Článek
Kriminalisté na začátku října obvinili z vraždy ženu, kterou podezřívají z usmrcení jejího novorozeného dítěte v Rovensku pod Troskami. Tělo se v polovině září našlo v kontejneru na tříděný odpad.
Při pátrání po matce dítěte policie využila i plošné testování DNA. Stovky místních žen požádala o poskytnutí genetických vzorků.
Metoda není v české kriminalistice novinkou. Před více než deseti lety například pomohla dopadnout vraha mladé ženy v Rumburku, kde kriminalisté odebrali vzorky přibližně patnácti stovkám mužů.
Funguje to následovně: policie odebírá biologické vzorky většímu počtu lidí, jejichž genetické profily následně porovnává se stopami zajištěnými při vyšetřování trestného činu. Cílem je identifikovat pachatele nebo naopak vyloučit osoby, jejichž DNA se se zajištěnými stopami neshoduje. Vzorky se zpravidla získávají stěrem z vnitřní strany tváře.
Ačkoli to na první pohled může působit jednoduše, za metodou se skrývá celá řada právních problémů.
Zákaz nucení k sebeobviňování
Odběry biologického materiálu pro účely dokazování umožňuje § 114 trestního řádu. Podle něj je osoba povinna strpět odběr krve nebo jiný obdobný úkon, je-li to třeba k dokazování a není-li spojen s nebezpečím pro její zdraví. Zákon přitom tuto povinnost neomezuje výhradně na podezřelé či obviněné.
§ 114 trestního řádu:
Prohlídka těla a jiné podobné úkony
(1) Prohlídce těla je povinen se podrobit každý, je-li nezbytně třeba zjistit, zda jsou na jeho těle stopy nebo následky trestného činu. Není-li prohlídka těla prováděna lékařem, může ji provést jen osoba téhož pohlaví.
(2) Je-li k důkazu třeba provést zkoušku krve nebo jiný obdobný úkon, je osoba, o kterou jde, povinna strpět, aby jí lékař nebo odborný zdravotnický pracovník odebral krev nebo u ní provedl jiný potřebný úkon, není-li spojen s nebezpečím pro její zdraví. Odběr biologického materiálu, který není spojen se zásahem do tělesné integrity osoby, jíž se takový úkon týká, může provést i tato osoba nebo s jejím souhlasem orgán činný v trestním řízení. Na požádání orgánu činného v trestním řízení může tento odběr i bez souhlasu podezřelého nebo obviněného provést lékař nebo odborný zdravotnický pracovník.
...
Další pravidla obsahuje § 65 zákona o Policii ČR. Ten však upravuje získávání genetických údajů pro účely budoucí identifikace zákonem vymezených osob, nikoli přímo plošné testování obyvatel při vyšetřování konkrétního trestného činu.
Podle Marka Dvořáka z katedry trestního práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy je už toto problematické. „Nevnímám jako zcela jednoznačné, za jakých podmínek lze k takovému kroku přistoupit, jak široce lze vymezit okruh oslovených osob nebo jaké odůvodnění musí policie před zahájením podobné akce mít a poskytnout adresátům,“ vysvětluje pro Seznam Zprávy.
Jedna z otázek se týká samotné dobrovolnosti testování. V Rovensku pod Troskami policie zdůrazňovala, že ženy mohou odběr odmítnout. „Není potřeba říkat proč, důvody nikdo chtít nebude,“ ujišťoval v rozhovoru pro Seznam Zprávy vyšetřovatel případu Martin Müller.
Jenže co když se v malé obci - v Rovensku žije všehovšudy jen asi 1300 obyvatel - rozhodne vzorek neposkytnout jen několik žen? Přestože na to mají právo, mohou tím na sebe upozornit vyšetřovatele.
„Samotné odmítnutí by nemělo být považováno za důkaz viny ani za samostatnou usvědčující okolnost,“ podotýká Dvořák. Současně však připouští: „V prostředí menší obce, kde je okruh potenciálně testovaných osob velmi úzký (například i vzhledem k pravděpodobnému pohlaví a věku), může odmítnutí objektivně přitáhnout pozornost vyšetřovatelů. Policie si může klást otázku, proč konkrétní osoba spolupráci odmítla, a může se zaměřit na prověřování dalších dostupných skutečností. Vyšetřování tak odmítnutí nasměruje, jakkoliv na samotné odmítnutí určitě nelze nazírat jako na usvědčující důkaz.“
Právě zde se otevírá otázka vztahu k jedné ze základních zásad trestního řízení. Nemo tenetur se ipsum accusare, tedy zákaz nucení k sebeobviňování. Pokud má totiž člověk právo spolupráci odmítnout, do jaké míry smí policie z jeho rozhodnutí vyvozovat další závěry?
Princip se tradičně nejsilněji uplatňuje ve vztahu k výpovědím a aktivní součinnosti obviněného, nicméně podle Dvořáka její hodnotové východisko směřuje i proti tomu, aby byla osoba fakticky sankcionována za využití svého práva nespolupracovat.
„Podle mě ale přímo z toho, že si policie třeba obstará bližší informace k těm, kdo součinnost dobrovolně neposkytnou, ještě nelze dovozovat porušení zásady,“ dodává expert s tím, že ve výsledku musí převládnout zájem na rozkrytí závažné trestné činnosti.
Násilné odebrání vzorku?
Dobrovolnost plošného testování ovšem neznamená, že policie nemůže DNA za žádných okolností odebrat i bez souhlasu dotyčného. Úprava se mění s procesním postavením osob. Jiná pravidla platí zejména pro podezřelé a obviněné, u nichž trestní řád za stanovených podmínek umožňuje odběr také vynutit.
Zabýval se tím i Ústavní soud. V roce 2007 řešil případ obviněného, který odmítl poskytnout vzorek vlasů a stěr z úst. Soud mu za to uložil pořádkovou pokutu, Ústavní soud ji však zrušil. Dospěl totiž k závěru, že obviněného nelze tímto způsobem nutit k poskytování důkazů, které by mohly sloužit k jeho vlastnímu usvědčení - odkázal i na nám již dobře známou formuli nemo tenetur (nález III. ÚS 655/06).
Tento právní názor ale dlouho nevydržel. V roce 2010 se jiný senát Ústavního soudu při projednávání dalšího případu přiklonil k opačnému výkladu. Protože se chtěl odchýlit od dřívější judikatury, předložil otázku plénu, tedy sboru všech ústavních soudců. To původní právní názor překonalo (stanovisko pléna Pl.ÚS-st. 30/10).
Podle pléna je totiž rozdíl mezi tím, když musí člověk aktivně přispět k vlastnímu usvědčení, například výpovědí, a když má pouze strpět odebrání biologického vzorku. Takový důkaz existuje nezávisle na jeho vůli. „K zajištění součinnosti obviněného či podezřelého při opatřování těchto důkazů je tudíž možno užít zákonných donucovacích prostředků,“ konstatoval Ústavní soud.
Ale co příbuzní?
Zatímco v předchozích popsaných případech šlo o samotné získání biologického vzorku, další právní otázky vyvolává i jeho následné využití. DNA totiž nevypovídá pouze o člověku, který vzorek poskytl. Díky genetické podobnosti mezi příbuznými může policie získat informace také o lidech, kteří se testování vůbec nezúčastnili.
Jde o takzvané familiární vyhledávání. Při něm kriminalisté nehledají pouze úplnou shodu mezi DNA ze vzorku a stopou z místa činu, ale také částečné shody, které mohou ukazovat na příbuzenský vztah.
Podle Marka Dvořáka je takové využití údajů právně citlivé především kvůli účelu, za kterým lidé vzorky poskytují. „Účastník dobrovolného screeningu zpravidla poskytuje vzorek za určitým konkrétním účelem, tedy pro vyloučení, či potvrzení souvislosti s vyšetřovaným skutkem. Odtud vyplývá legitimní očekávání, že získané údaje nebudou bez dalšího využívány k jiným účelům.“
České právo přitom podle Dvořáka na otázku, zda lze takto pátrat i po příbuzných testovaných osob, neposkytuje zcela jednoznačnou odpověď. Policie sice může využívat poznatky důležité pro objasnění trestné činnosti, zároveň však musí respektovat přiměřenost zásahu do soukromí a pravidla ochrany osobních údajů.
„Za problematické bych považoval zejména situace, kdy by se dobrovolný screening fakticky měnil v nástroj systematického mapování rodinných vazeb nebo vytváření nových genetických databází přesahujících původní účel vyšetřování. Takové využití by již představovalo kvalitativně odlišný zásah do soukromí a mohlo by se dostávat do rozporu s ústavně garantovanými právy,“ míní právník. „Já bych takový postup za nepřiměřený považoval.“
Jak složité mohou být hranice takového postupu, ukazuje případ, kterým se zabýval například německý Spolkový ústavní soud. Při vyšetřování znásilnění tam policie provedla plošné testování DNA. Přímou shodu s pachatelem nezjistila, genetické profily dvou testovaných mužů však vykazovaly částečnou shodu se stopou z místa činu. Vyšetřovatele to přivedlo k jejich příbuznému, kterého následně usvědčili.
Problém spočíval v tom, že účastníci screeningu souhlasili s porovnáním své DNA kvůli vlastnímu prověření, nikoli s využitím vzorků k pátrání po příbuzných. Německé soudy tak musely řešit, jaké důsledky má překročení původního účelu testování pro použitelnost získaných důkazů.
Soud nakonec odsouzení pachatele nezpochybnil. Současně však potvrdil, že využití částečných genetických shod k pátrání po příbuzných překročilo účel, pro který německý zákon plošné testování DNA umožňoval (2 BvR 616/13).
Nezbytnost úpravy
Němečtí zákonodárci poté zareagovali a v roce 2017 se změnil trestní řád tak, aby policie mohla při plošném testování DNA využívat také částečné genetické shody ukazující na příbuzné testovaných. Takový postup je nyní výslovně povolen, ovšem pouze za jasných podmínek - testovaní lidé například musí být předem informováni, že jejich vzorek může posloužit také k pátrání po příbuzných.
Německá právní úprava je přitom podrobnější i v dalších ohledech. Plošnému testování DNA věnuje samostatné ustanovení trestního řádu, omezuje jeho použití na vyšetřování vymezených závažných trestných činů, vyžaduje souhlas testovaných osob a soudní povolení. Soud musí mimo jiné vymezit skupinu oslovených lidí a své rozhodnutí odůvodnit. Zákon také výslovně požaduje přiměřenost opatření vzhledem k závažnosti činu a počtu dotčených osob.
Ani v Německu však není snadné vyhodnotit, jak často metoda skutečně pomáhá pachatele dopadnout. Spolková vláda v roce 2017 uvedla, že země nevede souhrnnou statistiku provedených plošných DNA screeningů. Nelze tak jednoduše určit, v jakém podílu případů metoda vedla k vyřešení zločinu.
Právě proto je podle odborníků důležité nejen posuzovat přínos takových opatření, ale také jasně vymezit zákonné hranice. Plošné testování totiž zasahuje do soukromí velkého počtu lidí, kteří nejsou z ničeho podezřelí.
Dvořák proto považuje výslovnou úpravu za žádoucí i v Česku. „Explicitnější zákonná úprava by mohla přispět k větší předvídatelnosti a stanovit jasnější podmínky proporcionality, rozsahu a kontroly těchto opatření,“ míní. Česko přitom podle něj na rozdíl od řady jiných států nemá zvláštní zákon, který by sběr a uchovávání DNA pro účely trestního řízení podrobněji upravoval.
Na nutnost takových pravidel upozorňuje i Evropský soud pro lidská práva. V rozsudku z roku 2008, který se týkal uchovávání DNA lidí, kteří nebyli odsouzeni, konstatoval, že je nezbytné „stanovit jasná a detailní pravidla upravující rozsah a použití opatření“. Zákon má podle něj mimo jiné určit, jak dlouho lze údaje uchovávat, kdo k nim smí mít přístup a jak se ničí, aby lidé měli dostatečné záruky proti zneužití a svévoli (S. and Marper v. The United Kingdom).
Právě na tyto otázky ale česká úprava podle Dvořáka zatím uspokojivě neodpovídá. „Paradoxně právě vysoká účinnost DNA screeningů je každopádně argumentem pro podrobnější zákonnou regulaci. Čím větší vypovídací hodnotu genetické informace mají, tím přesněji by měl zákon vymezovat podmínky jejich získávání, uchovávání, vyhodnocování i likvidace. To se bohužel dnes neděje,“ uzavírá právník.
