Článek
„Již delší dobu cítím, že můj čenich je urážen hnusným zápachem, přímo smradem, který se line z jednotlivých tablic mezi poctivými přítomnými. Promiňte, je to kure*ský puch,“ říká pronikavým hlasem muž s výraznými zlatými brýlemi, oblečený v nápaditém kostýmu. Přes rameno má přehozenou stuhu, která dává najevo, že se pyšní titulem Kantor.
Je pátek, pozdní odpoledne. Orlovský dům kultury se proměnil v hornické království. Do rozlehlého sálu vede tunel s nápisem „Liščí nora“. Z pódia je černá uhelná sloj, z níž ke 150 hostům pravidelně promlouvá „slavné, vysoké a neomylné prezidium“. Nejvyšší činovník má po boku čtyři adláty, tedy poradce.
Vítejte na jedné ze starobylých hornických slavností. Provází ji jadrný humor, přísný pivní zákon i předem rozdané role. Účastníci nepijí, ale „sílí se“, a zlatavý mok musejí nazývat „pivní mast“.
Pečlivě nazdobený sál je rozdělený na čtyři dlouhé stoly, takzvané tablice, u každé z nich má místo přibližně čtyřicítka účastníků. Host má před sebou vytištěný zpěvník, ve kterém však nechybí všechny potřebné instrukce. Tedy detailní návod na oslovování prezidia, pivní zákon s osmi desítkami paragrafů a texty písní - karmín, které i s živou kapelou (smečkou) dotvářejí atmosféru akce.
U tablic posedávají hlavně muži v černém hornickém stejnokroji, ověnčení odznaky a řády, vedle nich partnerky.
Pět lidí v zeleno-černých zástěrách však vybočuje. Přišli v roli fuchsů jako horničtí nováčci. Speciálním skokem přes kůži se dneska mají stát příslušníky hornického cechu.
„Náčelníku, vymeťte okamžitě smrduté fuchsy z liščí nory,“ hřímá kantor. Náčelník pivní policie Pavel Malíček vyvádí pětici nováčků ze sálu. O chvíli později pod dohledem nadlišáka Karla Mitrengy přicházejí zpátky mezi horníky do nory.
Pasování šavlí
Jejich průvodce je s notnou dávkou humoru představuje publiku. Musejí zodpovědět odlehčené otázky, pak už po jednom míří na pódium za členy prezidia. Fuchs vystoupá po schůdkách na sud, řekne své jméno, životní krédo a pak vyexuje poctivě naplněný půllitr. Adláti mu nastavují kůži, nováček přeskakuje. Pak je v pokleku šavlí pasovaný do hornického stavu a získává titul „semestr“ či „semestrica“.
„Kůži si havíř opásal kolem břicha a dvě půlky si dal po zadek. V dobách, kdy se ke kopání nepoužívala těžká technika, horníka tento kus výbavy chránil, aby se nesedřel,“ vysvětluje profesor a hornická legenda Pavel Prokop.
Za téměř padesát let výuky na ostravské báňské univerzitě vychoval tisíce horníků. Také tady jej každou chvíli zdraví některý z bývalých studentů. Na pátečním šachťáku sedí jako adlát v prezidiu.
Starobylá sešlost patří k hornictví od nepaměti, protože se havíři po úmorné práci museli čas od času poveselit. „Pár století to probíhalo divoce. Král Václav IV. pak pochopil, že to musí dostat nějaký řád, a v roce 1383 tyto sešlosti povýšil na slavnosti,“ vypráví hostům slavné, vysoké a neomylné prezidium Jan Březina.
První skok přes kůži v historii se odehrál v roce 1766 ve Freibergu. „Nejmenovaný adlát Prokop tvrdí, že si to pamatuje, ale já o tom silně pochybuji,“ vtipkuje Březina na účet kolegy.
V polovině devatenáctého století se skok poprvé objevil i na báňské škole v Příbrami a po válce také v Ostravě. Tradice se naplno obnovila v roce 1971.
Také Mitrenga pořádal na šachtě tyto slavnosti. I když zvyk s útlumem hornictví v Česku postupně mizí, hosté z tradiční akce bývají unešení. „Jedna účastnice říkala, že jezdí do Prahy na všechny muzikály, ale ze skoku byla nadšená. Ještě půl hodiny po akci byla v úžasu a snažila se ji vstřebat,“ směje se Mitrenga.
Orlová, která je po staletí s hornictvím spojená, letos slaví 800 let od založení. Skok přes kůži tak nemůže na programu oslav chybět. „Doufám, že si i dnešní hosté, kteří jsou na skoku poprvé, odnesou zážitky, na jaké nadosmrti nezapomenou. Hornická historie sem do Orlové jednoznačně patří,“ hlásí starostka Lenka Brzyszkowská (ANO).
Zábava u stolů se rychle rozjíždí, jen občas ji přeruší hlasitý povel „Silentium!“ a prosba o klid. Hosté musejí mít půllitry na stolech přesně postavené ve srovnané řadě, k prezidiu mohou promluvit jen po krkolomném a dlouhém oslovení nejvyšších činovníků a dalších vážených členů slavnosti.
Trestná budka
Porušení se přísně trestá. V rohu sálu je postavená dřevěná budka s nápisem „Pivní zasrání“. Jak vysvětlují znalci, na slavnostech do ní zavírají neukázněné hosty, kteří musejí pro regulaci opilosti vypít sklenice teplé osolené vody.
„Prezidium mělo na skoku neomezenou moc dirigovat. Pilo se na povel. Když někdo popíjel až příliš, přišly tyto sankce,“ vypráví Prokop.
V pátek však v budce končí jediný nebožák, a to spíš jen pro pobavení publika.
Jen na pár minut liščí nora zvážní. Zhasnou světla, rozžehnou se kahany a sálem zní smuteční píseň. „Vám, kteří jste do poslední chvíle zůstali věrni cechu hornickému,“ modlí se Jan Březina za oběti důlních neštěstí a zemřelé kolegy.
I některým statným chlapům se při vzpomínce na zesnulé kamarády v očích zalesknou slzy.
„Odpíjím poprvé, odpíjím podruhé, odpíjím potřetí,“ pokračuje Březina.
Po chvilce je zábava zase v plném proudu. Navečer přicházejí na řadu speciální soutěže. Jednotlivé tablice nominují své zástupce do soupeření v exování piva, rychlošroubování matic, házení gumáků do dřevěné nádoby či silácké výdrže.
Je jasné, že tenhle šachťák hned tak neskončí.
