„Smrt syna byla zbytečná.“ Mostecká tragédie připravila o život sedm lidí

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Bylo nás šest, teď jsme tři. Jako máma ale musím být v pohodě,“ usmívá se Lenka, přitom jí ale tečou slzy po tvářích.

„Náš Míša zemřel kvůli lidské ignoraci, aroganci a ziskuchtivosti. Jako rodina jsme rozbití,“ stojí v dopise rodičů, kteří přišli o jediného potomka.

„Zní to asi ohraně, ale změnil se mi pohled na život,“ říká Jiří a pohladí svou dceru po hlavě.

Příběhy tří rodin, kterým loňský požár v mostecké restauraci U Kojota fatálně poznamenal život. Jeden z hostů tehdy nešťastnou náhodou převrhl v nezkolaudované terase teplomet. Během pár desítek vteřin se prostor zaplnil ohněm. Evakuační dveře byly zamčené. Zaznělo několik explozí. Šest lidí zemřelo na místě. Další žena později v nemocnici. Policie obvinila provozovatele restaurace a jeho ženu, která měla prostor v nájmu, z trestného činu obecného ohrožení z nedbalosti. Hrozí jim až deset let vězení.

Seznam Zprávy se několikrát osobně i po telefonu - naposledy v tomto týdnu - snažily provozovatele restaurace během roku zkontaktovat. Ale neúspěšně.

Lenka Marková, která před rokem v restauraci byla, se nyní usmívá. Říká, že se má jakžtakž, jizvy po popáleninách už prý nejsou skoro vidět, synové-rošťáci jí dělají radost, pokud zrovna neztrácejí ve škole penály. Nyní se těší na návrat do práce, působí optimisticky. Během povídání si ale otírá slzy a sem tam se musí vydýchat, aby mohla pokračovat dál.

„Rok 2025 byla jedna facka za fackou. Letošní bude lepší. Určitě bude. Věřím tomu. Mám doma dvě děti. Musím být v pohodě, už jen kvůli nim,“ je přesvědčena.

Týden po požáru Seznam Zprávám popsala, jak si rukama bránila obličej před popálením a jak kamarádka prý nehty rozdrápala a zuby rozkousala igelitovou plachtu, aby se dostaly ven. Tehdy o tom vyprávěla ještě v nemocničním pokoji se zafačovanou hlavou. Nyní není na obličeji nic znát. „Zdravotně jsem na tom dobře,“ hodnotí rok po tragické události.

Při požáru restaurace U Kojota, kde měli rodinnou oslavu, přišla o svou maminku, bratra, budoucí švagrovou a další blízké lidi. Tatínek utrpěl rozsáhlé popáleniny na celém těle. Dlouho byl v umělém spánku a v nemocnici ležel měsíce.

„On si toho moc nepamatoval. Myslel, že měl nějakou nehodu. Viděl, jak ho přivezli do Vinohrad, hovořili k němu doktoři, ale o požáru nevěděl nic. Až když jsme mu to řekli, tak mu začaly probleskávat nějaké útržky,“ vypráví Lenka.

„Když se ze všeho ale taťka dostal a když už byl jakžtakž, tak mu našli rakovinu. 17. listopadu zemřel,“ sdělí zdrcující zprávu a odmlčí se. „Jak ten rok blbě začal, tak i blbě skončil,“ uzavře toto téma. Lenka se snaží dívat hlavně dopředu. Věří, že policie odvede svou práci a případ uzavře. Má v ní důvěru.

„Majitelé restaurace mě nekontaktovali. Vůbec. Jen přes právníka, když jsem byla na policii na výslechu, proběhla někdy v říjnu jakoby omluva. Ono se to tam četlo, ale mně to po takové době ani nezajímalo. Nepřišlo mi to upřímný. Toto mělo proběhnout už dávno,“ mávne rukou.

Podstatnější pro ní nyní je, že se brzy vrátí mezi své kolegy do práce. „Budu zase šít autopotahy. Hrozně se na to těším, ale taky se trochu bojím, jaký to bude,“ pronáší opět s úsměvem.

Po roce mlčení se rozhodl povyprávět, co během požáru v restauraci U Kojota zažil, Jiří Cmunt. Také proto, aby mohl touto cestou veřejně poděkovat všem, kteří jemu a jeho rodině pomohli. Materiálně, finančně i psychicky. Na klíně mu přitom hupsá osmnáctiměsíční dcerka a vedle sedí jeho žena Šárka.

„Ono se popíjelo, popíjelo, srandičky a najednou někdo – s prominutím – zaklel do p****e. Otočil jsem se a vidím, jak padá hořák, pak mám chvilku výpadek a pamatuju si, jak klečím na zemi, protože tam byl nejmenší žár,“ vypráví jedenatřicetiletý Jiří.

„Nějak jsem se vypotácel ven. Vidím, jak hořím, obě ruce jsem měl v plamenech, předpokládám, že i na zádech, tak jsem se snažil uhasit válením sudů ve sněhu. V tu chvíli jsem necítil bolest, asi adrenalin nebo se mozek se nějak přepnul,“ vzpomíná na minulý 11. leden. Všude byl prý dým a plameny.

„Pak jsem uslyšel řvát ženský hlas, takže jsem se rozeběhl zpátky k terase. Byla to Lenčina maminka. Chytil jsem jí za tělo a de fakto jí odtáhl v podpaží ven z terasy. Hořely na ní zbytky oblečení a snažil jsem se jí uhasit,“ uvádí. Pak se probudil až v nemocnici. Tři týdny strávil v umělém spánku a prodělal desítky operací a transplantací kůže.

„Mám krom dlaní a konečků prstů na pravé ruce kompletně spálené ruce. Pak ramena, záda po úroveň pasu, tam mě zachránily kalhoty, taky boky a na temeni hlavy mám tři transplantáty kůže. Dohromady 45 procent spálenýho těla,“ vyjmenovává a nerozpakuje se zjizvené ruce i hruď ukázat. V nemocnici strávil skoro půl roku.

Jeho žena Šárka si jasně vybavuje první hovor s lékařem.

„Řekli mi, že když přežije prvních 24 hodin, tak je naděje. Počítala jsem každou hodinu,“ svěřuje zase ona své pocity.

Zažila několik infarktových situací. „Volal mi tchán z nemocnice a říká, že veze Jirkovo věci. V ten moment se mi úplně zastavilo srdce… Naštěstí hned dodal, že tam ty věci jen nemůžou být, a že Jirka žije,“ vypráví dnes Šárka jako takovou veselou historku. Tehdy to s ní prý málem ale praštilo.

To se doslova stalo poté, co mohla manžela poprvé vidět. „Když jsem za ním třetí den přijela, tak mi říkali, že má 80 procentní šanci na přežití. Koukali z něj jen oči. Zkoumala jsem, jestli to je skutečně on. Vypadal jak golem, hlavu měl ohromnou, obalenou obinadlama. Dvakrát jsem se tam složila,“ přiznává.

Pak už prý bylo jen líp a líp a nejlíp bylo po propuštění domů. „Trochu jsem se obávala reakce malé, protože ho znala skoro jen z fotografie. Ale hned se k němu rozběhla, objala ho a říkala táta táta,“ vzpomíná s jemným dojetím.

Ohromně dojemná byla prý i solidarita a podpora, která se jim dostala. „Od zaměstnavatele jsem dostal 100 tisíc, dalších 20 tisíc od odborů, 180 tisíc od města Most a dalších skoro půl milionu z veřejných sbírek,“ vyjmenovává Jiří. Cítí vděk za to, že během jeho pobytu v nemocnici byly jeho „holky“ zaopatřené.

I Cmuntovi věří, že se policii podaří případ dotáhnout a bude následovat spravedlivý verdikt. Od majitele a provozovatelky se omluvy nedočkal.

„Jsem sice něco jako nevinná oběť, ale ve mně to nic nevyvolává. Vyloženě zášť proti nim necítím,“ říká klidným hlasem Jiří. „Zní to asi ohraně, ale změnil se mi pohled na život. Užívám si, že jsem tady. Člověk nikdy neví, co bude, “ a políbí svou dceru na tvář.

Šestapadesátiletá Iveta se osobně se svou bolestí svěřila Seznam Zprávám v březnu minulého roku. Tentokrát zvolila spolu s dvaašedesátiletým manželem Jiřím psanou formu.

„Michale, byl jsi pro nás vším!“ stojí v ručně psaném dopise červeným perem na čtverečkovaném papíře. Michal byl jejich jediný potomek. Zemřel v pětatřiceti letech.

„Šel jsi na oslavu narozenin, popřát kamarádům, pobavit se a zasmát se. Už ses nám nevrátil. V tento den se změnila naše přítomnost i budoucnost. Naše rodina, náš domov je rozbitý. Naše duše tu zůstaly a části našich srdcí chybí. Každý den trpíme steskem. Každý den nás ničí vědomí, že smrt našeho syna byla bolestivá a zbytečná,“ píší.

„Zemřel kvůli lidské ignoraci, aroganci a ziskuchtivosti! Takovou situaci nelze jednoduše přičítat shodě nešťastných náhod. Naopak doufáme v důkladné prošetření všech okolností, včetně jednání úřadů, které nesou vinu na nedodržení zákonů,“ naráží Iveta a Jiří na zjištění policie, že přístřešek fungoval bez stavebního povolení, teplomety tam vůbec nesměly být umístěny, neexistovalo v něm žádné požárně bezpečnostní zabezpečení a poslední revizi hasicích přístrojů provedl majitel restaurace před pětadvaceti lety.

„Říká se, že spravedlnost vychází z pravdy,“ končí jejich dopis. Přejí si, aby se na jejich Míšu, ani na to, co se před rokem stalo, nezapomnělo.