Článek
O tom projektu se mluví přes dvacet let. Jednou za čas se objeví, vyjdou zprávy, že je bezmála na spadnutí, aby se posléze zase ponořil pod hladinu pozornosti. Až doteď. Ministr zdravotnictví Vlastimil Válek oznámil, že s počátkem příštího roku dojde ke sloučení Fakultní nemocnice v Motole a Nemocnice Na Homolce v jeden subjekt s ošklivým a nenápaditým názvem Fakultní nemocnice v Motole a Na Homolce.
Není divu, že projekt „Motolka“ (což je mnohem méně kostrbaté pojmenování) byl na stole už mnohokrát. Hlavní vchody obou nemocnic dělí vzdušnou čarou nějakých 900 metrů. V historických pražských nemocničních areálech je to často podobně daleko jenom z jednoho oddělené na druhé.
Je všeobecně známo, že Nemocnice Na Homolce byla ve druhé polovině osmdesátých let minulého století postavena jako exkluzivní klinika pro komunistické pohlaváry. Brány ale poprvé otevřela v polovině července 1989, takže tehdejší papaláši si jí moc neužili. Ve stejné době se o necelý kilometr vedle dokončoval také druhý monoblok motolské nemocnice.
Po transformaci českého zdravotnictví, které se o aktuální papaláše stará jiným způsobem, se tak najednou ocitla v těsné blízkosti dvě relativně moderní „státní“ (přímo řízená) zdravotnická zařízení. Teď navíc na půl cesty mezi nimi roste supermoderní nové onkologické centrum za evropské peníze. Ta fúze se přímo nabízí. Přesto k ní 35 let nedošlo.
Obě nemocnice si po dekády koukaly do oken, ale každá psala svůj vlastní příběh. Zatímco Motol si pěstoval pozici největšího českého špitálu s nejširším možným zaměřením, Homolka, jakkoli si udržela více oddělení, se soustředila - na srdce, mozek a cévy.
Samotná myšlenka integrace tedy není ani nová, ani nelogická. Co je nové, jsou podmínky. Velkým přívržencem spojení byl někdejší dlouholetý ředitel motolského špitálu Miloslav Ludvík. Ten po Homolce pokukoval z pozice obřího zdravotnického korporátu brousícího si zuby na akvizici menšího, ale atraktivního „konkurenta“. Dnes je situace vlastně opačná.
Po Ludvíkově skandálu a odchodu převzal vedení Motola ředitel Homolky Petr Polouček a jeho management. A je to právě Polouček, kdo usedne i do čela integrovaného kolosu. Fakticky tak nastává v byznysu neobvyklá situace, kdy výrazně menší subjekt přebírá mamutího kolegu.
Z ekonomického hlediska je to velká fúze, jakou české zdravotnictví nepamatuje a i z pohledu ekonomiky dochází k takové „ráně“ jenom jednou za čas.
Příjmy motolské nemocnice dosáhly v roce 2024 skoro 18 miliard korun a nemocnice zakončila hospodaření ziskem přes půl miliardy. „Obrat“ Homolky činil ve stejné době něco málo přes pět miliard, ale hospodářský výsledek byl skoro stejný jako v Motole - plus 484 milionů. Na tom je docela dobře vidět, že Homolka se dokázala soustředit na poskytování finančně lukrativní péče - kardiologie i neurologie patří k oborům, kde jsou úhrady nastaveny štědře.
Ještě jeden ekonomický ukazatel stojí za zmínku - na běžném účtu motolské nemocnice leželo ke konci roku 2024 zhruba 1,6 miliardy korun, Homolka měla v té době na účtu hotovost ve výši bezmála 2,5 miliardy.
Co z toho plyne? Jedná se o fúzi, která zrodí kolos s „obratem“ kolem 25 miliard a víc než 2500 lůžky. Slučují se dvě zařízení, jimž se oběma dlouhodobě daří hospodařit bez dluhů, po štědrých covidových letech dokonce s výraznými přebytky („zisk“ je v případě nemocnice trochu ošemetný pojem, z účetního hlediska jej ale klidně používat můžeme).
Z tohoto pohledu je trochu zvláštní, že hlavním tématem ministra při oznámení tohoto záměru byly úspory na provozních nákladech. Vzhledem k tomu, že fúzují dva ziskové subjekty zjevně schopné efektivně hospodařit (i přes trestuhodná motolská „specifika“), jsou případné úspory z rozsahu objednávek či centrální nákupy sice dobrá věc, ale neměly by být hlavním důvodem spojení.
Tím by mělo být především hledání efektivity poskytování péče. „Synergie“ je v manažerském slovníku k uzoufání nadužívaný pojem, ale tady dává smysl. Kapacita i kvalita péče v „Motolce“ by měla znatelně překročit pouhý součet obou celků. Hledání cest, jimiž budou dosud navzájem konkurenční oddělení (v minulosti docházelo například k přetahování kardiologů) spolupracovat tak, aby přijala více pacientů k lepší péči, by mělo být úplným základem.
Petr Polouček, který vysekal Homolku z éry zkorumpovaného Vladimíra Dbalého, má v oboru solidní pověst a vzhledem ke svým zkušenostem by mohl být v čele spojených nemocnic mužem na svém místě. Ale úkol, který před ním leží, je obrovský. Stejně jako důvěra, kterou do něj vložil Vlastimil Válek, jenž si zaslouží uznání, že po dlouhém mlžení nakonec sebral odvahu k ráznému politickému kroku. I když případné průšvihy už padnou na hlavu jeho nástupce.
Spojení Motola a Homolky je spektakulární akce, což ale současně znamená, že ji lze také spektakulárně pokazit. Oba špitály si v minulosti prošly zlými korupčními skandály – Homolka před delším časem, Motol nedávno. Samozřejmě i tady hrozí „synergický efekt“. Čím větší moloch, tím větší lákadlo pro nejrůznější zájmové skupiny, tím větší pokušení, tím větší rizika.
Kdyby to ale klaplo, byla by to skvělá předloha pro další konsolidaci roztříštěného a nesystematického pražského zdravotnictví. Práce by bylo jako na kostele.
