Hlavní obsah

Glosa: Chodci na sněhu zůstali ponechaní napospas osudu. Přežijí?

Foto: Jan Mihaliček

Sníh v Praze versus chodkyně, ilustrační snímek.

Bohužel, institut domovníka, který prostě ráno vytáhl hrablo a koště, jelikož to měl v popisu práce, byl až na výjimky zrušen. A tak na zasněžených či zledovatělých chodnících probíhá zápas o holý život.

Článek

Ze začátku jsou si všichni rovni. Když ve městě napadne větší než malé množství sněhu, a pak ho ještě zpestří led, v prvních hodinách to prověřuje všechny dopravní módy stejnou měrou. Až na podzemní dráhu, ta jezdí dál jakoby nic.

Ze začátku musí auta, autobusy i chodci vstřebat „rozmary počasí“, jak dokážou. Musí si poradit sami. Úklidová služba nemůže konat lusknutím prstu a nikdo soudný to po ní nežádá. Kdo se v takovém nečase někam přemisťuje, obvykle rozpozná, že příroda zase jednou přebírá vládu, a pokusí se tomu přizpůsobit. Většinou tak, že sníží tempo a zvýší pozornost.

Takže ze začátku zpomalí všichni. Najednou je i poznat, kde platí třicítka, protože auta tak rychle - chcete-li, pomalu - doopravdy jedou. A ne tak jako jindy.

Během dne se obrázek začíná měnit. Jako první se na sníh adaptují řidiči a řidičky motorových vozidel. Je to logické: stroje jsou pro pohyb v nečase vybaveny lépe než lidé a ulice bývají bezpečně průjezdné jako první. Tak to má být. Potřebuje to záchranka, hasiči, MHD a my všichni.

Chodci jsou tou dobou ale dál na svém. Čelí „sněhové nadílce“, čvachtají, kloužou. Na ně se zatím nedostalo s úklidem, ani nemají pneumatiky, a tak jsou pořád pomalí a opatrní. Problém nastává, když to nedojde jiným, protože oni sami už se vrátili do normálu, své tempo už zvýšili.

Potom dochází k mikrosituacím, kdy chodcům něco trvá déle než obvykle. Například přebrodit se z chodníku aspoň na polovinu přechodu přes křižovatku. Ale to už blikne červená a na přechod, tak jak jsou zvyklí, najíždějí odbočující motoristé.

Nejslabší článek provozu, pěší, jsou najednou ještě slabší. Ještě zranitelnější.

A to se od minulého pátku odehrávala víceméně normální zima, kromě ledovkové epizody to nebyla kalamita.

Více k tématu:

Skutečná zpráva o poměrech ve městě ale přichází až několik dní po sněžení. Když už dávno nic z nebe nepadá. A přitom se pomyslné nůžky mezi postavením chodců a jiných účastníků silničního provozu, snad kromě cyklistů, rozevírají ještě víc.

Na silnicích už se neděje dohromady nic podstatného. Na chodnících - dobrá, ne na všech a ne všude - pokračuje zápas o holý život. Dokud uklouzaný sníh a zmrazky neslezou s povrchu.

Z magistrátu zazněla pochvala: pracovníci pražské správy komunikací odvedli při úklidu „neskutečné výkony“. To je bez ironie uvěřitelné, díky. A co si za to koupí čtvrtý, pátý den klopýtající chodci? Mají vzít na vědomí, že zrovna ty jejich chodníky jsou v rozpisu úklidových čet v druhém pořadí, takže asi není vyloučeno, že na ně přijde řada v dubnu? A mezitím je jistější používat místo kluzkého chodníku suchou jízdní dráhu, tak jako teď?

Východisko ze stavu, kterým strádají nejen senioři a lidé s dětskými kočárky, ale každý chodec, nespočívá v tom, že komunál najme dalších deset tisíc uklízečů. Ale v tom, že se k chodníkům přestaneme stavět, jako by patřily všem, a nikomu. A čekat, „až to někdo uklidí“, protože „chodník patří obci“.

Sníh na veřejných prostranstvích je DIY výzva - udělejte to sami a je fuk, jestli se při tom budete cítit jako šlechetní altruisté, anebo skřípat zuby, proč zrovna vy, a ne někdo jiný. Počítá se výsledek!

Bohužel, institut domovníka, který prostě ráno vytáhl hrablo a koště, jelikož to měl v popisu práce, byl až na výjimky zrušen. Nechybí to ve vládním programu? Nechybí. Vláda sice píše, že „dopravní systém musí být spravedlivý pro všechny uživatele“, ale také „odmítne ideologické zásahy, které by ohrožovaly dostupnost a svobodu mobility občanů“. A když mobilitu ohrožují neuklizené chodníky, a to tedy ohrožují velmi, není to ideologický zásah, ale projev svobodné vůle se na chodce vykašlat.

Kdyby se neujal DIY apel, mohlo by postavení chodců zlepšit snad ještě to, že se správcům cest přestane říkat jen „silničáři“, ale také „chodníkáři“. Když chodníky uklízejí silničáři, zní to, jako by to měl být nějaký vedlejšák.

A jestli je všechno zlé pro něco dobré, pak to, že chodci zas jednou pronikli do zpráv. To je totiž výjimka - zpravodajství se jinak pochopitelně věnuje hlavně situaci na silnicích, občas ještě na železnici, letištích a v přístavech, tam se odehrávají vážné, důležité a nenadálé věci.

Kdežto chodci jsou 364 dní v roce příliš běžní a stejně si poradí sami, jako obyčejně. Co o nich říct? Že je chodník ve vaší ulici neschůdný, to přece rádio nehlásí.

Doporučované