Hlavní obsah

Duch četnického strážmistra Flanderky aneb Udavačem snadno a rychle

Karel Vrána
Novinář, reportér pořadu Reportéři ČT
Foto: Tomáš Svoboda, Seznam Zprávy

Mistrovství v rozsévání slova „udavač“ ale dosáhl premiér Andrej Babiš.

Reklama

10. 3. 2020 11:30

Když putimský četnický strážmistr Flanderka, postava z Osudů dobrého vojáka Švejka, sháněl v řadách obyvatelstva placeného informátora, tedy udavače, nevedlo se mu dobře. „Musel se spokojit tím, že si vymyslil jednoho, udav fingované jméno, a zvýšil tak svůj příjem o padesát korun měsíčně, které propíjel v hospodě Na Kocourku.“

Článek

Od pádu rakouské monarchie uplynulo už více než sto let, ale duch strážmistra Flanderky žije dál. Jen se přizpůsobil podmínkám 21. století. Jména údajných udavačů už nejsou fingovaná a ty, kteří jimi zaplňují veřejný prostor, byste těžko hledali v putimské hospodě Na Kocourku. Tenhle podnik se ostatně nachází o kus dál – v Písku.

Na obvinění z udavačství jsme v našich končinách hodně citliví. Není divu, protože během šesti let nacistického a čtyřiceti let sovětského protektorátu byli udavači jedním z pilířů těchto režimů. Někteří donášeli ze strachu, jiní z přesvědčení, další kvůli výhodám a našli se i tací, kteří tak činili z čiré radosti. Jejich hlášení dostala tisíce lidí na popraviště a do koncentračních táborů a kriminálů.

Zaplať pánbůh, že tyhle doby jsou pryč. Ale to slizké a nehezké slovo tu zůstalo.

Za udavače dnes může být označen kdekdo. Třeba politický protivník, organizace mapující korupci, člověk, který si stěžuje na zvůli úřadů. To je případ devatenáctiletého Jakuba Čecha, který poukázal na několik kauz spjatých s vedením prostějovského magistrátu. „Tento mladý člověk již toho velmi mnoho v životě dokázal. Udal asi čtyři lidi. Možná víc. Ale marná věc, dokud neudá vlastní rodiče, bude stále světovou jedničkou Pavlík Morozov – mladý hrdina sovětské kolektivizace,“ napsal o něm tehdy na svém facebookovém účtu nynější předseda Trikolóry Václav Klaus mladší. Co na tom, že Čechovi nakonec daly úřady v řadě věcí za pravdu. Důležitější je klid na práci, vládneme, nerušit!

Mistrovství v rozsévání slova „udavač“ ale dosáhl premiér Andrej Babiš. V roce 2018 vynadal do udavačů předsedovi Pirátů Ivanu Bartošovi za to, že jeho strana požádala Evropskou unii, aby prozkoumala Babišův možný střet zájmů. O rok později kvůli témuž za „udavačskou organizaci“ označil Transparency International. O tom, že s touto organizací před několika lety úzce spolupracoval, a jejímu šéfovi Davidu Ondráčkovi dokonce nabízel místo ministra vnitra, taktně pomlčel. Tehdy totiž šlo o „udávání“ jiné garnitury, proti níž se dnešní předseda vlády tehdy ostře vymezoval.

Zatím naposledy Babiš udavači nazval letos 5. března Mikuláše Peksu a Tomáše Zdechovského. Ti jako členové skupiny europoslanců přijeli zkoumat jeho údajný střet zájmů, ve kterém jde o miliardy korun.

Výraz „udavač“ Andrej Babiš pálí od boku s kadencí koltů Johna Wayna. Jenže na rozdíl od westernového hrdiny, libujícího si v bílých širácích, jeho klobouk – obrazně řečeno – bílý není. Stále na něm lpí podezření ze spolupráce s komunistickou tajnou policií. Když se před šesti lety stal ministrem financí, musel se vyhnout lustračnímu zákonu. Ani v soudech na Slovensku, kde se domáhá očištění svého jména, zatím příliš úspěšný nebyl.

Netvrdím, že se u nás „práskači“ nevyskytují. Ti existují v každém režimu, jen v různých množstvích. Jsem ale přesvědčený, že dnes nálepka udavače často slouží pouze k tomu, aby někomu znepříjemnila život a v očích ostatních z něj udělala morálního invalidu. Aby ho odradila od toho, aby se dál zajímal o věci veřejné. Aby ho otrávila natolik, že se z něj stane pasivní příjemce příkazů, rozkazů a zákazů. Protože už dobrý voják Švejk znal odvěkou pravdu: „Maul halten und weiter dienen! – jako říkávali nám na vojně. To je to nejlepší a nejkrásnější.“

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované