U české policie slouží Syřan. Přežil kóma a učil se znovu chodit

Když přijel Feisal Arabi jako dítě ze Sýrie do Česka, neuměl jediné slovo česky. Ve škole rok jen seděl a poslouchal. O několik let později přežil těžkou autonehodu, probudil se z kómatu a učil se znovu chodit. Dnes pracuje u policie a ve volném čase objíždí školy, kde dětem vypráví, že druhá šance existuje.

Svým příběhem chce dětem předat to, že život mají ve svých rukou. „Chci jim ukázat, že i když několikrát spadnou, vždycky existuje možnost se postavit a jít dál. A že pokud se nevzdají, otevře jim to spoustu dveří, o kterých se jim ani nezdálo,“ říká.

Arabi se narodil v syrském Damašku, vztah k Česku měl ale odjakživa. Jeho babička byla Češka, do Sýrie se odstěhovala po seznámení s manželem. „Dědeček přijel do České republiky pracovně, seznámil se s babičkou a zpátky si ji odvezl s sebou,“ vypráví Arabi vesele. Se svými dvěma bratry tak celý život každoročně jezdíval na dovolenou do Česka s babičkou, která navštěvovala svou rodinu.

Když ale v roce 2002 zemřel Arabiho dědeček a matka se rozhodla, že se kvůli rodinným problémům ze Sýrie natrvalo odstěhuje, Česko pro něj bylo stále spíše neznámé. Česky neuměl a na nové prostředí se tak nemohl snadno adaptovat. V té době měl vystudovanou čtvrtou třídu na základní škole v Sýrii. „Tehdy se to vyřešilo jednoduše. Znovu mě dali do čtvrté třídy a neznámkovali mě, ani mě neučili. Celý rok jsem jenom seděl a poslouchal. Do páté třídy už jsem šel s tím, že jsem normálně komunikoval česky,“ vzpomíná Arabi.

Výhodu měl podle svých slov v tom, že byl ještě hodně mladý. „Když jste dítě, mozek vám saje informace jako houba, nebo se to tak aspoň říká. A myslím si, že to je pravda. Jako dospělí si to nedokážete představit, ale kdyby vás jako dítě posadili do třídy v Číně, taky byste se to za chvíli naučil,“ vtipkuje Arabi.

Hodně mu pomohli spolužáci, kteří ho jazyk postupně učili. „Úplně mě počeštili. Tehdy to totiž všichni vnímali jinak. To, že k nim přišel do školy cizinec, navíc ze Sýrie, kterou tehdy lidé zase tolik neznali, bylo pro všechny prostě strašně zajímavé,“ říká.

Po maturitě na střední škole hotelnictví a turismu v roce 2012 nastoupil na vysokou školu ve stejném oboru, vydržel tam ale jen asi dva měsíce. „Dostala se ke mně tehdy nabídka práce dělat obchodního zástupce pro kliniku, která poskytovala rehabilitaci a léčbu v České republice. Jako mladý člověk, který potřeboval peníze, jsem to samozřejmě vzal,“ směje se Arabi.

Právě zde se také Arabi poprvé seznámil s fungováním cizinecké policie. Ta totiž do kliniky jezdila kontrolovat pobyty zahraničním klientům. V letech 2013 a 2014, kdy začala válka v Sýrii a do Evropy zamířila uprchlická vlna, tak už Arabiho policisté znali z kliniky. „Obrátili se na mě s tím, že by potřebovali pomoc s tlumočením, znali mě, věděli, že jsem v pohodě a dá se se mnou domluvit,“ říká.

Pozice byla podle něj placená luxusně, společně s matkou jezdíval na policii tlumočit po směně na klinice. „Někdy jsme týden v kuse skoro nespali. Všechno jsme to dělali kvůli těm financím,“ připomíná si Arabi.

Dnes má ale na peníze, a ostatně i na celý život, úplně jiný pohled.

Na zlomový okamžik svého života si Arabi dodnes přesně vzpomíná. „Bylo to v roce 2014. Jel jsem do práce, dostal jsem smyk, auto se stočilo a vrazilo do betonového sloupku,“ popisuje. Byl v té době ještě nezkušený řidič, pršelo a dost možná měl sjeté gumy. „Samozřejmě jsem ale nejel rychle. V autě se mnou jela mamka, takže bych si to nedovolil,“ doplňuje.

Za štěstí označil to, že auto havarovalo bokem řidiče a matce na sedadle spolujezdce se tak nic nestalo. „Viděla tam ale svoje dítě, jak tam leží s otevřenou hlavou, krev mu teče, hrůza. Vystoupila z auta a skákala a řvala, aby někdo zastavil. Myslela si, že jsem mrtvý,“ říká Arabi.

Arabi upadl do kómatu, po převezení do fakultní nemocnice v Ostravě bojoval o život. „Ležel jsem tam nějaký ten týden a nehýbal jsem se, prostě vůbec nic. Byl jsem zkrátka mrtvý, já to tak beru,“ vypráví Arabi s naprostým klidem. Mluvit o tomto období je už zvyklý.

Po týdnu Arabiho převezli do jiné ostravské nemocnice kvůli hyperbarickým komorám. Po prvním absolvování terapie v této komoře se dostavil posun. „Začal jsem hýbat malíčkem na noze. Z pohledu mé mamky obrovský úspěch, obrovská naděje,“ říká. Trvalo další dva měsíce, než se úplně probral a lékaři ho přesunuli do rehabilitačního ústavu, kde strávil další dva měsíce.

Byl v té době na invalidním vozíku, neudržel stolici, se vším potřeboval pomoc. „Takový nechtěný životní restart,“ shrnuje. Fyzicky ho autonehoda vrátila daleko zpět, mimo jiné musel samozřejmě skončit s fotbalem.

Než se dal úplně do pořádku, trvalo to roky. Po nehodě začal cvičit a pracovat na sobě a v roce 2023, skoro po deseti letech, mimo jiné i vlivem covidové pandemie, se rozhodl pro zásadní změnu. „Když už jsem věděl, že jsem stoprocentně v pořádku, po psychické i fyzické stránce, přihlásil jsem se k policii. Neměl jsem samozřejmě žádné úlevy, musel jsem všechno splnit tak, jako ostatní,“ popisuje. U oddělení cizinecké policie působí dodnes.

Prožitá autonehoda ho přiměla kompletně přehodnotit život. „Troufám si říct, že mě máma vychovala dokonale, ale změnil se mi zkrátka na všechno náhled. Strašně si uvědomuju, že život máme jenom jeden a může skončit ze dne na den, aniž by to byla vaše vina,“ vysvětluje Arabi změnu, kterou zažil.

Před nehodou se zaměřoval na vydělávání peněz a práci, po podobné události ale člověk podle něj začíná odznova. „Neříkám, že s manželkou nešetříme, ale odtud potud, ne za každou cenu. Užíváme si, jezdíme, kam můžeme, děti bereme na výlety, ať toho vidí co nejvíce ve světě. Jsme tady jenom na návštěvě a nic s tím neuděláme, takže je potřeba si to užít,“ shrnuje Arabi.

Po nehodě si také smazal všechny sociální sítě a doporučil by to každému. „Říkám to i dětem, život je prostě o něčem jiném.“

S manželkou a dětmi žije Arabi na Čeladné, kde se seznámil s učitelkou ze základní školy, která ho přivedla k dobrovolnictví. Když slyšela o jeho příběhu, doporučila mu platformu Den pro školu, která propojuje učitele s dobrovolníky s různými životními cestami, kteří se mohou s dětmi setkat ve výuce.

Ze zvědavosti se Arabi do programu přihlásil, vyplnil svůj profil a absolvoval vstupní pohovor. Na dotaz, jak to vlastně celé funguje, se dozvěděl jen to, že je to individuální a teď už bude čistě na školách, jestli si ho pozvou na základě jeho aktivního profilu.

Arabi ovšem projevený zájem nečekal. V prvním školním roce se stal suverénně nejpoptávanějším dobrovolníkem platformy a zatím to vypadá, že i tento školní rok dopadne stejně. Vysvětluje si to ojedinělostí svého životního příběhu. „Vybírají si mě učitelé a učitelky, ale prý v mnoha případech i žáci, což mě moc těší. Nesnažil jsem se nikdy sám sobě v téhle oblasti dělat nějakou reklamu, takže se to muselo zkrátka rozkřiknout,“ uvažuje Arabi.

Za první školní rok měl téměř 50 přednášek, průměrně tedy více než jednu za týden. Kromě svého životního příběhu v nich představuje i svou práci u policie. „Mám k žákům takový lidský přístup, proto jsem asi tak žádaný. Zpětná vazba, kterou dostávám, je pro mě úplně ohromující a je vidět, že žáci ocení, když k nim někdo mluví srozumitelně a lidsky,“ neskrývá Arabi dojetí.

Hlavním poselstvím pro děti je podle něj vědomí, že život není o tom, že všechno vždy vychází podle plánu. Pokud ale něco nevyjde, je to zkouška, kterou člověk zvládne, pokud do toho půjde naplno. „Člověk může kdykoliv spadnout, ale vždycky je šance se znovu postavit a jít dál,“ shrnuje.

K dobrovolnictví ho inspirovala chuť děti motivovat a předat jim naději do života. Přednášku už měl podle svých slov pro asi dva tisíce žáků a pokud by aspoň jednomu z nich pomohl nebo mu předal poselství do života, byl by to velký úspěch.

A co dává dobrovolnictví naopak jemu? „Vždycky je to strašně dobrý pocit. Od učitelů a učitelek i dětí dostávám zpětnou vazbu, která mě někdy opravdu dojme,“ říká bez nadsázky.

Vzkazy od dětí i učitelů si Arabi ukládá a i po měsících ho jejich čtení dokáže potěšit. „Už s prvními slovy pana Arabiho se na všechny přítomné snesla neskutečně pohodová atmosféra a žáky hned zaujal,“ zhodnotila například jedna z učitelek. Chválou po přednáškách nešetří ani žáci. „Odnáším si to, že je nejdůležitější se nevzdávat a překonávat se,“ napsal například Arabimu jeden z žáků.

Momentálně už má Arabi profil skrytý a nad pokračováním v přednáškách uvažuje. „Bere to spoustu času a já jsem hodně rodinně založený, takže se chci věnovat svým dětem, malé budou jenom jednou. Dojíždím navíc 400 kilometrů do Prahy na čtyřiadvacetihodinové směny,“ uzavírá Arabi s tím, že by měli lidé myslet na to, jak rychle čas ubíhá.