„Neodpustila bych si, kdybych mlčela.“ Studenti mluví o důležitosti médií

„Ty jo, Věro, vidíš to? To je hrozné, co se děje. Co s tím můžeme udělat?“ vzpomíná Jaroslav Kršek na telefonát spolužačce Věře Borecké. Studenta Masarykovy univerzity před necelými dvěma týdny rozčílil postup vlády při projednávání návrhu na změnu financování veřejnoprávních médií v Poslanecké sněmovně.

Rozhodli se sepsat otevřený dopis vládě a založit iniciativu Média nedáme MUNI, která navázala na celostátní studentské hnutí vzniklé už na jaře. Společně s Martinem Švihálkem a Lubošem Oborným se stali jejími hlavními iniciátory.

Studenti požadují, aby vláda současný návrh stáhla a zahájila širší diskuzi s odborníky, zástupci veřejnoprávních médií i veřejností. Samotnou změnu způsobu financování České televize a Českého rozhlasu přitom neodmítají. Vadí jim především rychlost, s jakou vláda návrh prosazuje, a podle nich nedostatečná odborná debata. Obávají se také, že by financování ze státního rozpočtu mohlo do budoucna ohrozit nezávislost obou institucí.

„My neříkáme, že nemůžeme vést debatu o tom, jak financovat veřejnoprávní média. My ji můžeme vést, naprosto v klidu, ale ta debata musí být věcná, musí být odborná a musí probíhat nějakou dobu,“ vysvětluje Kršek. Zdůrazňuje také, že iniciativa není spojena s žádnou politickou stranou a stejný postup by kritizovala bez ohledu na to, kdo právě vládne.

Iniciativa Média nedáme MUNI se v úterý zapojuje i do brněnského protestu na podporu nezávislosti České televize a Českého rozhlasu. Na Zelném trhu studenti vyráběli transparenty a za doprovodu bubnů a živé hudby se přesunuli na náměstí Svobody, kde se koná hlavní shromáždění.

Pro oba studenty má iniciativa hlubší význam. Nejde podle nich jen o financování médií, ale také o zachování svobody slova. Kršek odmítá tvrzení, že mladá generace veřejnoprávní média nesleduje. Sám na nich podle svých slov vyrůstal a dodnes je pravidelným divákem.

Podle něj si mladí lidé často ani neuvědomují, že obsah veřejnoprávních médií využívají. Setkávají se s ním například prostřednictvím příspěvků na sociálních sítích nebo pořadů.

Také pro Boreckou mají Česká televize a Český rozhlas osobní význam. Označuje je za kulturní dědictví a připomíná především pohádky a dokumenty, které podle ní propojují různé generace. Zároveň ale připouští, že veřejnoprávní média už nemusí být v každodenním životě mladých lidí tak přítomná jako dříve.

Borecká se obává, že by změny ve financování veřejnoprávních médií mohly být prvním krokem k omezování jejich nezávislosti a kritiky politiků. „Kdyby se to vydalo touhle cestou, neříkám, že vydá, tak bych si v životě nedokázala odpustit, že jsem v tuhle dobu mlčela,“ říká.

Představuje si, že by se jí jednou někdo zeptal, co tehdy dělala a proč se neozvala. „Nebyla bych schopná se vyhrabat z vlastního studu,“ přiznává. Aktivitu proto vnímá i jako otázku hodnot, ke kterým ji vedli rodiče. „I když se ti třepe hlas, tak mluv dál a snaž se, protože bez té snahy se to nikam neposune,“ připomíná.

Vládní politici ve svých vyjádřeních tvrdí, že jim o omezení nezávislosti médií nejde. Například premiér Andrej Babiš (ANO) chce zrušení poplatků prosadit, protože jde o součást programu kabinetu.

Práce pro iniciativu se pro studenty stala jejich každodenní náplní. Připravují příspěvky na sociální sítě, koordinují jednotlivé týmy a komunikují s dalšími zapojenými lidmi. „Doteď řešíme věci do noci, abychom měli všechno zpracované tak, jak má být,“ popisuje Borecká. Překvapilo ji především to, jak rychle byli ostatní ochotni nabídnout pomoc.

S rostoucím počtem členů ale přicházejí i komplikace. Některým zapojeným studentům vadí užší vedení iniciativy a její hierarchické uspořádání. „Chápeme, že ta kritika je na místě,“ připouští Borecká. Podle ní se snaží připomínkám naslouchat a zajistit, aby se do rozhodování mohli zapojit i další členové.

Přestože iniciativa vystupuje pod názvem Média nedáme MUNI, oba zdůrazňují, že nereprezentují Masarykovu univerzitu jako instituci. S jejími zástupci ale podle nich úzce komunikují.

Iniciativa oběma studentům přinesla také nová přátelství. Borecká přiznává, že ačkoli očekávala spoustu práce, překvapilo ji, jak blízké vztahy si s ostatními vytvořili. Z lidí, které původně spojoval společný cíl, se podle ní stala komunita, kde se mohou jeden na druhého spolehnout.

„Jsme tým, jsme parťáci a kryjeme si záda,“ popisuje. Kršek ji vzápětí doplňuje: „A jsme přátelé.“

Právě podpora ostatních dodává Krškovi motivaci pokračovat. Po měsících, kdy podle něj veřejnou debatu provázely útoky na novináře a zhoršující se politická kultura, vnímá zapojení tolika lidí jako povzbuzení. „Po té dlouhé době všeho takového šeda najednou vidím, že tu je to světlo,“ říká.

Vědomí, že na své obavy není sám a že se lidé dokážou spojit za společným cílem, mu podle jeho slov dodává chuť pokračovat. Studenti přitom nechtějí Českou televizi nekriticky obhajovat. Borecká upozorňuje, že vedle vnějších politických tlaků je důležité zabývat se také tím, co se děje uvnitř samotné instituce.

Debata by se proto podle ní neměla omezovat pouze na financování, ale měla by se věnovat i fungování veřejnoprávních médií. A především by měla probíhat „klidně, odborně a hlavně slušně“.