Článek
Redakce Seznam Zpráv vybrala do Fóra čtenářů zajímavé názory z diskuze u rozhovoru s profesorkou Evou Topinkovou, v němž mimo jiné popisovala metody, které prodlužují lidský věk.
„Nikomu svůj názor nenutím, ale myslím si, že život si má člověk užívat, ne jen přežívat další den za cenu bolesti, prášků a nucené péče okolí,“ píše například Tomáš Hůla.
Přečtěte si původní článek
Michal Kovačík: Karel Čapek: Věc Makropulos. Nesmysl. Teď se vyjádřím hrubě cynicky, ale stojím si za tím - medicína je v tomto ohledu zločin. Protože sice prodlužuje délku života, ale nezlepšuje jeho kvalitu. Spravit zlomenou nohu nebo vymyslet prášky na tlak - OK. Ale proč udržovat při životě nemohoucí, dementní, nepohyblivé. Mají oni ze života radost? Jak se cítí člověk, který už není nikomu užitečný a jen je o něj velmi nákladně pečováno? Někdy je zkrátka méně více.
Marie Váňová: Pokud bych byla soběstačná a bez bolestí pohyblivá, tak bych se nebránila věku kolem 120 let.
- Milan Ječmen (reaguje): Každý starý člověk prožil život jinak. Můj věk je 90 let. Prošel jsem životem bez větších zádrhelů. Přicházely radosti i starosti. Zažil jsem válku, tvrdou povinnou vojenskou službu v délce dvou let vzdálen od domova 600 km pouze s pěti návštěvami rodiny. Přišly nemoce i zklamání. Mám 4 děti, 7 vnoučat a 6 pravnoučat. To jsou ty radosti. Kdyby mně ale dnes někdo mocný nabídl celý můj život opakovat, odmítl bych!
Blanka Sitarova: Babička se dožila 101, a ač byla do poslední chvíle pohyblivá a soběstačná, žádný ležák, žádná LDN, posledních pár let už ji to moc nebavilo a říkala, že už chce umřít. A to byla skutečně aktivní až do velmi vysokého věku (kolem 90 se ještě starala o svou starší sestru). Koho by taky bavilo sedět doma a řešit jen stařecké neduhy. Díky, nechtěla bych.
- Jana Stehlíková (reaguje): Samozřejmě nemohu soudit, ale pokud by mi sloužily oči a mohla si číst nebo sledovat filmy, tak proč ne.
Milan Daníček: No, možná biologicky může. Ale ono nějak nechce. Jsem 5 let za polovinou toho věku a moje tělo si oblíbilo chodit na demonstrace své nemohoucnosti. Zatím se mi daří ty demonstrace potlačit násilím, ale že by to vydrželo dalších 60 let? A to se přitom cítím mentálně na 30 a o své tělo jsem celkem obstojně pečoval sportem i životním stylem. Ne, za sebe řeknu, že díky, ale ne.
Mona Charvátová: Jenom to ne. Vzpomněla jsem si na babičku našeho kamaráda. Dožila se rovné stovky, žila přesně tak, jak se dnes doporučuje, jedla střídmě, byla štíhlá, měla dost pohybu… Jen byla od 85 let úplně dementní a těch 15 roků proležela v pečovatelském zařízení. Jak příbuzným lékař říkal „Nj, babička má srdce jako zvon“. Co jí to bylo platné. Takže děkuji pěkně, nechci.
Hana Stojanová: Jo, chceme. Já to tedy chci. Pořád mi odstrkují důchod před nosem, tak jsem rozhodnutá, až se do něj konečně dostanu, že si ho užiju minimálně tolik let, co moje babička a máma. To znamená, alespoň do 95 tu chci být. Kořínek mám dobrý, chce to jen nenechat se otrávit (tělo ani mysl), uhonit a preventivně stále něčím strašit a nechat si blbnout hlavu propagandami. Prostě zůstat ve svém klidu a pohodě, neúčastnit se ničeho, co mně, osobně, nic dobrého nepřináší… Žít si prostě pro sebe.
Fórum čtenářů
Redakce Seznam Zpráv vybírá nejzajímavější příspěvky z diskuze čtenářů (některé mohou být redakčně kráceny). Zajímají nás vaše názory na aktuální témata a vážíme si diskutérů, kteří debatují slušně, k věci a dodržují kodex diskuzí SZ.
Své postřehy k tématu můžete redakci Seznam Zpráv také psát na e-mail forumctenaru@sz.cz.
Zvaricova Simona: Ani to nemusím číst celé, stačí nadpis, vážně se někdo chce dožít 130 let ve stavu, kdy už nemůže pomalu ani mluvit? Pracovala jsem jako pečovatelka dlouho u seniorů a všichni do jednoho, co se dožili přes 90 let, chtěli umřít dříve. Odcházely jim děti dřív než oni, kamarádi. Zůstávali sami, osamělí, bolaví, stáří neznamená být bez bolesti a zdravý, tělo se prostě opotřebuje. Opravdu to člověk nechce.
Petr Švyhnos: Ti, kteří dnes říkají, stačilo by mi žít do sedmdesáti, osmdesáti, budou mít asi jiný názor (když budou mentálně fit), jestli by jim nabídli k požadovanému věku dalších 10 let života. Touha chtít se dožít svatby, promoce, narození dítěte a podobně bude existovat stále.
- Pavel Polášek (reaguje): Chtít se dožít příliš vysokého věku ovšem také znamená být u smrti svých blízkých, včetně dětí. To tu touhu chtít se dožít zase dost sráží.
Tamara Fusková: Někteří lidé milují škatulkování. Všichni musíme souhlasit s čísly, která si někdo vymyslel. Kdy začíná puberta, adolescence, kdy a kolik máme mít děti, kdy začíná stáří a kdy máme správně umřít, abychom uvolnili místo a nepřekáželi. Nesmíme dovolit, aby čísla mluvila za nás. Každý člověk je jiný a čísla nám nesmí diktovat, jak máme žít. Někomu začíná stáří a různé nemoci často už v raném mládí. Kam zařadíme věčně naštvaného mladého? Kam zařadíme nespokojeného dospělého nebo dokonce starce, který si váží života?
Alex Balaž: Za mě ano. Vždyť vesmír je nekonečný a touha poznat, co se vlastně tam skrývá, je obrovská. Hlavně se toho dožít. Myšlení typu, že věda a lidstvo zůstane tam, kde je teď, tedy jen na naší planetě, je primitivní, pokud sami sebe nezničíme… Řekl bych, že pokračovat ve výzkumu, proč ne? A kdo bude chtít, tak ať si prodlouží život, ale tím pádem důchod odpadá.
Eva Bližňáková: Myslím, že smysl by mělo umět „prodloužit“ mládí. Ale abych ze svých 130 let byla cca 90 let stará, čili za zenitem, myslím, že není o co stát. Navíc, čas letí strašně rychle a držet krok s mladšími generacemi je stále těžší, takže mít 90letého kolegu v práci by asi nebylo terno…
Monika Vodáková: Myslím si, že umíráme brzy. A někteří brzy stárnou. Někdo už je v 60 stařec. Někdo svěží ještě v 70. Neřeším teď rakovinu nebo způsob života, ale geneticky. Někdo prostě stárne rychleji, a pokud ještě v mládí hýřil a celý život žil nezdravě, tak ten rozdíl je prostě obrovský.
