Článek
Reportáž si také můžete poslechnout v audioverzi.
Naše třídenní mise na ukrajinsko-slovenských hranicích končí. V kufru máme jen nějaké vybavení a tři batohy. Zadní místa v autě jsou prázdná. Svědomí by nás nenechalo s prázdnými sedadly odjet. Míříme proto za českými dobrovolníky, kteří na hraničním přechodu Ubľa koordinují dobrovolníky odvážející lidi z hranice.
Na pasažéry nečekáme dlouho. Po pěti minutách se nás ptají, jestli nevadí i pes. Když to nebude bernardýn, pro kterého by naše škodovka byla asi nepohodlná, tak nevadí. Setkáváme se s Aljonou, jejím synem Dymou a jejich velškorgim Aurorou. Cestují jen s batohem a malým kufrem. Víc si toho s sebou nevzali.
S fotografem @jan_mihalicek se vracíme ze slovensko-ukrajinských hranic. Hanba by nás fackovala, kdybychom na zadních sedadlech vezli jen své batohy. Vezeme proto Aljonu se synem a psem. Míří do Varšavy k přibuzným, vezeme je na vlak do Bohumína. Utíkají z Charkova. pic.twitter.com/C3GKkCE2Hk
— Michaela Rambousková (@rambouskovam) March 2, 2022
Dobrovolníci nás instruují, že rodinu máme odvézt do Košic, odkud pojedou vlakem do Varšavy, kde mají mít někoho přes příbuzné dohodnutého. Aljona mluví obstojně anglicky, na dlouhé povídání to však není. Se synem jsou oba unavení a vystrašení. Nevědí, co bude dál.
Cestou se chceme podívat, jak to vypadá s vlakem z Košic do Varšavy, jestli nemusíme spěchat. Zjišťujeme, že spojení mezi oběma městy není úplně ideální. Aljona s Dymou by museli čtyřikrát přestupovat. Navrhujeme jim proto, jestli nechtějí hodit spíš do Bohumína, odkud jezdí vlaky napřímo. S úlevou souhlasí. Představa čtyř přestupů v naprosto neznámých polských městech je stresující.
Doufám, že Putina někdo zastaví
Aljona se snaží spojit s mužem, na kterého jí dala kontakt její matka ještě předtím než rodina opustila město. Nedaří se. Volá proto mamince do Charkova a řeší spolu, co dál. „Mohli bychom s vámi jet až do Prahy? Seženu tam na pár dní ubytování a mezitím se zkusím spojit se sestrou mého manžela, která bydlí v Berlíně,“ žádá nás. Z Charkova se synem utíkali na poslední chvíli a to, kam chtějí jet, řeší doslova za pochodu.
Za Košicemi se zastavujeme na benzince na kávu a párek. Aljona i Dyma nám stále za všechno děkují a opakují, že jsme na ně všichni tak hodní. Vy byste to pro nás udělali taky…
Máme čas si chvíli popovídat. Dozvídáme se, že mladá žena v Charkově nechala manžela, který musel zůstat a bránit vlast, ale také rodiče, kteří se nedokázali rozhodnout, jestli utéct, nebo ne. Zůstali. Jsou v pořádku? „Ano, každý den si voláme. Mám o ně obrovský strach. Vždyť naše město je nejvíc zasaženo. Nechápu to. V Charkově většina obyvatel mluví rusky a nerozumíme tomu, proč to Putin dělá. Doufám, že ho někdo odstraní a tohle všechno zastaví. Vždyť naše město bylo tak krásné,“ rozpovídá se Aljona a poprvé za celou dobu se rozpláče. Do té doby slzy statečně zadržovala.
Doma v Charkově pracovala v kreativním průmyslu. Dělala správkyni sociálních sítí různým podnikům, především restauracím. A věnovala se také tvorbě NFT, tedy takzvaných nezaměnitelných tokenů. Virtuální obrázky jsou novinkou ve světě umění. Na mobilu nám hned ukazuje svoji práci, což ji přivede na jiné myšlenky, a poprvé za celou dobu se pořádně usměje.
Hned se vzájemně začneme sledovat na Instagramu, abychom zůstali v kontaktu. Poslední fotku na svém profilu má ze začátku ledna. V krásných šatech a vysokých kozačkách na ní sedí v trendy koktejl baru v Charkově, kam vyrazila s kamarádkou. Asi by ji tehdy nenapadlo, že za dva měsíce bude jen s tím nejnutnějším prchat před ruskou armádou de facto do neznáma.
Z Charkova na Slovensko jim cesta trvala několik dní. Měli ale štěstí, že se z těžce bombardovaného města dostali relativně včas a přímo. Zaměstnavatel jejího manžela vypravil autobus pro rodiny svých zaměstnanců. „Odvezl nás k Užhorodu. Odtamtud jsme už šli pěšky. Tam ale byl klid.“
Naše cesta pokračuje. Mladé ženě i jejímu synovi vykouzlí úsměv na tváři zasněžené a sluncem osvícené Tatry, které míjíme. O pár hodin později, už za tmy, přijíždíme do Prahy. Aljonu, Dymu a Auroru vykládáme před domem, ve kterém si zarezervovali ubytování.
Známe se necelý den, ale loučíme se intenzivně. Objetí a slzy. „Až budeš v Berlíně, napiš. Určitě napiš. A kdyby to nevyšlo a potřebovala bys jinak pomoct, napiš taky. Slibuješ?“ „Určitě, určitě napíšu. Děkuju, děkuju, děkuju.“ Teď budeme několik dnů jako na trní, než se Aljona s Dymou ozvou z berlínského útočiště u švagrové.
