Západní strategie nás dovedla na nebezpečnou cestu, říká litevský exministr

/Od zvláštní zpravodajky v Litvě/

Narušování vzdušného prostoru NATO ze strany Ruska nekončí. Ve čtvrtek pronikly nad Litvu dva ruské letouny, ani ne před měsícem pobaltská země našla na svém území také trosky dronů, které patřily Moskvě. S podobnými incidenty se potýkají i další státy východní hranice NATO.

Zatímco ve Vilniusu panují obavy z dalších provokací, probíhá debata o tom, jak by se měly země bránit, nebo jak by měly na takovou situaci reagovat. To ovšem komplikuje i současná pozice Spojených států.

„Politici se vždy obávali takzvané eskalace. Proto neustále dokola volíme cestu deeskalace. Kdykoli Putin něco udělá, ustoupíme. To nakonec vypadá ale tak, že on udělá několik kroků vpřed, zatímco my znovu ustoupíme. Není to dobrý přístup, ale řada západních zemí si ho zvolila. Taková strategie nás ale vede, a částečně už nás vlastně dovedla, na velmi nebezpečnou cestu,“ říká pro Seznam Zprávy bývalý litevský ministr zahraničí Gabrielius Landsbergis, který se v současnosti živí jako analytik.

V rozhovoru, který vznikl v rámci série Východní stráž, se dotýkáme také toho, kam může nečinnost západních států v takových případech vést, nebo i změn v Pobaltí, které spustila válka na Ukrajině.

Litva má dlouholeté zkušenosti s ruskými provokacemi, které se ale v posledních měsících vystupňovaly. Chápu, že obrana proti nim je obtížná, ale jak by podle vás bylo možné co nejefektivněji reagovat?

Mnoho členů NATO stále diskutuje, jak se bránit. Polský premiér navrhl, abychom se učili od Ukrajiny – a to považuji za výborný přístup. Ukrajinci čelí podobným útokům téměř každou noc, a v mnohem větším rozsahu. Dokázali se s nimi poměrně úspěšně vypořádat, což ukazuje, že jsme zbytečně promarnili hodně času, neučili se od Ukrajiny a připravili se nedostatečně.

Na druhou stranu je důležité položit si otázku, zda tyto incidenty vůbec Putina něco stojí – jak vysoká je za ně cena.

Vždy jsem tvrdil, že musíme mít připravenou odpověď. Třeba umožnit Ukrajině odpovědět, nebo zavést tvrdší sankce a přísnější omezení ruského zboží. Zkrátka cokoliv, co by Putina přesvědčilo, že jeho jednání na západním území bude mít následky. To jsme neudělali a bohužel to stále neděláme. Jediné, co mohu říct a očekávat je, že tyto útoky budou pokračovat.

Proč si myslíte, že západní státy stále nepřišly s nějakou jasnější odpovědí na podobné incidenty?

Těžko říct. Politici se vždy obávali takzvané eskalace. Proto neustále dokola volíme cestu deeskalace. Kdykoli Putin něco udělá, ustoupíme. To nakonec vypadá ale tak, že on udělá několik kroků vpřed, zatímco my znovu ustoupíme.

Není to dobrý přístup, ale řada západních zemí si ho zvolila. Taková strategie nás ale vede, a částečně už nás vlastně dovedla, na velmi nebezpečnou cestu.

Zmínil jste také, že bychom se v tomto směru měli učit od Ukrajiny. Co tím konkrétně myslíte?

Ukrajinci dokázali vybudovat v podstatě celý systém protivzdušné obrany, který jim pomáhá bránit se proti útokům dronů. Pokud každou noc sestřelí několik stovek dronů, znamená to, že jsou úspěšní.

Přizpůsobili své radarové systémy, upravili zbraně, které jsme jim dodali, a zároveň vyvinuli vlastní zbraně i systémy proti dronům. Používají mnoho různých prvků, které dohromady umožňují každou noc likvidovat stovky dronů.

Nedávný útok proti Polsku ale ukázal, jak moc jsme my v tomhle ohledu pozadu. Z dvaceti dronů se podařilo sestřelit jen čtyři. Takže i kdybychom byli příště lépe vybaveni díky podpoře NATO a našich spojenců, nemyslím si, že jsme na to připraveni. Ne v takovém měřítku. Jen si představte stovky dronů nad Litvou nebo Polskem.

Co tyto nedávné provokace vypovídají o bezpečnosti zemí NATO? Jsou členské státy pod ochranou Aliance skutečně tak v bezpečí, jak si možná myslí?

Především to ukazuje, že odstrašení už nefunguje tak, jak by mělo. Kdyby se Putin obával naší reakce, neposílal by drony na území NATO. Že to dělá, znamená, že věří, že NATO neodpoví. A to ukazuje, že už prohráváme v odstrašení.

Jsme to totiž my, kdo se bojí odvety, a tak má právě Rusko v rukou kontrolu nad eskalačním vývojem.

Myslíte, že současná nejistota ohledně bezpečnostních záruk ze strany USA může ruský režim povzbudit k eskalaci takových akcí?

Samozřejmě. Dříve existovalo velmi jasné vnímání, že pokud by Rusko něco podniklo, dojde k jednoznačné odpovědi, alespoň tak to bylo komunikováno. Teď ale slyšíme nejrůznější signály.

Například generální tajemník NATO říká, že jsme natolik silní, že vlastně ani nemusíme reagovat. Tato nejednoznačnost, kombinovaná s různými zprávami od americké administrativy, může Putina přesvědčit, že k žádné odpovědi nedojde. A to ho povzbuzuje k dalším krokům.

Může tedy v tomto případě například Evropská unie nabídnout nějaké praktické nástroje k tomu, aby její státy čelily takovým útokům?

Evropská unie by to mohla udělat a snaží se o to. Například se jednalo o tzv. „dronové zdi“, iniciativě EU, která měla financovat vybavení umožňující zemím vybudovat obranu s pomocí evropských prostředků.

Ale kvůli zdrženlivosti jedné země, konkrétně Německa, byl tento plán alespoň prozatím zastaven. Je smutné sledovat v podstatě rozklad Západu. Nejsme schopni najít řešení téměř na žádný problém, který je před nás postaven.

Jak si ten rozklad vysvětlujete?

Nevím, začali jsme být líní a neschopní.

Pokud se posuneme k Litvě, jak se strategie země a její obrana vyvíjejí s ohledem na, dá se říct, méně stabilní záruky v NATO?

Naše obrana stále velmi závisí na síle NATO, stejně jako u každé země na východním křídle. V tuto chvíli není žádná skutečná alternativa.

Zastával jsem názor, že změna amerického postoje v Evropě by nás měla přimět přemýšlet o posílení regionálních aliancí a převzetí většího národního břemene na naše ramena, podle příkladu Polska. Polsko investovalo do své obrany ne kvůli americkému tlaku, ale protože věří, že je to důležité – už čtyři roky vydává až čtyři procenta svého HDP na obranu.

Můžeme se také inspirovat Finskem, které vytvořilo rozsáhlou rezervu vyškolených lidí, buduje zásoby vybavení a munice. To jsou příklady, o kterých bychom měli přemýšlet, když hodnotíme měnící se bezpečnostní realitu v Evropě.

Litva se tedy snaží dělat více. Buduje aliance v našem okolí, posiluje nordickou a baltskou spolupráci, upevňuje litevsko-polské partnerství – a to vše zatímco stále doufáme, že NATO bude fungovat efektivně. Ale pokud bychom zjistili, že tomu tak není, alespoň bychom měli další prvky, které naši bezpečnost posílí.

Co byste řekl, že byla hlavní změna v bezpečnosti Litvy v posledních měsících, nebo vlastně v letech od začátku války?

Pro Litvu jsou to jasně výdaje na obranu. Po začátku války jsme hned překročili dvě procenta HDP a v roce 2023 jsme dosáhli tří procent. To je zásadní změna. Navíc se posílila spolupráce s Německem. Německá vláda se zavázala poslat do Litvy bojově připravenou brigádu od roku 2027.

Ta brigáda bude v Litvě trvale umístěna, jde o asi 5 tisíc německých vojáků. To opravdu mění naši bezpečnostní situaci.

Proč si myslíte, že je Pobaltí v tomto ohledu tak úspěšné, zatímco jiné země možná ne?

Nevím, jestli jsme opravdu „tak úspěšní“. Věřím, že každá země se snaží dělat co může po svém. Použil jsem příklad Polska – pro mě vyniká jako země, která bere svou obranu opravdu vážně. Rád bych, aby se moje země tímto směrem vydala trochu více.

Úspěch také hodně závisí na národním konsensu. Litva se zatím dokázala vyhnout polarizaci, která postihla některé jiné země ve střední Evropě – například Česko nebo Slovensko. O Maďarsku ani nemluvím.

Nezávisí to také například na boji s ruskými dezinformacemi, které nejsou v Litvě tak úspěšné, zatímco ve střední Evropě ano?

Do určité míry ano. Ale je to také otázka toho, jak funguje náš politický systém. V našem případě se středopravice i středolevice shodují, že Rusko je strategická hrozba a že bychom měli nadále pomáhat Ukrajině. To vytváří široké politické centrum, které drží zemi v rovnováze.

Máme sice radikální strany na obou stranách, jsou dokonce součástí vlády, ale nepodařilo se jim Litvu úplně odklonit z kurzu.

Nedávno jsem psal, že mnoho lidí Litvu bere jako samozřejmost. Že jsme stabilní, transatlantická země, pomáháme Ukrajině, neděláme žádné problémy. Ale 15 procent lidí zvolilo do parlamentu extrémně radikální strany a teď jsou součástí vlády. Některé jejich politiky jsou velmi zvláštní a v litevské zahraniční politice se dějí neobvyklé věci.

Myslím si tak, že nemůžeme stabilitu brát jako samozřejmost. To, co jsme viděli ve střední Evropě, by se potenciálně mohlo stát i v Pobaltí – žádná záruka, že by se tak nestalo, neexistuje.

A jsou tyto extremistické strany čistě proti podpoře Ukrajiny a posilování bezpečnosti, nebo je v tom něco jiného? Přece jen průzkumy ukazují, že asi 80 procent Litevců podporuje investice do bezpečnosti.

Ano, přesně – o tom mluvím, když říkám „konsenzus“. Ten nám pomohl držet kurz. Ale jsou lidé, kteří třeba přímo útok na Ukrajinu neschvalují, ale začínají zpochybňovat, jestli je naše podpora správně rozložena.

Například jsem četl některé výroky Andreje Babiše, které odrážejí tento druh pochybných postojů. Nejde o přímý odpor, ale vytváří to určitý jemný tlak na současnou politiku.

I mezi těmi 80 procenty lidí, kteří podporují armádu, jsou lidé, kteří říkají: „Možná bychom měli trochu zpomalit a víc přemýšlet.“ Nejsou proti podpoře Ukrajiny přímo, ale tento druh váhání postupně oslabuje celkovou pomoc.

To zmiňovali i litevští experti na dezinformace, se kterými jsem mluvila. Říkali mi, že existuje narativ „máme pomáhat našim lidem, ne Ukrajincům“. Podobné fráze zaznívaly během kampaně v Česku.

Ano, přesně. Například stejná strana, která je nyní ve vládě, říká: „Možná bychom neměli tolik utrácet za obranu. Naši lidé potřebují peníze víc.“

A v každé demokracii, ať je sebevíc transparentní a dobře řízená, vznikají otázky, například ohledně efektivity některých vojenských nákupů, třeba letadel. Tyto otázky populisté velmi efektivně využívají. Říkají: „To jsme vám říkali, podívejte se na korupci, podívejte se na chyby.“

Samozřejmě, tyto otázky je třeba prověřit a chyby opravit. Bohužel je ale populisté využívají k získání podpory proti vojenským výdajům nebo podpoře Ukrajiny.

Jaké lekce by si na základě litevských zkušeností s hybridními hrozbami mohly ostatní země NATO vzít?

Dezinformace jsou klíčová oblast. Rusové jsou v tomhle nesmírně aktivní, a my jsme od začátku byli ostražití. Máme občanské kampaně na sociálních sítích, které bojují proti dezinformacím – odhalují lži, sledují jejich původ a vysvětlují je veřejnosti. To opravdu pomáhá.

Co se týče hybridních hrozeb obecně, problém je, že téměř každá země na východním křídle je malá. S výjimkou Polska nebo Rumunska většina zemí nemá zdroje, aby se sama efektivně vypořádala s hybridními nebo reálnými hrozbami. To je jeden z důvodů, proč jsme vstoupili do NATO: abychom se s hrozbami vypořádávali společně.

Například, pokud by v Litvě došlo k několika incidentům, zdroje potřebné k vyšetření a řešení – státní zastupitelství, policie – by mohly být snadno přetíženy. Je to velmi odlišné od země jako Německo s 80 miliony obyvatel, kde by k dosažení stejného efektu byly potřeba obrovské zdroje, které Rusko pravděpodobně nemá.

Pokud teď NATO říká, že hybridní hrozby jsou problémem jenom členského státu, obávám se, že to nemusí dobře fungovat. Z této zkušenosti plyne, že potřebujeme přátele, potřebujeme aliance. A pokud nám NATO v tuto chvíli nemůže poskytnout potřebnou podporu, možná budeme muset vytvořit regionální uskupení, která by nám pomohla.

Jak by to mělo vypadat? Odkazujete na spolupráci v Pobaltí, nebo na něco širšího?

Mohla by to být pobaltská skupina, nebo nordicko-pobaltská. Myslím, že by země kolem Baltského moře, které čelí největším hybridním hrozbám, měly spolu více koordinovat akce a vzájemně si poskytovat podporu.

Tímto způsobem by to mohlo působit jako odstrašující prostředek, na rozdíl od toho, co NATO dělá nyní. NATO teď říká „nic neuděláme“, což Putinovi vysílá zprávu: „Ok, mohu pokračovat.“

Pokud by ale země spolupracovaly a společně stanovily, jak reagovat, mohlo by to vyslat skutečný odstrašující signál.