Článek
Bořivoj Pöhl z Liberce zanechal ve svém regionu nesmazatelnou stopu. Lidem ve svém okolí nezištně pomáhá celý život. Desítky let je spjatý s lyžařským závodem Jizerská padesátka, vede turistický klub a angažuje se i v umění. „Nejsem nic výjimečného,“ tvrdí.
Za svou dobrovolnickou činnost přitom loni od kraje získal ocenění Křesadlo. „Nikdy by mě nenapadlo, že když něco dělám dobrovolně a z přesvědčení, že je na tom něco zvláštního. I na to ocenění mě musel takzvaně nabonzovat kamarád,“ směje se Pöhl a přiznává, že ho zájem o jeho činnost překvapil.
Odjakživa miloval přírodu a turistiku, i proto se velká část jeho pomoci soustředí právě do této oblasti. Do čela libereckého oddílu Klubu českých turistů, který vede skoro dvacet let, se dostal v podstatě náhodou. Jak sám zmiňuje, nejde ani tak o to být neustále aktivní, ale jen neříkat ne příležitostem, které se naskytnou.
Bydlí kousek pod Ještědem v libereckém Horním Hanychově, výlety s dětmi tak každoročně od doby, kdy trasu dokázaly vyjít, vrcholily novoročním výstupem právě na tuto horu. „Líbila se mi tehdy parta, která tyto túry organizovala. Všechny ty diplomy, razítka a podobně… Pracovali tam i dva moji kolegové z práce, kteří mě poprosili, jestli bych jim tam s tou akcí nechodil pomáhat,“ vzpomíná Bořivoj Pöhl.
Ne neřekl ani ve chvíli, kdy se s pořadateli akce více spřátelil a pobídli ho ke členství v turistickém oddíle. „Tak jsem se stal členem klubu, organizovali jsme různé akce, byl jsem takovým jejich dobrým pomocníkem,“ říká.
Nezůstalo ale jen u členství. Souhlasil i tehdy, kdy mu tehdejší končící předseda nabídl svoje místo. Liberecké turisty vede skoro dvacet let a novoroční výstup na Ještěd organizuje prakticky sám. „Povolení, razítka, odznaky, diplomy, plakáty, mám na starost prostě všechno. Ale hřeje mě to,“ popisuje šestasedmdesátiletý Pöhl.
U pořádání akcí v klubu neskončil. Brzy totiž zjistil, že je v oddílu málo lidí, kteří by se starali o turistické značení v oblasti. Hledal se někdo, kdo by se o značkování postaral. „Samozřejmě jsem taky neřekl ne, takže jsem byl vyškolený jako vedoucí značkař. Je to nádherná práce. I kdyby mi nic jiného nezbylo, tohle bych si nechal,“ podotýká.
Na každé turistické trase se musí každá značka zkontrolovat, případně seškrábnout a přemalovat. Často je třeba odstranit překážky, kvůli kterým značky nejsou vidět, vše se také musí elektronicky evidovat. Většina tras má kolem pěti kilometrů a mívají i výrazně členitý terén. „Mohou mít i čtyřicet značek, to je pak práce na celý den. Je to fakt makačka, ale je to velmi příjemné a uklidňující,“ líčí předseda liberecké buňky Klubu českých turistů.
Založení Jizerské magistrály
Bořivoj Pöhl je také dlouhá léta spojen s Jizerskými horami. Nejdříve sem jezdil na běžky s rodinou a když dostal pocit, že to zvládne, přihlásil se na Jizerskou padesátku. To bylo v roce 1978, tehdy mu bylo osmadvacet. „Absolutně jsem tomu propadl. Tomu nadšení, té partě zapálených lyžařů, té atmosféře… Navíc to bylo celé na počest zahynulých horolezců, což bylo taky silné,“ shrnuje.
Jizerská padesátka je pro Bořivoje Pöhla srdcová záležitost.
Dnes je Bořivoj Pöhl členem Klubu mistrů Jizerské padesátky, závod běžel třiačtyřicetkrát, naposledy letos. Od své první účasti ale také pomáhal připravovat tratě a zkrátka přikládal ruku k dílu, kde mohl. Mezi účastníky i pořadateli závodu si vytvořil mnoho přátel, i díky tomu se opět dostal do situace, kdy nedokázal říct ne. Dnes je tak Pöhl jedním ze zakládajících členů Jizerské magistrály.
„Po Jizerské padesátce ty lyžařské stopy vždycky zmizely a lidé tam pak šmajdali sami. Tak jsme si řekli: Co kdybychom ty stopy upravovali tak, aby po trase mohli jezdit nejenom závodníci, ale i turisti?“ zmiňuje Pöhl. Se základní technikou a partou přátel, která se v sezóně střídala v týmech, tehdy vytvořili jednu z prvních upravovaných lyžařských turistických tras v Česku. „Byl to úžasný počin, nádherné stmelení party. Pořád na to vzpomínáme, když se dnes s těmi chlapy sejdeme,“ dodává.
Bořivoj Pöhl se závodů účastní i s dcerou.
„Pomáhá to duši“
Zásadní je pro Pöhlův život také hudba. Od sedmi let hraje na housle a dodnes působí ve dvou komorních orchestrech. Nejraději hraje Rybovku. „Je to balzám na nervy. Pomáhá to duši,“ říká. I to ho motivovalo s kamarádem chodit hrávat do stacionáře pro seniory.
Všechna dobročinnost podle jeho slov začala v mládí darováním krve. To dodnes osobně vnímá jako nejvíce přínosné ze všeho, co kdy udělal. „To už nepřekonám ničím jiným. Manželka pracovala na transfúzním oddělení, když jsme byli mladí, a popíchla mě, ať zkusím darovat krev. Ať vím, jaké to je,“ vzpomíná Pöhl.
Krev daroval až do šedesáti let, celkem čtyřiapadesátkrát. „Důležité je u toho vytrvat a uvědomit si, že to opravdu k něčemu bylo. Když s lidmi mluvím, často byli třeba jen jednou nebo dvakrát na vojně nebo jako studenti,“ říká.
Pöhl dobrovolnou pomoc lidem považuje za přirozenou. „Rodiče mě vychovávali ve slušném duchu, v Masarykových a sokolských tradicích. Byli to děsní vlastenci, kulturně vzdělaní, dětství jsem měl spojené s výlety, cvičením, hudbou. A to mi prostě zůstalo doteď,“ shrnuje.
Odjakživa měl velkou radost, když mohl někomu něco dát, a naopak sám dárky jen těžko přijímal. Tím se řídí dodnes, na zahradě pěstuje černý jeřáb, ze kterého vyrábí marmeládu, šťávu, likér i čaje. „Strašně rád to rozdávám jako dárky,“ chlubí se a zmiňuje, že dnes už musí svou dobrovolnickou činnost utlumovat. „Stárneme, rodina potřebuje víc péče. Říkají mi, že bych měl teď dobrovolnictví projevit i doma,“ přiznává Bořivoj Pöhl.
Dělat něco podobného by ale doporučil každému. „Pocit z dobře odvedené práce je hřejivý, nedá se ničím nahradit. Penězi ani jinou odměnou. Ten pocit, že člověk někomu pomohl, někoho potěšil, je prostě úžasný,“ dodává.
