„Před rokem byste mi nepodala ruku.“ Reportáž o návratech z ulice

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Kdybyste mě viděla před rokem, ani byste mi nepodala ruku. Věřte tomu,“ říká na úvod šedesátník Jiří, který strávil na ulici osm let.

Náhodný kolemjdoucí by to do něj neřekl – má na sobě vyžehlenou košili, vlasy nakrátko střižené a tvář oholenou. Zpátky do normálního života, jak sám říká, mu pomohli sociální pracovníci z organizace Práh jižní Morava.

Podporují lidi s duševním onemocněním a pomáhají jim při začleňování se do běžného života. Jejich speciální Terénní tým podpory bydlení se zaměřuje na bezdomovce či lidi, kteří jsou na bydlení ohrožení – tedy ty, kteří pobývají v azylových domech, sociálním bydlení nebo třeba psychiatrických léčebnách.

„Jakákoliv zkušenost s bezdomovectvím – nebo jen bytovou nouzí – bývá doprovázena psychickými obtížemi. Nemusí to nutně znamenat diagnostikované duševní onemocnění, ale sama si představte, kdybyste skončila na ulici. Asi vám to psychicky neudělá nejlíp,“ přibližuje vedoucí týmu Tereza Chvojková.

Nejvíce odměňující je podle ní pocit, když se podaří klienty dostat pryč z ulice. „Předloni jsme měli poměrně úspěšný rok, podařilo se nám zabydlet pět lidí do sociálních bytů,“ uvádí příklad.

Jde ale o dlouhou cestu. Mezi hlavní náplň takzvaných case managerů (sociálních pracovníků) patří vyhledávání bydlení a pomoc ve finanční nouzi. Dále pak doprovody na úřady, k lékařům či psychiatrům a dalším odborníkům.

S klienty nacvičují také běžné činnosti, kterým lidé na ulici odvyknou: nákupy, zacházení s potravinami, vaření nebo úklid. Jindy jim pomáhají vyhledat a kontaktovat odborníky.

Taková schůzka čeká dnes i pana Jiřího. Sociální pracovnice v ruce drží diář a kontroluje seznam lékařů, kterým je potřeba zavolat.

„Zavoláme nejdřív sestřičce?“ ptá se trpělivě a po souhlasu vytáčí několik telefonních čísel.

„Na prvním místě je zdraví,“ říká Jiří s tím, že prioritou je pro něj teď právě návštěva lékařů. Roky na ulici se totiž podepsaly na jeho zdravotním stavu. Potom se chce s pomocí Prahu soustředit na oddlužení a najít si práci.

Setkání trvá asi půl hodiny, dvojice se domlouvá na další konzultaci příští týden. Podobných schůzek vyřídí terénní pracovník každý den několik.

Většina lidí na ulici má podle nich jednu věc společnou: trauma, přes které se nedokázali přenést. „Bývají z dětství nebo z dospělosti – umřeli jim partneři, přišli o práci, rozvedla se s nimi žena, nevycházeli s rodinou. Své problémy občas řešili únikem k návykovým látkám,“ popisuje své zkušenosti další člen týmu Jan Ráž.

V těžké situaci a bez zázemí se ocitl i Jiří. „Po rozvodu jsem přišel o práci, nestačil jsem platit ani byt, ani výživné,“ vrací se na začátek svého příběhu. „Dlužil jsem na alimentech 26 tisíc, za to mě poslali na tři roky do vězení. Mezitím mi zemřela maminka,“ vyjmenovává.

Po návratu z vězení si našel přítelkyni, vztah ale netrval dlouho. „Zaplatil jsem jí letenku do Ameriky za jejími dcerami. Vrátila se a řekla mi, že nám to klapat nebude. Na účtu jsem tehdy měl asi 18 tisíc. Chvilku jsem přežíval, ale pak se ocitl na ulici,“ popisuje.

„Řeknu to takhle: dokud tatínek nosí domů peníze, je všechno v pořádku. Horší je, když nastane krize a on o práci přijde,“ myslí si.

Terénní tým často pracuje s lidmi, kteří mají takzvanou duální diagnózu. Kromě duševního onemocnění se potýkají se závislostmi, nejčastěji na alkoholu, marihuaně, pervitinu či lécích.

„Měl jsem obrovský problém s alkoholem. Když mi zemřel syn, pil jsem první ligu,“ přiznává. „Stal se ze mě kvartální piják. Když mě něco rozhodí, problémy mi začnou tlačit na hlavu a já to přepíjím.“

Dnes bydlí v azylovém domě, který mu pomohli najít sociální pracovníci v organizaci Práh. Chtěl by si najít práci. „Nemůžu jít na dvanáct hodin na linku, to bych neustál. Ale chtěl bych jít dělat strážného,“ vysvětluje a dokazuje tak, že cesta z ulice není nereálná.

Jak již bylo zmíněno, pracovníci v terénním týmu se zaměřují na lidi s duševními onemocněními. „Jedná se o schizofrenie, poruchy nálad, poruchy osobnosti, deprese, maniodepresivní poruchy a podobně,“ vyjmenovává Chvojková.

Nemoc mnohdy znemožňuje návrat do běžného života. „Závislost a duševní onemocnění pak hrají významnou roli v tom, proč se nachází, kde se nachází. Když přijdou o bydlení a rodina se s nimi nebaví, je to konečná,“ doplňuje Ráž.

I jeho dnes čeká několik schůzek. Jedna z nich směřuje do psychiatrické léčebny v brněnských Černovicích za padesátiletým mužem s diagnostikovanou schizofrenií.

„Nějakou dobu žil v karavanu, měl blízko k bezdomovectví. Občas blouzní, je těžké sledovat jeho myšlenky,“ podotýká Ráž před vstupem do areálu nemocnice.

Svému klientovi pomáhá vyplnit několik formulářů. Rozhovor mezi oběma muži je uvolněný a důvěrný. „Ke každému člověku musíte přistupovat individuálně, do ničeho ho nemůžete nutit. A nesmíte opouštět laskavé přijetí a respekt,“ shrnuje.

Jan Ráž radí řešit své problémy zavčas. „Ti lidé se dostali do těžkých situací kvůli tomu, že své problémy dlouhodobě neřešili. To, co vidíme, je jen špička ledovce – když jsou na ulici, závislí, mají psychotické ataky. Vždy je ale kořen v psychice. Ten si lidé uvědomují, je otázka, jak s tím naloží,“ myslí si.

„Pracovat ustavičně se svou psychikou není vždycky jednoduché. Občas si člověk musí klást otázky, na které není jednoduché si odpovědět. A už vůbec není jednoduché s nimi žít. Ale stojí to za to,“ podotýká.

Přiznává, že práce v sociálních službách bývá vysilující. „Je důležité nemít spasitelský komplex a přistupovat k ní realisticky. Je potřeba být upřímný – k sobě i k práci. Každý dělá chyby a má nějaké limity. Podle toho bychom k tomu měli přistupovat.“

A jak může takovou práci vůbec dělat? „Primárně vás to musí bavit. Bez toho to prostě nejde. Potom musíte mít rád lidi, bez toho to taky nejde. Musíte v nich vidět to dobré,“ shrnuje s úsměvem.

Debatu o bezdomovectví nejen v Brně rozvířil nedávný tragický požár, při němž zemřelo osm lidí bez domova. Především ze strany opozice se ozvala kritika směrem k vedení Brna.

„Dokud budou lidé přebývat v takto nevyhovujících podmínkách a ukončování bezdomovectví se nebude řešit, tak se budou takové situace dít i nadále,“ řekl už dříve Seznam Zprávám opoziční zastupitel a někdejší náměstek primátora Matěj Hollan (za Žít Brno). Kritizoval také utlumení projektů zaměřených na zabydlování bezdomovců.

„Je nešťastné, že se musela stát takováto tragédie, aby v médiích někdo upozornil na to, že je potřeba se věnovat lidem bez domova. První, co mě napadlo, bylo, že muselo zemřít osm lidí, aby si někdo řekl: ‚Pojďme to řešit,‘“ reaguje Chvojková.

V Brně podle ní chybí především takzvané tréninkové byty. „Jedná se o finančně dostupné bydlení, kde můžeme ve spolupráci s dalšími odborníky podporovat osoby s duševním onemocněním v získání návyků potřebných pro samostatný život,“ objasňuje.

Umožňují tedy dlouhodobější podporu ve stabilních podmínkách. V Brně zajišťuje podobnou službu Armáda Spásy, kapacita ale není dostatečná.

Přesto Chvojková se slovy opozice nesouhlasí. „Když jsem četla, že město utlumilo některé projekty, zarazilo mě to. Nejsem si toho totiž vědoma. Když se některé projekty osvědčí, většinou spadnou do základní sítě sociálních služeb, město je dál financuje,“ vysvětluje.

Zabydlování je podle ní také mnohem složitější proces, než jak ho občas politici prezentují. „Na jednu stranu se říká: ‚Ubytujte lidi bez domova.‘ Ale já za tím vidím celý ten proces. Kdybyste vzali člověka, který 20 let žije na ulici, a dali mu byt, co se asi stane? Je tam mnoho jemné práce, která je potřeba udělat,“ dodává. Spolupracují proto s celou řadou dalších neziskových organizací, spolků a služeb.

S tím souhlasí i Ráž. „Máme tady organizace, které dělají, co se dá. Podpora tady je. Potom záleží na klientovi, jestli chce chodit do práce, udržet si bydlení a jestli toho je vůbec schopen,“ upozorňuje.

„Když lidi vytáhnete z ulice a dáte je do sterilního prostředí, začnou umírat na nemoci. Organismus je nastavený úplně jinak, tělo se aklimatizuje,“ doplňuje.

Čerstvě zabydlení lidé si musí na nové prostředí zvyknout a znovu se naučit základní návyky spojené s bydlením, jako je placení nájmu, starost o domácnost, úklid či vaření.

Chvojková vidí také problém ve vnímání bezdomovců ve společnosti, na nepochopení občas naráží i ze strany svých přátel. „Část mé sociální skupiny vůbec nechápe, jak můžu dělat svou práci. Zastávají názor, že lidé na ulici si za svoji situaci můžou sami. Kdyby se ve společnosti změnilo toto přemýšlení, mohou se dít další věci,“ říká.

„My máme to štěstí, že pocházíme z bezpečného rodinného prostředí, mohli jsme studovat a našli jsme dobrou práci. Nestaly se nám žádné velké tragédie a traumata, které by nás dostaly až do sociální nouze,“ uzavírá.