„Tady můžeme říct, že už nemůžeme.“ Co řeší pečující lidé na skupinové terapii

Jsou to vzácně vyšetřené chvilky, které si čtveřice - tři ženy a jeden muž - udělala „sama pro sebe“. Na všech je znát časová tíseň. Na hodinkách kontrolují čas, poposedávají a s omluvou se postupně také vytrácejí zpět domů.

Jde o setkání lidí, kteří plně pečují o své blízké. O manželku, o maminku, o partnera. Označují se jako neformální pečující.

Oficiálně má pravidelné setkání až besední název „Co péče dává a bere“, ve skutečnosti jde ovšem o podpůrnou skupinu pro pečující pod záštitou projektu Opora Diakonie, kde se jednou měsíčně mohou lidé pod dohledem psychologa svěřit a sdílet své pocity a trable spojené s péčí o blízkou osobu.

„Já už byla tak zoufalá. Tady můžeme říct, že se staráme, že pečujeme, ale také, že už nemůžeme,“ svěřuje se paní Hana.

„Když někdo onemocní a pečujete, tak čekáte, že přijde uzdravení. A když uzdravení není, tak vás to rozhodí,“ vysvětluje Zdeněk.

„Jste do péče vhozeni a berete to automaticky,“ říká Andrea a vysvětluje, že s péčí jejich kariéry či vlastní ambice rázem skončily.

Redaktor Seznam Zpráv se mohl zúčastnit závěru terapeutické skupiny. Pečující, kteří neměli zájem promluvit si s novinářem, tak mohli odejít. Na základě dohody také redaktor nezmiňuje celá jména pečujících a nepořizoval ani jejich fotografie.

„Skupina je zdarma, otevřená všem v této životní roli. Kapacita jednoho setkání je obvykle do osmi lidí, ale ozkoušený ideál je pět až šest, aby měl každý dostatek prostoru ke sdílení a byla zachována jistá intimita a bezpečnost. Podobná setkání teď dělá také naše středisko v Soběslavi,“ vysvětluje Dalibor Hála, vedoucí komunikace Diakonie Českobratrské církve evangelické.

Pražské setkání se odehrává ve Vyšehradské ulici, kousek od domu, kde Božena Němcová dopsala Babičku. Paní Hana v místnosti vybavené pohodlnými křesly popisuje, že jako pečující bojuje s pocitem vyčerpání, který navenek nemůže připustit.

„Když to řeknete normálnímu člověku, tak se na vás dívá, že jste zlý, vždyť chudák je ten, o kterého pečujete,“ říká.

Stará se o svého invalidního partnera. „Já už jsem nemohla. Když se člověk stane invalidním, tak se změní. Začne být i zlý. A měla jsem pocit, že mi snad vyčítá, že chodím a můžu,“ popsala redaktorovi.

Vypraví, že postupně u ní nastupoval pocit zmaru a že péči o blízkého už nevydrží. „Byla jsem opravdu zoufalá. Všichni se zajímají o invalidního člověka, ale ten zdravý vedle jako by nebyl,“ říká.

Pan Zdeněk se stará o svoji postiženou ženu. „Když to řeknete dvěma zdravým lidem, tak řeknou, že je to přeci automatické. Ale až když se to stane a pečujete 24/7, tak najednou zjistíte, že jsou to psychické stavy, kdy to nevydržíte. Bouchnou vám, jak se říká, saze,“ vypráví.

Popisuje, že chvíle, kdy se neudrží a ujedou mu nervy, jeho žena vnímá jako křivdu nebo že je na ni zlý.

„A vy zase vnímáte jako děsnou křivdu, proč se to stalo zrovna vám. Vidíte chodit kolem zdravé lidi a vnímáte to,“ říká Zdeněk.

Jedna z pečujících žen se redaktorovi svěřuje, že se při péči o svoji maminku dostává do situací, kdy je okolím pokládaná „za blbce“.

Jde o citlivé momenty, jako například u lékaře, kam svoji maminku s demencí doprovází. Mluví o tom, že její maminka se navenek často snaží tvářit, že je v pořádku.

„Lidi jsou i vychytralí, navenek umí zapůsobit. Mají fígle. Nakonec pečující působí tak, že z toho rodiče dělá něco, co vůbec není. Mnohdy právě u lékařů,“ říká.

Má i konkrétní příběh: její maminka nechce brát předepsané léky. „Už jsem nevěděla, jak ji donutit je brát. Zabraňují rozvinutí demence, tak jsem dokonce už šla za neurologem, aby jí domluvil, že je zahazuje. No a lékař mi pak řekl, že mu maminka tvrdí, že to bere. A já jsem pak za blbce,“ popisuje jednu ze starostí, o které by mimo skupinu jen stěží našla sílu mluvit.

Další neformálně pečující popisuje, že naráží i na základní nepochopení společnosti, co vlastně lidé jako on dělají.

„Hodně se s tím setkáváme, že si lidi myslí, že pečující nedělá nic. Má doma člověka a uvaří mu jídlo. Dá mu napít. Ale je to strašně náročné fyzicky i psychicky,“ říká Andrea s tím, že pečující ustoupí do pozadí a cítí se být neviditelní.

„Hodně péči obětujete. Lidé, co to neprožili, tak nevědí, co to znamená,“ říká Andrea.

Právě skupinovou terapii si přitom pečující velmi chválí.

„Řešíte péči o blízkého po zdravotní a sociální stránce a najednou si uvědomíte, že jste v tématu sami. S kým to chcete řešit? S kolegy v práci nebo s lidmi, kteří nepečují? Nepochopí vás,“ říká Andrea. „A pak přijdete do takové skupiny a mluví se o všem. Odcházíte s pocitem, že i ostatní lidé zažívají stejné problémy. Odnášíte si spoustu rad, pochopení,“ kvituje účast na skupinové terapii Andrea.

Redakce Seznam Zpráv už popsala, že pečující se často ocitají bez pomoci nebo s nedostatečnou podporou ze strany státu. Zároveň loni zveřejněná propojená data Ministerstva práce a sociálních věcí a Ministerstva zdravotnictví předpokládají do budoucna nárůst počtu osob, které budou vyžadovat péči.

V roce 2024 bylo v celém Česku 553 tisíc osob, které vyžadovaly dlouhodobou sociálně-zdravotní péči, tedy přestaly zvládat žít bez pomoci druhých. V roce 2040 jich má být dokonce 758 tisíc. V následujících zhruba 15 letech tak vzroste počet osob odkázaných na pomoc druhých o více než 200 tisíc. Důvodem je zejména očekávané stárnutí obyvatelstva.

„Jako organizace vnímáme velkou potřebu po informacích a po podpoře pečujících. Tato potřeba se logicky v dalších letech bude zvyšovat a my chceme být u toho. Máme know-how, máme mnoho zkušeností, z velikosti naší organizace vyplývá, že na to máme i vnitřní strukturu, která takovýto program unese. Teď jen najít nějaké další zdroje,“ vysvětluje Dalibor Hála z Diakonie.