Hlavní obsah

Ti druzí uprchlíci. V Česku se snaží začít druhý život zapomenutí Afghánci

Foto: Petr Švihel, Seznam Zprávy

Afghánské ženy v tvůrčí dílně u tkalcovského stavu v pobytovém středisku v Kostelci nad Orlicí.

Reklama

12. 4. 19:22

Několik desítek uprchlíků z Afghánistánu se stále připravuje na nový život v Česku ve speciálním uprchlickém pobytovém středisku. Kvůli aktuální válce na Ukrajině jsou trochu zapomenutí.

Článek

Do dílny, kde několik afghánských žen pracuje u šicích strojů a tkalcovského stavu, je spěšně přivolán zhruba padesátiletý muž, aby se ujal role mluvčího.

Představuje se jako Ataullah. Je oblečený tradičně do dlouhé prošívané „košile“ až pod kolena, ovšem překvapuje velmi dobrou češtinou. „Studoval jsem v Brně vojenskou školu,“ vysvětluje.

Už osm měsíců s rodinou žije v Kostelci nad Orlicí, kde se nachází takzvané pobytové středisko Správy uprchlických zařízení. Jde o zařízení, které slouží žadatelům o udělení mezinárodní ochrany.

Ataullahova rodina patří mezi ty, které se evakuovaly v létě, kdy jejich zemi velmi rychle získalo pod opětovnou kontrolu radikální hnutí Tálibán.

„Šlo o zhruba 30 rodin a kolem 130 lidí. V Kostelci jich bylo zhruba 80,“ vypočítává mluvčí Správy uprchlických zařízení Jan Piroch.

Někteří už si našli vlastní ubytování, ale zhruba 36 lidí ve středisku v Královéhradeckém kraji dál zůstává.

„Nabídli nám byty, které nebyly úplně vhodné,“ vysvětluje Ataullah, proč se mu zatím nepodařilo uprchlickém zařízení opustit. Pro svoji sedmičlennou rodinu shání prostornější byt. Zároveň trvá na Praze, kde se podle něj dá nejlépe najít práce, a zároveň mohou jeho děti studovat.

„Ale teď už nám řekli, ať ještě čtyři měsíce vydržíme,“ dodává s neskrývaným zklamáním. Poznamenává, že v současné atmosféře mají přednost uprchlíci z Ukrajiny.

Petra Uhlíková, která v pobytovém středisku vede oddělení práce s klienty, ale mluví o tom, že se snaží s kolegy předcházet pocitům, že vedle uprchlíků z Ukrajiny jsou ostatní druhořadí.

„Například když přijímáme pomoc od dárců, vysvětlujeme, že ji budeme distribuovat pro všechny, a ne jen pro Ukrajince,“ vysvětluje na konkrétním příkladu. Doplňuje, že obecně jsou k sobě uprchlíci různých národností solidární.

Sounáležitost doslova ukazuje i afghánský mladík Ahmad, který se chlubí transparentem, který ve volném čase vyrobil. Dominují mu plačící oči s afghánskou a ukrajinskou vlajkou a slovy o míru.

Příprava na život v Česku s ukrajinskou příchutí

Středisko v Kostelci nad Orlicí se zaměřuje na to, aby své klienty zorientovalo v českém prostředí. I z toho důvodu se do zařízení dostanou jen ti nejohroženější uprchlíci z Ukrajiny. Jde například o matky s dětmi nebo větší pěstounské rodiny.

„Od začátku to vnímáme tak, že tady chtějí pobývat, tak musí zvládnout život se vším všudy, dáváme jim návody, jak se zorientovat v běžných situacích. Jako je cesta k lékaři, cesta na úřad,“ vysvětluje vedoucí střediska Špaňhel.

V praxi to znamená, že své klienty doprovodí na poštu nebo na vyšetření. Postupně od nich vyžadují stále větší samostatnost. Postupně musejí podobné cesty absolvovat běženci sami.

Stejně tak si lidé z pobytové střediska sami vaří a chodí nakupovat. Mají na to vlastní rozpočet na úrovni životního minima. To pro jednotlivce aktuálně představuje 4 250 korun na měsíc.

„Výhodou je, že se seznámí s naší měnou,“ podotýká Špaňhel.

To neznamená, že by na velkou uprchlickou vlnu z Ukrajiny nemuselo středisko aktuálně reagovat. Přepnulo do nouzového režimu, což se v praxi projevuje například tak, že je schopné poskytnou namísto běžných 277 postelí až 330 lůžek.

Foto: Petr Švihel, Seznam Zprávy

Takto vypadá navýšená lůžková kapacita. Pokoj původně složil jako televizní místnost.

Nové ubytovací prostory vznikly v místnostech, které sloužily jako salónek s televizí. Teď jsou tu palandy.

Využívají se ovšem spíše nárazově, například když dorazí početná ukrajinská rodina. Během března se v Kostelci počet obyvatel pohyboval mezi 210 až 250 lidmi.

Jiří Špaňhel zmiňuje i detail, který může návštěvníkovi jednoduše uniknout. Dobře ovšem ilustruje aktuální vliv ukrajinské migrační vlny. Vzhledem k tomu, že se v areálu pohybovala řada dětí různých národností, jejich společnou univerzální řečí se postupně stávala čeština.

„Teď je to takový mix jazyků, zapojila se do toho ukrajinština,“ podotýká Špaňhel.

Čeština pro negramotné

Pokoje jsou v pobytovém středisku vybavené velmi úsporně. Ve společné kuchyňce na chodbě má ale každý pokoj přiřazený svůj vlastní sporák s troubou, kde si lidé vaří.

Foto: Petr Švihel, Seznam Zprávy

Společná kuchyň, ovšem každý pokoj v ní má svůj vlastní spotřebič.

Vedle toho středisko nabízí širokou škálu služeb od tvůrčích dílen a sportoviště, přes bohatý program pro děti, ale třeba i sociální poradenství. Přímo v areálu je i odbor azylové a migrační politiky.

Děti docházejí do vyrovnávací školy, která je z areálu nově přesunutá do města. Starší klienti mohou dobrovolně docházet na výuku českého jazyky. Lektorka Hana dopoledne zapáleně vysvětlovala, jak v praxi vypadá minulý čas.

„Nezapomínejte na to,“ zdůrazňuje. A rukou črtá ve vzduchu slovosled: já – jsem – byl. Studenti postupně zkoušejí v minulém čase a v češtině popsat, co dělali a ze které země pocházejí.

„Dělám to dvacet let, je to krásná práce,“ vypráví Hana po hodině s úsměvem. Nepřestává prý být fascinovaná tím, že se občas v její třídě objeví „hvězdy“, tedy studenti, kteří se velmi rychle rozmluví v češtině.

Foto: Petr Švihel, Seznam Zprávy

Učebna českého jazyka s pestrým národnostním složením. Vedle Afghánců, Srílančana a Ukrajinců se české věty v minulé čase pokoušel skládat i Bělorus.

S nadšením mluví i o práci s afghánskou komunitou „Bylo to moc krásné, ale už to pomalu končí,“ poznamenává. Afghánské rodiny se totiž postupně osamostatňují a středisko opouštějí.

Pro lektorku přitom výuka představovala velkou výzvu – jejím odhadem byla třetina žen negramotná. „Museli jsme pracovat s obrázky. Učili jsme je základy, které využijí například při nákupech, protože se většinou jednalo o ženy, které zůstanou v domácnosti,“ popisuje lektorka Hana

Snaží se současně otestovat jednoho ze svých studentů tím, že ho zapojuje do hovoru. Srílančan, který si nechává říkat Susu, nejdříve vysvětluje, jak složité a dlouhé je jeho skutečné jméno, a píše ho na tabuli.

Následně se ukazuje, že Susu je v Česku ještě déle než afghánské rodiny – dva a půl roku – a stále zůstává v pobytovém středisku. Už různě pracuje, například v provozovně rychlého občerstvení, chodí ale i uklízet.

„Ve své zemi jsme měl problémy. Můj bratr je v Německu. Chtěl jsem tam jet za ním, ale deportovali mě do České republiky. Přijel jsem totiž nejdříve sem,“ popisuje svůj příběh Susu.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované