Příběh muže, kterého vyhodili ze školy kvůli udání Oto Klempířem

Oto Klempíř udával své přátele, vrstevníky, kteří mu důvěřovali. Dva z nich se nám podařilo najít a požádat o rozhovor. Nyní přinášíme příběh prvního z nich. Klempířovo udání vedlo k jeho vyhazovu ze školy.

Martina Semráda v roce 1985 vyhodili na popud StB z pedagogické fakulty. Zavinilo to udání současného ministra kultury Oto Klempíře. Ten estébákům jako tajný spolupracovník „Olda“ řekl, že Semrád pěstuje marihuanu a rozdává ji kamarádům. Estébáci mu dali na výběr – buď s nimi začne také spolupracovat, nebo poletí ze školy. Martin Semrád spolupráci odmítl a přišel o svůj sen stát se speciálním pedagogem. „Poznamenalo mě to na celý život,“ říká. „Přestal jsem věřit lidem.“

Dnes Martin Semrád pracuje jako prodavač v Bauhausu. Až do chvíle, kdy ho spolu s Reportéry ČT kontaktovala Paměť národa, neměl tušení, kdo jeho vyhazov ze školy způsobil. Podezíral jiného ze svých spolužáků. „Myslím, že by neměl být ministrem demokratické země,“ říká o Oto Klempířovi. „Ten člověk pořád lže, celý život, lže sám sobě i lidem.“

„Martina Semráda kvůli Vašemu udání vyhodili z pedagogické fakulty. Omluvíte se mu?“ položila Paměť národa Oto Klempířovi otázku SMS zprávou, protože na žádost o schůzku nebo alespoň rozhovor po telefonu nereagoval. Odpověděl stručně: „Chtěl bych být perfektní, ale nejsem. A tak to i berte.“

„Bylo to, jako když vám do pokoje vlítne gestapo,“ vzpomíná Martin Semrád (1962) na první setkání s estébáky 14. února 1985. Čtveřice příslušníků StB vtrhla na pokoj vysokoškolské koleje v Brandýse nad Labem, kde bydlel s dalšími třemi studenty, někdy kolem jedné hodiny v noci. Martin Semrád byl tehdy v prvním ročníku pedagogické fakulty.

„Lomcují s vámi, vytáhnou vás v trenýrkách z postele, začnou vám přehrabovat skříň,“ pokračuje ve vyprávění pro Paměť národa. „Vůbec jsem nechápal, co se děje.“ Po chvíli mu došlo, že cílem šťáry je najít u něj marihuanu. „Nenašli nic, neuměli hledat,“ říká s úsměvem. „Kdyby uměli, našli by zhruba dvě cigára…“

Když ho pak estébáci v noci odvezli k výslechu do kanceláře v Bartolomějské ulici, ukázalo se, že „tráva“ pro ně není až tak podstatná. „První, na co se ptali, byla sice marihuana,“ vrací se Martin Semrád k zážitku na koleji. „Ale u výslechu jsem zjistil, že je víc zajímá, s kým se stýkám, co čtu, kam chodím, na jaké koncerty, povolené, nepovolené. Marihuana byla záminka, využijí ji a pak vás zkouší masírovat, aby se dostali k něčemu dalšímu.“

Když zhruba měsíc před šťárou na koleji StB zakládala Martinu Semrádovi svazek prověřované osoby s krycím jménem Pedagog, zařadila ho do monitorované kategorie „volná mládež“. Estébáci se tehdy zaměřili v celostátních operacích jako např. Kapela na rockové kapely, v operaci Odpad na punkové či novovlnné skupiny. Cílem bylo dostat je pod kontrolu, postupně rozložit a utlumit jejich činnost. Mezi sledované kapely patřily také Nahoru po schodišti dolů band či Babalet, na které Martin Semrád se svými kamarády často a rád chodil.

Na konci zmíněného výslechu Martinu Semrádovi estébáci nabídli spolupráci. „Jmenovaný s nabídkou souhlasil,“ čteme v jeho svazku Pedagog. Bylo domluveno, že se s estébáky sejde za týden ve vestibulu metra Můstek. S operativním pracovníkem Zdeňkem Málkem pak odešel do restaurace Savarin a tady si domluvili další setkání na začátek března.

Schůzka začátkem března, tentokrát ve vinárně Růže, opravdu proběhla. Ale jinak, než si StB představovala. Jejich záznam zní: „Jmenovaný uvedl, že si rozmyslel své rozhodnutí o spolupráci. Zdůvodnil to tím, že se s tím nemůže psychicky vyrovnat a že by se lidem nemohl podívat do očí. Uvedl, že si je vědom postihu za svou trestnou činnost,“ píše se ve svazku Pedagog týkajícím se Martina Semráda.

Martin Semrád popisuje, co mu od výslechu do chvíle, než spolupráci odmítl, běželo hlavou. „Člověk byl vystrašený, nevěděl jsem, co po mně chtějí,“ říká. „Celou věc s nimi jsem oddaloval. Myslel jsem, že je člověk nějak setřese, že na něj zapomenou, což je asi naivní.“

Když odmítl stát se agentem, věděl, že mu to jen tak neprojde. „Řekli mi, že když budu spolupracovat, tak dostuduji, když nebudu, nedostuduji,“ říká. „V tu chvíli se ve vás všechno zlomí. Uvažujete o tom, že budete muset začít úplně jiný život. Je to těžké. Mně se třeba stalo to, že jsem naprosto propadl skepsi v lidi, nedůvěře. To vás poznamená na celý život.“

Martin Semrád přitom o studium speciální pedagogiky na rozdíl od řady jeho tehdejších spolužáků opravdu stál. „Zajímala mě pomoc lidem s nějakými hendikepy.“ Váhal prý, na kterou skupinu lidí se zaměřit, zda se věnovat neslyšícím či nevidomým.

Neslyšícím dětem později pomáhala jeho manželka Dana (brali se v roce 1987), která fakultu dostudovala a stala se vychovatelkou ve škole pro sluchově postižené v pražské Ječné ulici. „Děti jsme si brali na víkend domů, když si pro ně rodiče nepřijeli,“ vzpomíná Martin Semrád. Na školu se dostal až na druhý pokus, a než do Prahy nastoupil, odkroutil si dvouletou vojnu.

Někteří lidé, kteří na spolupráci s StB pod tlakem přistoupili, ujišťovali sami sebe, že nic důležitého neřeknou, nikomu neublíží. Martin Semrád ale o tom, že by s StB začal tuhle hru, neuvažoval. „Kdo tohle říká, tak si to opravdu jenom namlouvá,“ míní a dodává: „Vždycky řekne něco, co někomu uškodí, byť třeba nechtěně. Oni to z vás nějak dostanou.“

Svazek Pedagog končí ve chvíli, kdy děkan pedagogické fakulty estébákům v listopadu 1985 oznamuje, že s Martinem Semrádem proběhne kárné řízení „s cílem vyloučit ho ze studia“. Spolužáci k tomu nezůstali lhostejní, zorganizovali studentskou petici, která požadovala, aby byl do školy znovu přijat.

Petici napsal Jan Souček, spolužák a kamarád Martina Semráda. Dnes pracuje jako školní psycholog v Jaroměři. Pracoval také jako pražský zastupitel a mluvčí Občanské demokratické aliance (ODA). „Psal jsem ji doma na psacím stroji. Vedle mě stála matka a dvě moje sestry, varovaly mě, abych to nedělal. Prý se nemám stavět za někoho, kdo u sebe přechovával drogy,“ vypráví Jan Souček.

Podobná debata jako doma proběhla i ve škole. Převážil však názor, že marihuana byla jen záminkou, a Martin Semrád byl ve skutečnosti vyloučen za to, že odmítl spolupracovat s StB.

Petici za spolužáka Semráda podepsalo asi deset nebo patnáct lidí. Reakce na ni byla nulová: „Nikdo z vedení fakulty se nám neozval. A my jsme za tím nijak důsledně nešli, vyšumělo to,“ vzpomíná Jan Souček. Neozvala se jim ani StB, jak se někteří spolužáci obávali.

Martin Semrád si až do setkání s redaktory Paměti národa a Reportérů ČT myslel, že jeho problémy způsobil spolužák Jakub Košík: „Celou dobu jsem se domníval, že to je jeho dílo,“ říká. Nikdy ho ale nenapadlo, aby se ho na to přímo zeptal.

Fakt, že ve skutečnosti k němu estébáky přivedl Oto Klempíř, je pro něj naprostou novinkou. V první chvíli si ani nedokázal vybavit, že by současného ministra kultury v osmdesátých letech vůbec potkal. Vzpomněl si, až když viděl jeho fotku z té doby.

„Znal jsem ho přes Jakuba Košíka. Byl to jeho kamarád. Až doteď mě vůbec nenapadlo, že ministr kultury a ten Kubův kamarád je stejný člověk,“ říká Martin Semrád. „Párkrát jsem ho potkal s Kubou na nějakém koncertu, možná jsme spolu vypili nějaké pivo. Byla to pro mě naprosto bezvýznamná osoba.“

Cesta StB k Martinu Semrádovi začala tím, že Oto Klempíř udával na svého kamaráda Jakuba Košíka, u kterého nějaký čas i bydlel. V Košíkově svazku tzv. prověřované osoby najdeme celkem dvanáct Klempířových udání. V nich se mluví, zpočátku jenom anonymně, i o Semrádovi. Jakmile se Oto Klempíř dozvěděl jeho jméno, hned ho estébákům řekl.

První zmínku o Martinu Semrádovi najdeme v záznamu ze schůzky Oto Klempíře (tajného spolupracovníka s krycím jménem „Olda“) s estébáky na konci listopadu 1984: „Pramen hovořil k osobě Jakuba Košíka, který opětovně zorganizoval marihuanový víkend na chatě Ivany Skálové,“ čteme. „Košík se nechal slyšet, že trávu má od kamaráda z fakulty.“

„Marihuanu měl pravděpodobně ode mě,“ souhlasí v rozhovoru pro Paměť národa Martin Semrád. Vypráví, že „pár kytek“ pěstovali s kamarády ve vesničce Žampach kousek od Žamberka (tam tehdy s rodiči bydlel), kam jezdili za dalším kamarádem, malířem, který tam měl v malé chaloupce ateliér. Právě na jeho zahradě vypěstovali několik rostlin.

V prosinci zmiňuje Oto Klempíř („Olda“) Martina Semráda – stále anonymně – hned dvakrát. Jednou udal, že „Košík dostal další zásilku marihuany“, kterou „přivezl z koleje pedagogické fakulty v Brandýse nad Labem“. Podruhé byl Olda už konkrétnější, estébákům poreferoval, že „Košíkovi přivezl marihuanu pro jeho osobní potřebu známý ze Žamberka“.

V polovině ledna už Olda věděl, že „hlavním dodavatelem marihuany pro Jakuba Košíka je Martin Semrád“, který „bydlí v Žamberku a chodí s Košíkem na pedagogickou fakultu“. A v únoru se Oto Klempíř estébákům pochlubil, že s Martinem Semrádem hovořil a dozvěděl se od něj, kde bere semínka.

„Semrád uvedl, že jedním ze způsobů, kterým se dají získat semínka marihuany, je jejich vybírání z krmné směsi pro exotické ptactvo,“ zaznamenala StB zjištění Oto Klempíře. „Jedná se zejména o krmnou směs dováženou z NSR a běžně dostupnou v čs. obchodní síti.“ Estébáci si zapsali, že musí informovat „orgány zabývající se dovozem konkrétní krmné směsi“, aby tomu učinily přítrž.

„No, vidíte to, jak jsem hloupě naletěl a prozradil kanály,“ směje se dnes Martin Semrád této citaci ze svého svazku Pedagog. „Ale bylo to tak. Občas nějací známí přivezli semeno z Holandska. Ale nejčastěji se opravdu získávalo z krmné směsi pro ptáčky. To soudruzi nepodchytili.“

Estébáci si k oběma spolužákům Jakubu Košíkovi a Martinu Semrádovi poznamenali, že „Košík od závadové činnosti ustoupil“, zatímco Semrád „vystupoval vůči orgánům MV arogantním způsobem, zcela otevřeně vystupoval proti současné politice v ČSSR, odmítl s orgány MV spolupracovat a jak sám uvedl, nehodlá s požíváním marihuany v budoucnosti přestat,“ čteme v nově objevených svazcích StB.

Zatímco Jakub Košík začal estébákům také donášet (i když se nestal tajným spolupracovníkem), Martin Semrád jakoukoliv spolupráci odmítl. Jakub Košík mohl fakultu dostudovat, byl vyloučen jen podmíněně, zato Martin Semrád byl donucen z fakulty odejít.

„Děkan si mě zavolal do kanceláře. A oznámil mi, že mě má v úmyslu – na popud od policie – vyloučit ze školy,“ vzpomíná na svůj konec na pedagogické fakultě Martin Semrád. Schůzka trvala jen pár minut a děkan při ní studentovi mimo jiné vyčetl, že při přijímacím řízení zatajil, že byl trestán.

„Dostal jsem podmínku za pohlavní zneužívání mladistvé osoby,“ říká Martin Semrád. „Byl to příběh mé lásky na průmyslovce, když jsme spolu začali chodit, nebylo jí ještě patnáct let. Byli jsme spolu, ještě když jsem byl na vojně, asi tři roky. Profesor ze střední školy náš vztah ale nahlásil policii.“

Děkanovi prý řekl, že neměl povinnost hlásit už smazaný trest, a použít ho proti němu je protiprávní: „Odpověděl, že jestli chci, mohu se s fakultou soudit,“ vzpomíná Martin Semrád. „Ale že mě na základě porušení socialistické morálky stejně vyloučí.“

Ke spolupráci Martina Semráda StB sice nezískala, v jednom ale přece jen dosáhla svého – zbavila se aktivního člověka. „Zavřel jsem se do sebe a zůstalo to tak až doteď,“ říká a vysvětluje: „Býval jsem aktivní, bavilo mě být mezi lidmi. S kamarády jsme pořádali soukromé výstavy lidí, co si doma malovali do šuplíku, krajinky, science fiction obrazy. Jednu krásnou instalaci jsme udělali na Žampachu, kde je zřícenina hradu. Obrazy visely na stromech, po zřícenině. Byly to takové happeningy. Pak už jsem nic takového dělat nechtěl,“ vypráví Martin Semrád.

Dnes už tedy ví, že za jeho vyhazovem ze školy stálo udání Oto Klempíře. Chtěl by mu něco vzkázat? „Ani ne tak jemu, ale všem – že takoví lidé by se neměli stát ministry vlády,“ apeluje Semrád. „Nevím nic o jeho erudici pro to být ministrem. Ale jestliže má za sebou tyhle věci… Já bych to nedokázal. Mít nějakou takovou spojitost s bývalou StB a jít do vlády demokratické země, to nejde, to by nemělo jít.“

Ptáme se ho, zda si myslí, že by se mu měl Oto Klempíř omluvit? „Nemusí, o to nestojím,“ uvažuje a dodává: „Jedna moudrá žena, psycholožka, kdysi řekla, že některé věci se nemají odpouštět. Jinak odpouštět se má! Ale tyhle věci z té doby patří k těm, které by se odpouštět neměly.“