Článek
Odcházející předsedkyně TOP 09 si teď přeje, aby se udržela a nemluvila do toho svým nástupcům. V knize novinářky a publicistky Terezy Šídlové nazvané „Nejsem z cukru ani ze železa“ se svěřila s důvody konce politické kariéry. Otevřeně popisuje deset let boje o dítě a zdraví na hraně, což jí ve 41 letech přimělo k odchodu z politiky.
„Prochází si tím řada párů. Se stresem, kterým jsem zažívala každý den v práci a organismem rozhozeným několikaměsíční náročnou léčbou, nešlo dál pokračovat. Nechtěla jsem riskovat, že varovné signály těla přehlédnu,“ říká v Pekarová Adamová v rozhovoru pro Seznam zprávy.
Nemohu se aktuálně nezeptat, zda sledujete povolební vyjednávání s úlevou, že už u toho nejste, nebo naopak se svrběním rukou?
Úleva to je vždycky. Dostavila se už v únoru, když jsem oznámila, že nebudu kandidovat a tím pádem jsem půlrok kampaně sledovala v takové dvojaké roli. Ale zároveň mě dnes děsí, když sleduji, jaké strany formují vládu a s jakými prioritami. Když slyším, jak zase chtějí hlavně bořit to, co my jsme složitě vyjednali a postavili, jako je třeba důchodová reforma, tak jako občana mě to děsí. A i to personální obsazení je skandální, bude to vláda vzájemného nevydávání se.
Je váš odchod z politiky v jedenačtyřiceti letech natrvalo, nebo počítáte s tím, že se do ní někdy zas vrátíte?
Nikdy jsem neřekla, že je to navždy. A zároveň to není tak, že bych při svém odchodu plánovala návrat. Nechávám to otevřené. V knize to trochu popisuji - já jsem nikdy neplánovala politickou kariéru jako tu nejzásadnější ve svém životě. Ale ono se to tak postupně dělo. Přitom, když jsem vstupovala do TOP 09, tak jsem niky neměla cíl, že za ní budu někam kandidovat, to mě vůbec nenapadlo, natož, že budu její předsedkyní. Kdyby mi to tehdy někdo řekl, tak bych se tomu smála.
Vy jste v politice čelila nevídanému množství nenávistných útoků. Jak je to teď, když jste v knize sama a otevřeně popsala své problémy ze založením rodiny?
Hajtři budou hejtovat dál. Já jsem to samozřejmě hodně zvažovala. S manželem jsme probírali, jestli sdílet otevřeně a veřejně takhle osobní věci, které se netýkají zdaleka jenom mě samozřejmě, ale i jeho. Shodli jsme se na tom, že lidé, kteří jsou empatičtí a chtějí porozumět, tak porozumí.
Vychladli hejtři a vyjadřují vám lidé naopak podporu?
Ano, ale zároveň jsem věděla, že existují lidé, kteří budou dál psát komentáře na sociálních sítích, že je to vlastně dobře, že jsem se já nikdy nerozmnožila. Vlastně to, že jsem bezdětná, byla jedna z mnoha nadávek, kterou proti mně používali celé ty roky. Takže jsem na to vlastně zvyklá. Spíš lituju ty lidi, kteří mají potřebu takhle reagovat, protože pro mě jsou oni k politování. Vypovídá to něco o nich, ne o mně. Vlna podpory je ale také silná a jsem za ni vděčná.
Názvem knihy „Nejsem z cukru ani ze železa“ se snažíte říct, jak sama sebe vidíte. Kritiky jste byla vždy vykreslována jako chladnokrevná, elitářská, arogantní, asociální. Jak jste to snášela?
Já jsem nikdy cíleně nepracovala na tom, abych tu image nějakým způsobem formovala jinam. Jsem špatný materiál pro všechny image makery. Když se snažili utvořit mě k obrazu veřejnému, ne svému, tak já jsem to neměla ráda. Odmítala jsem to, nechtěla to. S tím, že chci být autentická, taková, jaká jsem. Ale ano, v řetězových mailech a na sociálních sítích jsem byla dlouhé roky v top trojici politiků, kteří byli hlavními terči nenávisti.
To vám skutečně ta „železná image“ nikdy nevadila?
Mám nejraději autentické politiky. Nikoliv ty, kteří prodělají obrovskou proměnu z černovlásky do blondýny. Nebo z razantní lady k takové až babičce národa, aby byly milované. Nejsem herečka, já jsem politička. To by bylo předstírání a já jsem prostě přímý člověk, velmi často si neberu servítky. Vždyť je to vlastně nevýhoda, když se politik přizpůsobí tomu, co se od něj očekává a pak musí nepřetržitě hrát přidělenou roli. Obelhává nejen voliče, i sám sebe.
Do čeho, nebo do jaké role, vás poradci konkrétně nutili?
Například do toho, abych si nechala narůst dlouhé vlasy. Chtěli to image makeři s argumentací, že ten krátký sestřih černých vlasů mi jen přidává na té tvrdosti. A že prý s delšími vlasy bych působila víc žensky. Já to tehdy odmítla, skoro mě to urazilo. Až po letech jsem se sama rozhodla nechat narůst delší vlasy, protože jsem sama začala chtít změnu - a pravda, množství nenávistných komentářů se rázem o něco snížilo.
Asi jste nesedla do představy, kterou stereotypně očekává veřejnost od žen v politice, ne?
Upřímně řečeno, jsem trochu naštvaná na to, že se od žen v politice očekává, jak ji budou kultivovat. A že budou těmi, které ponesou zodpovědnost za tu kultivaci, za všechny, kdo v politice jsou, tedy i za muže. To je nefér čekat jenom od žen. Proč to nechceme po všech? Stejně tak nemám ráda otázku - jaké je být ženou v politice? Ta otázka implikuje, že na to nejsme dodnes zvyklí, přestože ženy v československé politice mohou být voleny od roku 1920. Nevím, proč se muže nikdo nezeptá, jaký to je být mužem v politice?
Možná hnaná s tímhle pocitem, naštváním či křivdou jste naschvál vzdorovala poradcům, odmítala vnucovanou ženskost a záměrně přidávala na tvrdosti?
Já vždycky říkám, že kdybych byla křehká květinka, tak nikdy nebudu v politice tak vysoko. Podle mě to nejde moc dohromady. Myslím si, že i dámy typu bývalé slovenské prezidentky Zuzany Čaputové jsou vlastně mimořádně pevné a silné, i když právě možná díky vzhledu působí víc křehce než třeba já. Prostředí politiky rozhodně není pro člověka, který se sesype z nějakých kritických poznámek, nebo třeba z nějakého neúspěchu. To prostředí je právě pro lidi, kteří umějí obstát navzdory překážkám. Kteří umí řešit problémy. Kteří se nesesypou z pádu, ale zase se zvednou, oklepou a vezmou tu chybu jako příležitost.
Jak jste brala další hanlivé označení od kolegů, že jste taková snaživá pravicová „pionýrka“ ?
Jsem urputnější než ostatní. Jsem člověk, který si hodně věcí v životě vyvzdoroval. Mám ten vzdor v sobě nastavený jako prvotní reakci. Jsem si toho vědoma, pracuji s tím. Vím, že to je prostě jedna z věcí, na které se musím vědomě soustředit, abych je nedělala. Byla to jen jedna z nálepek. Když mě líčili jako arogantní a elitářskou, tak myslím, že nic nemůže být vzdálenější pravdě, protože jsem člověk z opravdu běžných, skromných poměrů.
Proč jste vlastně tohle nikdy „nehrála“ ? Míněno jako pravicový příběh - když se člověk snaží, může vždycky uspět?
Záměrně jsem to nikdy nezneužívala k nějakému vypuzování lítosti. Já se nelituju, považuji za skvělé prostředí, ze kterého jsem vzešla. Všechny tři děti jsme vlastně velmi samostatné a docela úspěšné a myslím, že to je právě i dané tím, že nám nebylo na růžích ustláno. Lidé rostou z výzev, nerostou z bavlnek. Rosteme skrze tyto životní, „držkopády“, to nás posiluje.
Není to tak, že ta tvrdost, která vám byla předhazována, pramení právě z vašeho životního příběhu? Že očekáváte, že každý může vlastní pílí prorazit sociální status a žádná pomocná ruka státu není k tomu třeba?
Ne, já takhle opravdu neuvažuju. Vždyť, než jsem vstupovala do politiky, tak jsem hodně dobrovolničila - ať už v dětských domovech, nebo v alzheimer centru pro seniory. Vidím to tak, že společnost a hlavně úspěšnější lidé mají povinnost podat pomocnou ruku těm, kteří nemají takové štěstí, jsou slabší nebo handicapovaní. Ale ano, nemám ráda, když se někdo nesnaží, když to někdo ani nezkusí a předem říká, že to nejde, pokud podmínky k vlastní snaze má.
Pojďme k politice. V knize popisujete, jak moc energie jste musela věnovat v tom testosteronovém prostředí soubojů hlavně s Miroslavem Kalouskem. O co šlo?
Nikdy jsem se netajila tím, že jsem do TOP 09 vstoupila kvůli myšlenkám a názorům otců zakladatelů, Karla Schwarzenberga a Miroslava Kalouska. Já vystudovala ekonomii, tehdy mě prostě zajímala ekonomická témata, takže možná dokonce víc kvůli Mirkovi. On je silná osobnost, bezpochyby, mnoho mě naučil…
... s napětím čekám to velké „ale“. I když myslím, že pan Kalousek není první ani poslední bývalý předseda, jenž očekává, že nástupce ho bude uctívat, poslouchat a dělat vše podle něho.
Tohle všechno tam asi je. První konflikt mezi námi nastal v roce 2017, když jsem odmítla jeho výzvu kandidovat na předsedkyni. Jednak jsem se na to ještě necítila, bylo mi 33 let. Jednak jsem cítila, že bych byla vnímaná jenom jako nastrčená tvářička, ale stranu by dál řídil Mirek. Tím sem ho zřejmě zklamala.
Stala jste se tehdy první místopředsedkyní TOP 09, šéfem byl zvolen europoslanec Jiří Pospíšil. Jak to fungovalo?
Začalo mi nesnadné období (směje se). Cítila jsem se permanentně mezi mlýnskými kameny. Mirek vedl poslanecký klub, zatímco Jirka z Bruselu vedl stranu. Běžně volal jeden v jedenáct večer a druhý v půl dvanácté a stěžovali si jeden na druhého. Tím jsme se strašně vyčerpávali zevnitř.
No a když jste se pak po dvou letech stala k nelibosti Miroslava Kalouska předsedkyní vy, místo jím prosazovaného senátora Tomáše Czernina, konflikty gradovaly?
Celé se to dá jednoduše připodobnit k rodinným firmám a jejich předávání, takových příběhů jsem slyšela stovky. Někdo firmu založí, vybuduje a pak jí má předat nastupující generaci, svým dětem. Ale pořád jim do toho chce mluvit, nedá nástupcům volnou ruku, takže to prostě nemůže fungovat.
Smekám před velkorysostí, kterou vidím u Pirátů ze strany Ivana Bartoše vůči Zdeňku Hřibovi. Mirek Kalousek, když nebylo po jeho, tak si naopak veřejně na síti X posteskl, že se dopustil zásadní chyby, když opomněl do stanov TOP 09 napsat právo zakladatele to zase celé rozpustit. Bohužel, zrovna v tom se zařadil po bok Klause a Zemana, a mě to mrzí.
Berete dnes i jako vlastní chybu, že když teď odcházíte, tak najednou se TOP 09 odhaluje jako strana, kde nevidíme žádného přirozeného nástupce, natož jejich plejádu? Že jste možná sama vládla silnou rukou a nikoho vedle sebe nenechala vyrůst?
Toto je legitimní pohled. Možná jsem se moc vyčerpávala těmi výše pospanými boji s předchůdci, ale na to se nevymlouvám. Přitom jsem jinak pěstovala nástupce, a to prostě řeknu otevřeně, že jím byl Matěj Havel. Mladý člověk, který má kvality, bývalý ředitel gymnázia, perspektivní. Já jsem se dříve zabývala personalistikou, takže vím, jak je důležité rozvíjet a podporovat talenty. A třeba na minulém sněmu jsem si do vedení strany vytáhla Martinu Ochodnickou.
A jste jste s nimi spokojena?
Nebudu skrze média chválit ani kritizovat. V obou případech platí, že podmínky můžete lidem částečně vytvořit, ale pak je hodně na nich, jestli jsou schopni a ochotni toho využít. Všem stranám je vyčítáno, že vidět je jen předseda nebo jen hrstka jednotlivců, ale myslím, že je to přirozené. Ten kužel světla je zaměřený jen na lídra, který mluví za stranu ve všech tématech, má exkluzivitu přístupu do médií. Pak to ti ostatní mají těžší dostat se z toho stínu a být vidět.
V knize se svěřujete, že nejtěžší krize, jakou jste v politice řešila, byla kauza znásilnění a následného odsouzení stranického kolegy Dominka Feriho. Proč? Bylo těžší se rychle zbavit stranické hvězdičky, nebo tíha, že jste mohli přehlédnout varovné signály?
On byl od začátku velmi asertivní a vědom si své ceny zejména v oblasti na sociálních sítích. Zároveň velmi chytrý a dobrý taktik. Jeho cesta byla rychlá, sebevědomí rostlo, pokory ubývalo. Určitě měl vždy rád pozornost žen, tím se netajil. Ta s jeho popularitou rostla někdy až do nezdravé míry, byl zkrátka obletován. Ale ani když se to snažím analyzovat zpětně, jestli jsem si mohla všimnout podezření, že se vůči ženám chová jako predátor, tak to nevidím.
Jak to bylo s vyloučením ze strany, pár týdnů před volbami 2021?
Když začaly probublávat první informace na sociálních sítích, tak se Dominik dušoval, že jsou to jen pomluvy. Jakmile přišla média s konkrétními příběhy, bylo to neudržitelné, i když se to on sám snažil bagatelizovat. Bylo mi jasné, že musí okamžitě rezignovat a nekandidovat. V tom mě podpořil Miroslav Kalousek, od ostatních kolegů jsem velkou podporu necítila.
Nechtěli tomu věřit? Nebo to zlehčovali? Pamatuji si výrok Karla Schwarzenberga „nebuďme pokrytci, vždyť to, že se mladý kluk snaží holku dostat do postele a opačně, bylo vždy považováno za normální“.
Všichni byli překvapeni, zaskočeni, nechtěli tomu věřit. Mnohým se to jevilo jako záměrné načasování před volbami. Týden před tím jsme zahájili kampaň a Dominik měl být hlavním tahounem kampaně pro mladé. Začalo mediální šílenství. Ano, někteří kolegové se v prvotní reakci vyjádřili nevhodně, včetně Karla Schwarzenberga, a já se za jejich výroky musela omlouvat. Dnes aspoň vidíme, že ta kauza mnohé změnila - rozpoutala celospolečenskou debatu v tématu, jež byla trochu tabuizované, změnila praxi v justici i některé zákony.
Závěrem ke stranické budoucnosti: Občas je slyšet, že TOP 09 už nemá šanci na samostatnou existenci a čeká ji sloučení s ODS, jejíž se stane frakcí. Je to pravděpodobný scénář?
Teďka nejvíc slyším v našich řadách, abychom se hlavně soustředili na svoji značku, abychom ji definovali. Což je legitimní. Ale já se v těch debatách ještě stále snažím skromně do toho dodávat - nezavírejte si dveře ke spolupráci. Vidíme, že koalice Spolu byla úspěšný model. Nezapomínejme, že k němu vyzývala občanská společnost.
Pojďme si přiznat, že kdybychom všechny tři strany letos kandidovaly samostatně, tak by ODS, TOP 09 a lidovci neměli dohromady 23 procent. Chtěla bych, aby se společnost opravdu neuzavírala v těch svých kmenech, nebo jak se dnes říká v bublinách. Protože my spolu přece musíme být schopni mluvit dál. Musíme se být schopni vzájemně naslouchat si a respektovat.
