Rakev z proutí, místo kremace louka. Přibývá Čechů, kteří chtějí jiný pohřeb

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

U rozkvetlé louky stojí jednoduchý altánek. Pod ním se za slunečného dne srocuje několik desítek lidí různých generací. Někdo je v černém, většina ale v barevném a spíše neformálním oblečení. Společně se usmívají nad fotografiemi rozvěšenými na provázcích u altánu a s dětmi zapalují plovoucí svíčky, které pouštějí po vodě v kovové míse.

Po krátkém obřadu lidé společně přecházejí k vykopané jámě, kam spustí netypickou rakev tvořenou jen proutím. Ještě než zmizí pod nánosy zeminy, vhodí k rakvi rodina několik papírku se vzkazy.

Leckoho by to možná překvapilo, ale i tak může v Česku vypadat pohřeb. „Lidé si zde samozřejmě prochází hlubokým smutkem. Ale pohřeb má potenciál léčit a může být i příjemnou záležitostí. Může to být něco, co nám pomůže, po čem se budeme cítit dobře,“ říká osmadvacetiletý Adam Vokáč, správce Lučního hřbitova v pražských Ďáblicích.

Ten v září oslaví dva roky od otevření. Hřbitovy a pohřební služby hlavního města Prahy tím tehdy reagovaly na nové trendy v pohřebnictví, které se v posledních letech rozšířily v západních zemích.

„Luční hřbitov je první české přírodní pohřebiště tohoto druhu, které je určené pro ukládání celých těl do země tím možná nejpřirozenějším způsobem. Nenajdete tady klasická kamenná hrobová místa, je tady jen louka, se kterou zemřelý po pohřbení splyne,“ vysvětluje Vokáč.

Ani on nesplňuje typickou představu o hrobníkovi - mladistvým vzezřením s dlouhými světlými vlasy i stylem oblékání připomíná spíše rockového muzikanta. Původně se také hudbě věnoval, posledních několik let je ale jeho hlavní náplní ekologické pohřebnictví.

Kromě zájmu o přírodu ho k tomu dovedla i nepříjemná zkušenost z pohřbu babičky, který Vokáčovi přišel vyprázdněný a beze smyslu. „Chyběla mi tady nějaká další možnost. Tak jsem se rozhodl, že ji pomůžu vytvořit,“ říká.

V té době už v Česku fungovalo několik přírodních pohřebišť. I v Ďáblicích lze od roku 2015 pohřbívat lidi v Lese vzpomínek, kde se pod stromy umisťuje popel zemřelých. Hroby označují pouze drobné dřevěné cedulky, nikoli kamenné desky, které se často přiváží z Asie. Zakázáno je sem nosit plastové svíčky nebo umělé květiny, což má za cíl snížit množství hřbitovního odpadu.

To samé platí i na Lučním hřbitově, ten jde ale ještě o krok dále. „Pohřeb je zde tak ekologický, jak to jen zákony dovolují,“ říká Vokáč. Pohřbívají se zde celá těla - kremace totiž může podle hrobníka mít zhruba takovou uhlíkovou stopu jako cesta autem do Chorvatska. Také se do ovzduší mohou uvolňovat nebezpečné látky z oděvu či plomb zemřelého.

To je ale podle Vokáče spíše vedlejší. Hlavní myšlenkou je pro něj vrátit pohřbům jednoduchost a propojení s přírodou - a to se týká i výše popsaného obřadu. „Snažíme se dbát na přírodu, podporujeme biodiverzitu. Je tady spousta hmyzu a květin. Celé je to spojené s tou myšlenkou, že se člověk vrátí po smrti do koloběhu přírody,“ říká.

Louka opravdu působí zvláště v létě na Ďáblickém hřbitově, který jinak tvoří spíše bloky kamenných hrobů, příjemným a uklidňujícím dojmem. I proto se v zdejším altánku výjimečně konají i obřady pro lidi, kteří se nechávají pohřbít jinde - třeba na rozptylové louce.

V jednom z rohů louky jsou vidět dvě hromádky hlíny. Ty zde vznikly z dvou hrobů, které Vokáč před nedávnem vykopal. Celkem je zde 340 míst, v případně potřeby je možné louku rozšířit. Místo si lze i zamluvit, pronájem a péče o hrob stojí 16 200 na deset let.

„Na louce je zatím pronajato 12 míst a pohřbeno pět lidí. Za tak krátkou dobu jde o jednoznačný doklad, že Luční hřbitov je pro Pražany atraktivní. V Praze totiž až 97 procent pohřbů probíhá formou kremace – a naprostá většina pohřbů do země směřuje do již existujících rodinných hrobů a hrobek,“ říká mluvčí Hřbitovů a pohřebních služeb Praha Kateřina Pavlitová.

A zdůrazňuje, že ačkoli vnímá, že se zájem Čechů o přírodní pohřby zvyšuje, do praxe zatím trend přechází pomalu. Mít své místo na Lučním hřbitově si podle něj dokážou představit spíše mladší lidé. To vidí i na sociálních sítích. Jeho účet, kde vypráví o své práci, sleduje skoro 15 tisíc lidí.

Starší lidé podle Vokáče zatím o možnosti přírodního pohřbu příliš nevědí. I proto se snaží osvětu šířit nejen na sociálních sítích, ale také třeba na přednáškách spolku Poslední stopa, jehož je členem.

Ten mimo jiné jedná také s Ministerstvem pro místní rozvoj o možných změnách v zákonech, které by umožnily ekologičtější varianty pohřbů. Třeba ukládání těl do menší hloubky nebo bez rakve, což přispívá k rychlejšímu rozkladu těla. A také ke snížení nákladů za pohřbívání.

Větší prioritu má ale jiná záležitost. V některých západních státech včetně sousedního Německa se začíná rozšiřovat možnost takzvané terramace, jinak zvané také lidské kompostování.

To spočívá v tom, že se tělo po smrti uzavře spolu se senem a štěpkou do speciální nádoby, kde se za zhruba 40 dní rozloží. „Z těla se pak stane klidně 120 kilo úrodné zeminy. V té pak lze zasadit strom, lidé si je dávají i do květináčů,“ vysvětluje Vokáč.

Spolek nyní spolu s ministerstvem řeší, jak přistoupit k tomu, když se člověk z Česka takto nechá „zkompostovat“ v Německu, a poté převézt zpět. „Ještě se to neděje, ale je o to zájem. Musíme přijít s metodikou, která toto bude řešit,“ říká hrobník.

Nyní ale české hřbitovy řeší spíše vytváření dalších míst, jako je Les vzpomínek nebo Luční hřbitov. Místa, kde se popel ukládá pod stromy, dnes kromě Prahy fungují v Brně, Olomouci, Plzni či Lubně u Frýdlantu nad Ostravicí.

„Plánujeme další variaci na toto téma na hřbitově v Košířích, ovšem pro změnu opět se zaměřením na pohřbívání zpopelněných ostatků. Nebude to však louka ani les, ale spíš něco s charakterem zahrady,“ uvádí za pražské hřbitovy Kateřina Pavlitová.

Další taková místa by ale podle Vokáče mohla fungovat třeba i ve volné krajině, mimo území současných hřbitovů. „Třeba na místech, kde je potřeba nějaká rekultivace. Může se to krásně doplňovat. To je můj sen, takový hřbitov mít. Ale chápu, že když dnes uslyší starousedlíci na vesnici, že by jim za domem měl stát hřbitov, může je to vyděsit,“ říká Vokáč.