Hlavní obsah

Diagnóza: Mít v mobilu číslo na premiéra

Josef Veselka
Profesor medicíny, kardiolog
Foto: ČTK

Možná si ještě vzpomenete, kteří politici lákali ke svému zvolení tím, že mají v mobilu telefon na samotného premiéra. A to už je stav, který se nehlásí k demokracii, nýbrž k autokracii.

Reklama

„Typologicky stejní lidé se derou na identická místa, jako za socialismu. Kádry se nemění, pouze prostředí je jiné, řeklo by se předrevolučním jazykem.“

Článek

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Byl večer všedního dne, když jsem se posadil na své místo v letadle, které mne mělo odnést z jedné evropské metropole do Prahy. Z řady za sebou jsem zaslechl češtinu. Nechtěl jsem poslouchat, ale při sebevědomém důrazu těch hlasů to nešlo jinak. Dva muži, zřejmě kolegové ve věku kolem padesáti, začali rozebírat své pracovní problémy.

Let trval něco přes hodinu a já se nedobrovolně dozvěděl, s kým se znají, na koho co vědí, na koho mají telefonní číslo, které by použili pouze jako „ruční brzdu v případě katastrofy“, a také opravdu zajímavý fakt, že v případě toho nejhoršího průšvihu by utekli do Nikaraguy, protože odtud se prý zločinci do České republiky nevydávají.

Jejich debata se točila výhradně kolem nejrůznějších vztahových propletenců a zakázek, pomocí nichž vyšli komusi vstříc. Ano, ten postup byl reciproční, jejich jazykem označený anglickým slovem  „bártr“ (barter - výměnný obchod). Pochopil jsem, že se jedná o manažery velkých státních firem, ale světe div se (!), jaký je obor jejich pracovního zájmu, mi zůstalo skryto. Zdálo se, že principiálně to je zcela nedůležité.

Z jejich hlasité diskuse jsem nabyl dojmu, že čím větší firma, tím více lidí, jejichž skutečnou odborností je vytváření vztahových sítí (networking) namísto jakékoliv reálné práce s měřitelným výkonem.

Vladimír Páral ve svých románech ze socialistického prostředí severočeských chemiček podobné nomenklaturní kádry kdysi geniálně popisoval a já jsem se v porevolučních letech nesprávně domníval, že konkurenční tržní prostředí vyvrhne tato nabubřelá individua kamsi do fronty před úřady práce.

Bylo to naivní. Hlavní rozdíl mezi „tehdy“ a „teď“ tkví ve svobodě, demokracii a možnosti vyniknout v konkurenčním světě bez nutnosti mít v šuplíku schovanou červenou knížku člena Komunistické strany Československa. Nicméně typologicky stejní lidé se derou na identická místa jako tehdy. Kádry se nemění, pouze prostředí je jiné, řeklo by se předrevolučním jazykem.

A právě proto snad každý už kolem sebe viděl naprosto zbytečné (pře)stavby či rekonstrukce budov z peněz státu nebo více či méně iracionální investice indukované nabídkou peněz z evropských fondů.

Je těžké dohlédnout, jak tento komplex logiku postrádajících podmínek financování a papalášsky se chovajících manažerů bez jakékoliv upřímné snahy pomáhat rozvoji a kultivaci naší země kazí všeobecnou důvěru ve státní instituce, ve smysl Evropské unie, a dokonce i v demokracii jako takovou.

Nemůžeme se pak divit postupující občanské radikalizaci a stavu, v němž na prvních místech v žebříčcích oblíbenosti politiků figurují nejpodivnější figury veřejného života mající veskrze populistický, či dokonce antisystémový program. Jen málokdo dnes totiž věří v dobré úmysly státu a jeho zástupců v elitních pozicích. S vaničkou bohužel vyléváme i dítě, takže i ti dobří se šmahem vezou s těmi, o nichž píšu.

Když se k moci derou céčka

Někdejší manažerka Alzy, Lidija Zavoralová, uvedla před několika lety v rozhovoru pro Hospodářské noviny geniální heslo personální politiky své mateřské firmy: Áčka přivádí áčka a béčka přivádí céčka. Pravdivost toho výroku je větší, než by se kvůli jeho jednoduchosti mohlo zdát. Ti nejlepší většinou přijdou na to, že je výhodné obklopovat se lidmi na své, nebo ještě lépe vyšší úrovni, kdežto lidé s menším talentem či pracovním nasazením se snaží najmout pracovníky horší, než jsou oni sami.

Pokud něco platí tak univerzálně jako tento jev, pak se to označuje jako paradigma. Ačkoliv se to jistě zdaleka netýká všech, v rámci tohoto paradigmatu je k vidění, jak se na politickou a ekonomickou špičku dostávají nefalšovaná céčka, jejichž hlavní kvalifikací je zmíněný networking. Vyznačují se například tím, že v  případě jakýchkoliv nejistot volají komusi mocnému, jenž jim řekne, co mají dělat.

Bohužel je to stav trvající aspoň v částečné podobě dekády a jako společnost ho máme hluboko pod kůží. Dokonce natolik, že se před jistou dobou probojoval až na předvolební billboardy. V případě problémů prostě budeme telefonovat tak dlouho, až se dostaneme k tomu nejvyššímu a ten za nás vše vyřeší.

Možná si ještě vzpomenete, kteří politici lákali ke svému zvolení tím, že mají v mobilu telefon na samotného premiéra. A to už je stav, který se nehlásí k demokracii, nýbrž k autokracii za podpory nefalšovaných networkingových céček.

Reklama

Doporučované