Svátek práce. Nikdo ji neumí předstírat jako Češi

Nejnižší nezaměstnanost v Evropě byla loni 2,6 procenta a týkala se pracovníků Česka. Ještě důležitější jsou čísla o zaměstnanosti, která uvádějí, že u nejpilnějšího národa Evropy pracovalo 83,5 procenta lidí z věkové kategorie 20-64 let. V tomto případě sice šlo o Nizozemce, Češi však byli hned třetí se ztrátou 1,2 procenta.

Nejde jen o čísla, výkonnost tuzemských pracovníků oceňují i světoví investoři. Svědčí o tom i citace šéfa Rockefeller Capital Management Ruchira Sharmy, podle kterého se investovat v Česku vyplatí stejně jako v Saúdské Arábii nebo Spojených státech. Nemáme sice k dispozici nerostné bohatství nebo technologický výzkum jako zmíněné země, obdobnou možnost zbohatnutí u nás však nabízí nadprůměrně kvalifikovaná pracovní síla v průmyslu.

Setrvalý růst v uplynulých desetiletích, který dovedl krachující komunistickou ekonomiku mezi nejvyspělejší země světa, je „zapomenutým úspěchem“, za který Češi vděčí právě pracovní síle, napsal Sharma před časem do Financial Times.

Stejně to vidí politolog Fareed Zakaría, který v loňské knize „Věk revolucí“ uvádí výkony českých pracovníků v automobilce Škoda jako hlavní příklad úspěšné transformace socialistického bloku. To platí i v časech krize, jak podle německého deníku FAZ svědčí, že boleslavská Škoda loni zajistila třetinu zisků světového koncernu Volkswagen, stejně jako jeho vlajková loď z Wolfsburgu, anebo všechny ostatní dcery VW dohromady včetně Audi a Seatu.

Díky tomu se ekonomický výkon Česka loni přiblížil k hranici 30 tisíc eur na hlavu. Na východě Evropy se s tím může srovnávat jen menší Slovinsko a dokonce Poláci ještě mají co dohánět.

Superlativy z globálního světa přesto nemohou zakrýt, že zdejším pracovníkům něco chybí. I když jsou hodně v práci, jejich produktivita dosahuje jen 85 procent evropského průměru na osobu – dokonce i v přepočtu na nižší cenovou úroveň v Česku. Proti tomu se produktivita v zemích se srovnatelně pilnou populací, jako jsou Dánsko, Nizozemsko a Švédsko, pohybuje mezi 110 a 120 procenty.

„Pořád jsme dvourychlostní ekonomika,“ vysvětluje sociolog Jan Hartl důvod, proč Češi dosud nestačí na Dány. Dvourychlostní model vznikl už dávno, po pádu komunismu. Část zdejších zaměstnanců se rozhodla „chytit příležitost za pačesy“ a nastoupila do firem založených od zahraničních investorů. „Kdo byl schopen pracovat vytrvale a intenzivně, mohl vydělat o dost víc,“ uvádí sociolog.

Ovšem druhá část společnosti dál využívá „strategii přežití“ z komunistických dob. Člověk musí na osm hodit do práce a vykonávat tam různé nezajímavé činnosti, to ale neznamená, že osm hodin skutečně pracuje. „Přece nejsme stroje,“ zní obvyklé vysvětlení občanů, když se jich sociologové zeptají, proč nechtějí náročnější, ale lépe placenou práci v moderní továrně.

Jinými slovy, srovnávací statistiky Eurostatu nevystihují skutečné chování Čechů na pracovním trhu. „Vykazují nejvíc práce, ale nepracují nejvíc. Důležité je, aby to vypadalo,“ zdůrazňuje Hartl.

Setrvačnost návyků z doby socialismu potvrzují také dlouhodobé výzkumy Jiřího Večerníka ze Sociologického ústavu. Zdejší pracovníci v zásadě neočekávají, že si v práci vydělají hodně peněz, anebo rozjedou kariéru. „Pokud jde o žádoucí charakteristiky práce, pak na prvních místech stojí jistota a zajímavost práce,“ upozorňuje sociolog na hlavní hodnoty spojené s pracovním procesem. To znamená, že zvláště u méně kvalifikovaných pracovníků hraje důležitou roli pohodlnost.

O tom, že Češi nejsou takoví úderníci, jak se zdá na první pohled, svědčí také podrobnější srovnání z Eurostatu. Pod průměrem Evropy zůstává například zaměstnanost mládeže, když pracuje jenom pět procent Čechů ve věku 15-19 let, i když v zemích na severovýchodě Evropy včetně Německa chodí do práce třetina nebo polovina mladých. Zdejší teenagery ovšem nikdo do práce nenutí. „Ty se ještě napracuješ,“ připomíná sociolog Hartl oblíbené heslo zdejších rodičů.

Teprve v další fázi nastoupí mladí Češi do práce obvykle na plný úvazek, a pokud možno nemění zaměstnavatele. S prací pak skončí okamžitě poté, co jim stát přizná důchod - opět na rozdíl od většiny ostatních Evropanů.

Disciplinovaní a věrní pracovníci mohou být tím, co investoři na českých zaměstnancích oceňují, přesto se právě tyto zvyklosti tuzemského trhu práce staly terčem kritiky expertů z výzkumného ústavu IDEA v čele s Danielem Münichem. Styl chování tuzemských pracovníků patří podle nich dokonce k největším brzdám zdejšího hospodářství.

„Frekvence, se kterou lidé v Česku mění práci, patří k nejnižším v rámci všech zemí EU27,“ stěžují si. V důsledku pak mohou přežívat méně efektivní podniky a inovativní firmy nenajdou potřebné lidi.

Münich a jeho kolegové dávají za příklad výkonnější Dánsko, Švédsko a Nizozemsko, kde trh práce vykazuje „nejvyšší dynamiku“. To nutně neznamená, že člověk musí v práci vydržet ještě víc hodin. Je však třeba akceptovat vyšší míru nezaměstnanosti, která je nezbytná pro přechod k lépe placenému zaměstnání. Zmíněné severské země jsou „flexibilní“ také tím, že mají největší podíl pracovníků na částečný úvazek a také hodně druhých pracovních poměrů.

Donedávna pracoval na částečný úvazek jen každý dvacátý Čech. „V logice zdejších pracovníků platí, že poloviční úvazek znamená udělat za čtyři hodiny stejnou práci, kterou si při plném úvazku mohu rozložit na celý den,“ vysvětluje Jan Hartl, proč se částečné úvazky příliš nechytají.

Druhý pracovní úvazek pak připustila v průzkumech před deseti lety jen dvě procenta Čechů.

Tím se Češi drželi modelu zemí se zkušeností reálného socialismu, ovšem s výjimkou těch ekonomicky výkonnějších, tedy Slovinska, Polska a Pobaltí, které na tom byly v počtu alternativních úvazků o něco lépe.

Přesto se klasická dvojkolejná společnost nemusí navždy udržet ani v Česku. Během posledních let počet částečných úvazků i druhého zaměstnání vyrostl o polovinu. Proti nejvyspělejším zemím ovšem jde dosud o zanedbatelný zlomek.