Hlavní obsah

Komentář: Pokud vláda nezkrotí hněv, někdo si ho rád osedlá

Martin Čaban
Komentátor
Foto: David Neff, Seznam Zprávy

Vládu by měl zajímat „měkký obal“ sobotní demonstrace.

Reklama

5. 9. 2022 17:30

Za svým správným zahraničněpolitickým kurzem si má vláda pevně stát. Ale je také povinna jej opakovaně a jasně vysvětlovat i se všemi souvislostmi.

Článek

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Sobotní demonstrace na Václavském náměstí svým rozměrem dalece překonala všechny dosavadní projevy nespokojenosti související s covidovými opatřeními nebo zahraničněpolitickou orientací vlády. To je holý, nezpochybnitelný a velmi důležitý fakt. Nyní začíná neméně důležitá bitva o výklad příčin a důsledků tohoto faktu.

Velmi krátkozrakou interpretací by bylo tvrzení, že důvodem hojné účasti je prostý součet podporovatelů všech, kteří se na organizaci akce podíleli. Je pravda, že na sobotní demonstraci svolávaly své příznivce nejrůznější skupiny od landovských zlatých špendlíků přes několik mimoparlamentních stran až po extrémní nacionalisty a očividnou ruskou pátou kolonu. Nicméně skupiny příznivců podobných sdružení a myšlenek se do velké míry navzájem prolínají.

Na velké covidové demonstraci na Staroměstském náměstí loni v listopadu bylo kolem deseti tisíc lidí. Bylo by dost divné, aby jich jen kvůli účasti nacionalistů a milovníků Vladimira Putina bylo na Václaváku o necelý rok později pětkrát či sedmkrát tolik.

Pravdě bližší bude výklad, že zmíněným skupinám se podařilo rozšířit na Václavském náměstí řady „skalních“ příznivců o lidi, které nepřivedl ani obdiv k ruskému režimu, ani poblouzněné facebookové debaty o nastupující totalitě, tím méně fantasmagorické výplody o „ředění národa“, ale existenční obavy, případně hněv, případně kombinace obojího. Existenční obavy plynoucí z účtenek v obchodech i z faktur za energie a hněv plynoucí z přezíravých postojů vlády, z její liknavosti, zmatené komunikace a bohorovného přesvědčení, že nic lepšího, než se dělá, dělat nelze.

Jinými slovy, početně úzké skupiny organizátorů, o nichž premiér Fiala celkem správně tvrdí, že jim pramálo záleží na zájmech České republiky, si sobotní demonstrací zkusily pořídit ke svému tvrdému jádru příznivců také jakýsi měkký obal podporovatelů či vlažných sympatizantů. A právě tuhle skupinu Fiala (opět?) přehlédl jako širé lány, nebo ji vidět nechtěl, každopádně jí nevěnoval půl slova.

Je jasné, že zmíněné obavy a hněv, které v sobotu dostaly velmi zřetelnou, hlasitou a fotogenickou podobu, si nyní zkusí osedlat každá příčetná politická síla v zemi. Mimoparlamentní strany se na sociálních sítích předhánějí v tom, která má na úspěšné demonstraci větší zásluhu.

Přímo na akci řečnili kromě jejich představitelů i dva prezidentští kandidáti (Josef Skála coby prezidentský kůň KSČM a Hynek Blaško, který přes svůj europoslanecký dres zatím není kandidátem SPD). Andrej Babiš s pochopením věští, že příště může být lidí ještě více. Nemluví sice o „ředění národa“, ale označit Fialovu vládu za ukrajinskou a vyvolávat závist vůči uprchlíkům se v nejmenším nestydí. Tomio Okamura přirovnal demonstraci k vlastnímu pokusu vyslovit nedůvěru vládě ve Sněmovně. K ekonomickým obavám demonstrantů, byť nikoli k ideovému základu organizátorů, se s pochopením vyjádřil i předseda mimoparlamentní ČSSD Michal Šmarda a zkusil jim prodat řešení drahoty, které nabízí jeho strana, s vlastní troškou do mlýna se přihlásili o odboráři v čele s dalším prezidentským kandidátem Josefem Středulou.

V této souvislosti je dobré si připomenout, že v posledních sněmovních volbách propadl mimo parlament milion odevzdaných hlasů, což je důležitá, ne-li nejdůležitější příčina současného rozložení sil ve Sněmovně. Ještě v dubnu na kongresu ODS si to Petr Fiala uvědomoval. Mluvil o tom, že mnoho lidí volilo koalici Spolu se sebezapřením, mluvil o propadlých hlasech a o tom, že ti, jimž patřily, nikam nezmizeli.

Dnes se ale Fialova vláda staví k velkému protestu velmi podobně, jako se Andrej Babiš stavěl k akcím Milionu chvilek. Přezíravě, jako by se jí to netýkalo. Přitom jestli si kabinet nechce zadělat na velké potíže, měl by situaci číst pozorněji a neměl by si vystačit s (oprávněnou) dehonestací organizátorů.

Vláda samozřejmě není v pozici, v níž by mohla, tak jako její oponenti, zmíněný hněv lidí přímo sedlat a vézt se na něm výš a dál. Na druhé straně je v exekutivní pozici, která jí umožňuje tento hněv a obavy mírnit nebo, budeme-li se držet koňské terminologie, zkrotit.

To vůbec neznamená, že má přistoupit na ideová východiska organizátorů sobotní demonstrace. Za svým správným zahraničněpolitickým kurzem si má vláda pevně stát. Ale je také povinna jej opakovaně a jasně vysvětlovat i se všemi souvislostmi. Včetně toho, proč má smysl čelit rostoucím cenám energií, proč je důležité jim čelit jednotně a společně a jak chce vláda sejmout tohle nepříjemné břemeno alespoň z ramen těch nejpotřebnějších.

Bohužel právě v tom posledním bodu se Fialův kabinet nemá moc čím chlubit. Pomoc je neadresná, pomalá a v posledních týdnech se zdá, že její objem bude muset být významně větší, než se dosud předpokládalo.

Pokud by vláda tyto domácí úkoly splnila a srozumitelně o nich informovala, může se jí podařit zmíněný „měkký obal“ sobotní demonstrace významně zmenšit a jeho příslušníky udržet alespoň u stran plus minus respektujících stávající demokratický politický systém. Česko si opravdu nezaslouží, aby opakovaný pouliční úspěch slavili propagátoři „českého národního povstání“ a boje proti „záměrnému ředění českého národa“. A vláda by jim v tom neměla pomáhat.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované