Moc nepomáhají. Prarodiče se podle matek zapojují méně, než by potřebovaly

Jsou daleko. Mají vlastní starosti. Stále chodí do práce. První zveřejněná data rozsáhlé studie Zprávy o rodině od Výzkumného institutu práce a sociálních věcí odhalují, že současní rodiče dětí jsou zaskočení absencí pomoci od prarodičů.

„Komplikuje mi to péči o děti do té míry, že si mnohdy hledám hlídání mezi přáteli a nebo využívám placené hlídání,“ popisuje výpadek podpory babiček a dědečků Zuzana z Ústeckého kraje.

„Z mého dětství si pamatuji, že k nám babička jezdila třikrát týdně pomáhat se zahradou a s námi dětmi. Bydleli jsme ale všichni v jednom městě a prarodiče i praprarodiče neměli dům, jen panelákový byt,“ vzpomíná Zuzana, které se poslední potomek narodil na přelomu let 2023 a 2024.

Z její strany mají děti jak pra, tak i praprarodiče. „Ale bohužel jsou z jiného města a ač je dojezdová vzdálenost krátká do 30 minut, tak sami mají vlastní domy se zahradami a  vlastní koníčky a k tomu někteří stále práci,“ dodává s tím, že potřeba hlídání dětí se tak neslučuje s volným časem prarodičů.

Jana z Královéhradeckého kraje si pak času, který prarodiče vnoučatům věnují, velmi váží, také ale zmiňuje, že možnosti podpory jsou omezené. „Ještě pracují, řeší vlastní povinnosti a zdravotní starosti v rodině. Navíc nás dělí téměř půl republiky, takže hlídání ani pomoc nejsou něčím, co by bylo na denním pořádku,“ říká maminka dvou dětí.

Zpráva o rodině, kterou jednou za tři roky sepisují odborníci z Výzkumného institutu práce a sociálních věcí zkušenost matek podtrhuje. Celá zpráva přitom ještě veřejná není. Jen část, kterou autorky prezentovaly na semináři v květnu.

Z reakcí téměř 23 tisíc převážně matek se ukázalo, že nejvíc se liší preference rodičů od reality u částečné výpomoci prarodičů a další širší rodiny.

„Nejvíce je tento skok mezi preferencemi a realitou patrný opravdu u péče zajištěné výhradně rodiči a u péče, která je kombinací péče rodičů s prarodiči a jinými příbuznými či přáteli, prostě v rámci neformálních vazeb. Ta byla ve skutečnosti čerpána v nižší míře, než by maminky chtěly, a naopak reálně plně pečovaly o děti déle, než by pokládaly za optimální,“ popsaly autorky výzkumu Sylva Höhne a Naděžda Křečková Tůmová.

Konkrétně po prvním roce dítěte by si částečné zapojení prarodičů představovalo 21 procent matek, reálně se ale zapojují jen v 11 procentech.

Zlom pak přichází ve dvou letech dítěte. Naplno zůstávat doma s dětmi by chtělo jen 36 procent respondentek, reálně ale zůstává více jak polovina. A opět z dat vyplývá, že se nejvíce liší představa o výpomoci prarodičů a širší rodiny. Každá pátá matka si představuje, že péči o dítě rozloží ve spolupráci s prarodiči či blízkými. Reálně se ale prarodiče o péči podělí jen s každou více jak osmou matkou (12 procent respondentů).

Preferované řešení a realita se v tomto ohledu podle průzkumu u matek liší více než u nedostatku míst ve školkách či dětských skupinách. Děti ve věku dvou až tří let by alespoň na část dne, či pár dní v týdnu chtělo do institucionální péče dávat 18 procent matek, reálně to ale hlásí 13 procent žen.

Nutno dodat, že z dat také vyplývá, že zhruba osm procent prarodičů či blízkých o děti pečuje plně.

Podle autorek výzkumu se realita od preference rodičů může lišit z řady důvodů. Například i proto, že dítě vyžadovalo delší péči, než jakou rodiče původně předpokládali. „Dále to mohla být zaměstnanost prarodičů či ostatních příbuzných, kteří se nemohli do péče zapojit tak, jak by si maminka představovala či potřebovala. Vliv mohl mít i návrat matky do práce, který z různých důvodů nastal později,“ konstatují autorky výzkumu.

Ubývající podporu rodičů ze strany babiček a dědečků zmiňují i další odborníci. Klára Kalíšková, ekonomka zkoumající trh práce a rodinnou politiku, popisuje, že kolem druhého roku dítěte se rodiče obecně začínají chtít vracet do běžného fungování jako před narozením potomka.

„Ono se ale většinou vůbec nic nezmění. Babičky nezačnou mít zázračně mnohem více času na hlídání jenom proto, že jsou dítěti dva roky. Samozřejmě už je lépe hlídatelné a s babičkou více vydrží,“ říká ekonomka.

Jenomže podle Kláry Kalíškové prarodiče jsou často daleko od rodiny s malým dítětem, jako v případě paní Jany, nebo sami stále pracují.

„Nevím, jestli se ale dá říct, že problém se dá vyřešit tím, že budeme apelovat na babičky, aby více hlídaly. To je naprosto iluzorní, že to vyřeší prarodiče,“ podotýká Kalíšková.

Podle ní problém spočívá stále v tom, že není dostatek kapacit ve školkách a dětských skupinách. A součástí problému podle ekonomky je i to, že ženy chtějí v současnosti pracovat od nižšího věku dětí.

„V tomhle se posunuly preference žen, už nechtějí být tři roky doma. Babičky byly vždycky spíše doplněk ke školce. Občas vyzvedne ze školky dřív, pohlídá přes prázdniny, zařídí kroužek a podobně. I to se dnes zhoršuje,“ dodává ekonomka.

Lucie Bášová je spoluzakladatelkou společnosti Mumdoo, která se zaměřuje na zapojení rodičů malých dětí do zaměstnání a aktuálně připravuje společně s kolegyní Kristýnou Cejnarovou druhý report o flexibilitě práce pro rodiče. S popsaným trendem souhlasí – z jejich výzkumů se ukazuje, že tradiční a stabilní rodinná síť se rozpadá do rodičovské improvizace.

„Pravidelné neplacené hlídání někým blízkým, typicky prarodiči, klesá, kdežto ad hoc výpomoc roste,“ konstatuje.

Z jejich nových dat se ukazuje, že skupina rodičů zcela bez hlídání se zmenšila, ale přibylo těch, kteří se opírají o nárazovou výpomoc.

„Placená chůva přitom zůstává okrajovým řešením a její podíl se za dva roky prakticky nepohnul. Není divu: podle platformy Hlídačky.cz se hodinová sazba pohybuje od 182 korun v Moravskoslezském kraji po 263 korun v Praze, takže pražská chůva na plný týdenní úvazek vyjde měsíčně přes 45 tisíc korun hrubého, tedy víc než medián mzdy české ženy ve čtvrtém čtvrtletí 2025. Dokud zůstane placené hlídání takhle drahé, nebude pro většinu rodin reálnou volbou a improvizace tak zůstane normou,“ podotýká.