Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Justice chybovala při vyhoštění Ukrajince Olega Kalašnikova, který si v Česku odpykal trest za nájemnou vraždu ukrajinského podnikatele v Litoměřicích, uvedl Ústavní soud. Kalašnikov byl vyhoštěn přesto, že krátce před tím podal žádost o azyl, což je překážkou extradice. Soudy pokládaly žádost za účelovou, nevyčkaly ani na potvrzení Ministerstva vnitra, zda Kalašnikov skutečně usiluje o mezinárodní ochranu.
Rozhodnutí Ústavního soudu nemá přímý dopad, Kalašnikov už je od loňska v zahraničí. „Vzhledem k tomu, že již došlo k výkonu trestu vyhoštění stěžovatele, se soud mohl omezit pouze na tzv. akademický výrok o porušení základních práv stěžovatele,“ stojí v nálezu soudkyně zpravodajky Dity Řepkové.
Ukrajinský podnikatel zemřel v září 2003. Když večer vystupoval z auta před svým domem, Kalašnikov na něj podle pravomocného rozsudku začal z bezprostřední blízkosti střílet a způsobil mu mnohačetná zranění hlavy a hrudníku. Před soud se případ dostal až po deseti letech, kdy se jeden z objednatelů přihlásil jako spolupracující obviněný.
Najatý vrah Kalašnikov si v roce 2014 vyslechl pravomocný trest 14 let vězení a vyhoštění na dobu neurčitou. Vyhoštěn měl být 18. ledna 2025. O den dříve Krajský soud v Ústí nad Labem obdržel žádost o odklad s ohledem na podanou žádost o azyl.
Krajský soud se problémem zabýval ještě týž den jako takzvanou předběžnou otázkou a žádosti o odklad nevyhověl. Podle Ústavního soudu uplatnil nesprávný výklad azylového zákona a nevyčkal na vyjádření Ministerstva vnitra. Kdyby počkal, zjistil by, že Kalašnikov o azyl skutečně požádal, a vyhoštění tedy dočasně nepřipadalo v úvahu. Kalašnikov mohl čekat ve vyhošťovací vazbě.
„Vzhledem k tomu, že krajský soud v rozporu se zákonem posoudil povahu listin podaných stěžovatelem sám a následně na základě tohoto posouzení nebyl (rovněž v rozporu se zákonem) odložen výkon trestu vyhoštění stěžovatele, dopustil se krajský soud porušení zákazu libovůle i zásady zákonnosti,“ uvedl soud v nálezu.
Pochybení nenapravil ani Vrchní soud v Praze. Konstatoval, že „žádost o mezinárodní ochranu nemohla být myšlena vážně a byla zcela účelová“.
