaly. Znamená to, že nemohly být oběťmi?

Osobně ten případ neznám, spis jsem nečetl. Ale obecně to rozhodně neznamená, že by tyto ženy nemohly být oběťmi. V mých očích je to žádným způsobem neznevěrohodňuje. Každý případ je jiný. Mravnostní trestná činnost je také velice lehce zneužitelná. Když někoho neprávem obviníte ze znásilnění, vždy na něm kus špíny ulpí, i když je nakonec očištěn. A můžete mu do konce života zničit pověst.

Jak často se s něčím takovým potkáváte?

Setkáváme se s účelovými oznámeními. Nechci říct často, ale také ne ojediněle. Oznamovatel ví, že jeho svědectví je falešné, je hnán touhou se pomstít, zničit druhému člověku život, očernit ho. Velmi často se to v našich kauzách objevuje při rozpadu partnerství, ať už manželství nebo vztahu druh-družka. V případech, kdy se rozhoduje o svěření dítěte do péče, chtějí maminky odstavit otce od výchovy dítěte, použijí účelové oznámení. Tyto případy se objasňují velmi složitě, protože věk domnělých obětí je většinou poměrně nízký a i z tohoto důvodu je jejich výslech komplikovaný.

Míří taková účelová oznámení výhradně na muže?

Řekl bych, že v devadesáti procentech případů je obětí muž. Ne, že muži účelově neoznamují, ale je to menší procento než u žen. Stejně tak se v případech účelových oznámení setkáváme s oznamovateli, kteří si nesou nějakou psychiatrickou zátěž, která se do jejich oznámení může promítnout.

Kdy se oběti ozvou

Máte zpětnou vazbu od obětí? Jak s odstupem vnímají, že čin nahlásily nebo se podílely na vyšetřování?

Nic takového systematicky neděláme. K takovým informacím se nedostáváme často.

Je pro oběti složitější se ozvat, když je pachatelem slavná osobnost? Třeba proto, že očekávají negativní postoj veřejnosti?

Spíš se obávají, aby se jim uvěřilo. Pokud mají vystoupit proti někomu, kdo požívá autority, kdo má určité společenské postavení, obávají se, zda mají vůbec šanci v trestním řízení uspět. Opět narážíme na předsudky a stereotypy. Část veřejnosti se skutečně domnívá, že úspěšný, vzdělaný muž s autoritou se přece takových skutků nikdy nemůže dopustit. A ono to tak není. To může být mimo jiné důvodem, proč některé kauzy zůstávaly celá desetiletí neodtajněné.

To se stalo v několika známých případech poslední doby. Ženy-oběti se veřejně ozvaly až po mnoha letech. Je to typické?

Neřekl bych typické, ale není to neobvyklé. Oběti v sobě musí najít sílu záležitost otevřít, zastavit další jednání pachatele. Někdy tím motivem, proč přicházejí na policii, je snaha svým svědectvím podpořit oběť, která na případ jako první upozornila a je za to dehonestována a znevěrohodňována. Mají potřebu se postavit a říct: Nám se stalo to samé, o žádný výmysl nejde.

Jakou roli v tom hraje medializace těchto případů?

Pokud se jedná o nezletilé či mladistvé osoby, tam by medializace měla přicházet v úvahu v situaci, kdy se policie obrací na veřejnost s žádostí o pomoc. Nebo pokud chce upozornit na nějaký společenský problém, jakým je například zneužívání dětí v prostředí internetu.

A v případě dospělých obětí?

Trestní řízení samo o sobě je neveřejné. Medializace může pomoci v tom, že se oběti určitého násilníka dozvědí, že se policie jejich případem zabývá, a může to hrát roli v jejich rozhodování, zda se se svým svědectvím na policii přihlásí či nikoli.

V případech zneužívání dětí na internetu je asi ještě obtížnější zjistit, že se něco stalo…

To, proč poškození tyto kauzy neoznamují, může mít nejrůznější důvody, a většina je pro mě pochopitelných. Pro děti je těžké jít s celou pravdou ven. Mnohdy se nechají pachatelem vydírat jenom proto, že se za obsah své komunikace stydí, bojí se být před rodiči otevřené. Problém někdy spočívá v tom, že by děti musely přiznat celý obsah své komunikace, mohou mít obavy z reakce rodičů, neboť ti by tak zjistili, že děti znají některé výrazy a aktivně je používají. I přes veškerou prevenci, úsilí médií a odborníků je tento problém stále palčivější.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované