Máme na víc než na levnou práci. Cesta k německým platům je ale dlouhá

V nejnovějším srovnání Indexu prosperity, společného projektu České spořitelny a datového portálu Evropa v datech, patří Česku 14. příčka z 27 eurounijních zemí. Před rokem jsme byli šestnáctí. Bližší pohled na data ukazuje, že jsme úspěšně zvládli akutní krize posledních let, bohužel ale začínáme tvrdě narážet na dlouhodobé strukturální limity. Především, české ekonomice se stále nedaří vymanit z role montovny Evropy, což se odráží zejména v podílu hrubé přidané hodnoty na celkové produkci.

Za krizi systému už se dá považovat extrémně špatná finanční dostupnost bydlení a potom je tu několik problémů, které se ve statistikách zatím problematicky nejeví, jsou však pověstnou časovanou bombou. Ta nepochybně vybouchne ve zdravotnictví, přestože nás dostupnost zdravotní péče aktuálně řadí nejen v evropském srovnání hodně vysoko.

Podfinancování tohoto sektoru, stejně jako úroveň vzdělávání, se společně s nezadržitelným demografickým vývojem podepíše na problémech let příštích. Situaci jistě nepomůže ani současné nastavení českého zdravotnictví, které hrubě zanedbává prevenci civilizačních chorob, což bude samo o sobě z dlouhodobého hlediska finančně neudržitelné.

Žebříčku poslední roky vládnou skandinávské země v čele se Švédskem a Dánskem, letos se navíc „na bednu“ posunulo i Finsko, které na třetím místě vystřídalo Rakousko.

„Nejvíce prosperující země spojuje relativně silná ekonomika a kvalita vzdělávání a výzkumu,“ říká Tomáš Odstrčil, analytik Evropy v datech. Také ale upozorňuje, že výsledky v dalších ukazatelích už jsou i v těchto zemích relativně odlišné. Dobrým příkladem je životní prostředí, kde Švédsko drží prvenství díky nízkým emisím, využívání obnovitelných zdrojů nebo vysokému zalesnění. Naproti tomu Nizozemsko je v hodnocení stavu životního prostředí až na 23. místě. Může se však naopak chlubit nejlepším pracovním trhem, nejpokročilejší digitalizací či dobrým finančním zdravím obyvatelstva.

Slovensku přidělily evropské statistiky až 25. místo. „Postkrizové období jsme při nižším zadlužení zvládli lépe než Slováci a udrželi jsme si relativní makroekonomickou stabilitu, avšak za cenu vysoké inflace a poklesu reálných mezd. Slovensko naopak více využilo fiskální expanzi, což vedlo k rychlejšímu růstu veřejného dluhu,“ vysvětluje analytička České spořitelny Tereza Hrtúsová.

Návrat na celkový evropský průměr Česku meziročně zajistilo především komplexní hodnocení stavu ekonomiky. Zde jsme poskočili o pět příček dopředu a s 9. místem nyní patříme mezi desítku nejzdravějších ekonomik v EU. Klíčovým faktorem bylo zmírnění kriticky rostoucí inflace. Ta se ještě nedávno pohybovala v dvouciferných hodnotách, její zkrocení na 2,7 % nás posunulo z předposlední na devátou příčku.

Ještě zajímavější je ale posun v podílu hrubého národního důchodu (HND) na HDP. Tento indikátor ukazuje, kolik vyprodukovaného bohatství skutečně zůstává v kapsách českých občanů a firem. Během jednoho roku se tento podíl zvýšil z 95 % na 99 %, což nás vystřelilo z 22. na 13. místo v EU. Podle expertů to značí, že český kapitál sílí, domácí firmy investují v zahraničí a daří se mírnit odtok dividend do ciziny.

„Stav investic českých firem v zahraničí v roce 2024 dosáhl 74 miliard eur. Pro srovnání, výrazně větší Polsko (populačně i ekonomicky) bylo na úrovni 48 miliard eur. To ukazuje, že český kapitál začíná mít globální ambice, což je podmínka nutná pro růst v dodavatelském řetězci směrem k vyšším maržím,“ říká David Navrátil, hlavní ekonom České spořitelny.

Radost z makroekonomických čísel kazí pohled do nitra českých podniků. Česko zůstává převážně subdodavatelskou ekonomikou. Máme sice velmi silný export hi-tech produktů, ale většinou jde jen o jejich montáž. Podíl hrubé přidané hodnoty na celkové produkci je u nás 3. nejnižší v celé EU. Právě tolikrát omílaná role Česka jako „montovny“ je hlavní překážkou, která nám brání v dohánění vyspělého Západu a dosažení tolik diskutovaných „německých platů“.

„Češi přitom patří k nejpracovitějším národům. Počet odpracovaných hodin na populaci je dokonce vyšší než v USA. Nicméně tento výkon není vidět v přidané hodnotě, v maržích a ziskovosti,“ upozorňuje David Navrátil.

Cesta k silnější ekonomice může vést skrze včasné uchopení trendu dekarbonizace a větší spolupráci vědy a byznysu. To potvrdila Alexandra Kala, zakladatelka Profimed a ambasadorka Druhé ekonomické transformace.

„Česká ekonomika vytěžila v 90. letech a těch následujících na maximum svůj potenciál, který hodně závisel na kvalitní pracovní síle, která byla levná. To ale už neplatí. Nemáme nerostné suroviny, geopoliticky nejsme významný hráč a jediná cesta k tomu, abychom byli relevantní a prosperovali, je, když budeme dělat byznys, který nikdo jiný neumí. Cesta k němu vede přes efektivnější transfer vědy do praxe. Unikátní projekty, unikátní výrobky, unikátní služby, které z tohoto propojení vzniknou, jsou tím, co musíme dělat. A mělo to nastat dokonce mnohem dříve.“

Včasné uchopení globálních trendů a využití vlastních silných stránek je důležité i podle dalšího ambasadora Druhé ekonomické transformace Michala Kurky.

„Naší nejsilnější stránkou je naše průmyslová historie i současnost. Díky tomu patří Česko k top zemím, které mohou těžit z globálního megatrendu dekarbonizace. Ten totiž mění fyzické prostředí, pro úspornější procesy potřebujete nové technologie, a ty umíme vyrábět,“ vysvětluje majitel Sentinel Capital a doplňuje: „Aktuálně tvoří ‚clean tech produkty‘ lehce přes pětinu našeho vývozu. Do pěti let podle růstových trendů to bude plná třetina našeho exportu a celkový objem se dokonce zdvojnásobí. Našlápnuto máme dobře, jen musíme náš potenciál využít a ještě víc se soustředit na to, abychom se odpoutávali od subdodavatelského modelu a sázeli na výrobu s vyšší přidanou hodnotou.“

Jedinou oblastí, kde Česko v rámci EU naprosto dominuje a obhájilo první místo, je rozvoj zdraví a bezpečnosti. K tomuto výsledku nám pomohla vynikající úroveň kyberbezpečnosti a vysoká dostupnost lékařské péče.

„Být jedničkou v kybernetické bezpečnosti v celosvětovém srovnání zavazuje, ale zároveň to není náhoda. Je to výsledek dlouhodobé a systematické práce od rozvoje legislativy přes budování technických kapacit až po vzdělávání odborné i široké veřejnosti. Silnou stránkou České republiky je také intenzivní mezinárodní spolupráce a propojení státu, soukromého sektoru a akademické sféry, díky nimž máme lepší přehled o aktuálních hrozbách a dokážeme na ně včas reagovat,“ vysvětluje Jakub Neščivera z Národního úřadu pro kybernetickou a informační bezpečnost (NÚKIB) a dodává, že povědomí o kybernetických rizicích u české populace postupně roste. „Například phishing dnes dokáže rozpoznat více uživatelů než dříve. Zároveň jsou ale útoky stále sofistikovanější, takže klíčem zůstává kontinuální vzdělávání a posilování odolnosti celé společnosti.“

Přes zlepšující se připravenost totiž kyberkriminalita v Česku postupně roste.

„Kriminalita páchaná v kyberprostoru v současnosti tvoří 13,7 % celkové kriminality. Největší skokový nárůst nastal zejména mezi lety 2021 a 2022,“ vyčísluje Ondřej Kapr z Úřadu služby kriminální policie a vyšetřování a zároveň doplňuje, že za nárůstem stojí především rozsáhlé útoky organizovaných skupin s propracovanými podvodnými schématy, které se neustále zdokonalují.

„Za růstem počtu evidovaných skutků může stát i fakt, že pachatel v kyberprostoru nemusí mít takové morální zábrany, jako by tomu bylo v reálném světě. Jednoduše nevidí přímé následky svého jednání, a to nejen ty morální, ale i finanční. Ty přitom v posledních letech dosahují značných hodnot. Například u podvodných telefonátů, vedených pod legendou falešného bankéře či policisty, vychází průměrná škoda na jednoho poškozeného na více než 700 tisíc Kč. Od začátku roku jsme přitom zaznamenali přibližně 900 takových dílčích skutků,“ řekl Kapr.

V kontextu aktuálního geopolitického dění odhaluje Index prosperity jedno zásadní slabé místo. Česko má v rámci EU až 16. nejvyšší výdaje na obranu. Podle dat Eurostatu jsme za rok 2025 na armádu vydávali pouze 1,3 % HDP, což ostře kontrastuje například se sousedním Polskem, které se díky razantnímu zbrojení vyhouplo v celkové bezpečnosti na 2. místo v EU.

Češi přitom dorovnání výdajů na úroveň NATO podporují. To ostatně potvrzuje i Jiří Táborský z analytického ústavu STEM: „Nejnovější data ukazují, že pro snížení aktuální výše výdajů na obranu je 17 % populace a jedná se o lidi, kteří jsou často výrazně antisystémově orientovaní. Největší podíl populace, konkrétně 27 %, by preferoval, abychom se dostali na průměr Aliance, což je aktuálně 2,8 % HDP. Dalších 17 % by si přálo výraznější nárůst s ohledem na bezpečnostní situaci a to, kolik let jsme obranu v jejich očích zanedbávali. Čtvrtina by preferovala co nejdelší možné udržení hranice 2 % HDP a 14 % na to nemá žádný názor. Jinými slovy, výrazná většina je proti snižování, téměř polovina je pro nárůst a zbytek je pro stagnaci, pokles nebo nemá názor.“

Nejkritičtějším bodem celého Indexu prosperity zůstává úroveň bydlení. V této oblasti nám patří 23. pozice, tedy pátý nejhorší výsledek v celé EU. Finanční dostupnost bydlení se totiž nadále zhoršuje. Průměrný byt dnes v Česku stojí 13,6 ročních platů (3. nejhorší hodnota v EU). Zběsilý růst cen tvrdě dopadá na rozpočty rodin, desetina českých domácností vynakládá na bydlení více než 40 % ze svých celkových příjmů.

Růst cen vyhnal lidi do nájmů, které sice vycházejí v evropském srovnání jako páté nejvýhodnější, ale paradoxně jen proto, že vlastnické bydlení se pro mnohé stalo naprosto nedostižným luxusem. Češi přitom patří k národům, které silně preferují bydlení ve vlastním.

„Podle našeho loňského průzkumu si ve vlastním domě nebo bytě přeje bydlet na 92 % české populace,“ řekl Tomáš Odstrčil z Evropy v datech.

Kombinace vysokých nákladů na bydlení a drahých energií se propisuje do celkového finančního zdraví Čechů, zde jsme klesli z 9. na 10. místo. Zneklidňující je fakt, že více než 60 % nízkopříjmových domácností nemá vůbec žádnou finanční rezervu pro případ nečekaných výdajů.

Vzdělávání jako takové doplácí na podfinancování (výdaje na školství klesly na 4,5 % HDP) a problematická je i neochota dospělých Čechů se dále vzdělávat a rekvalifikovat. Spoléháme na to, co jsme se naučili ve škole, což je v éře umělé inteligence a rychlých technologických změn neudržitelné.

„Naše víra v to, že své schopnosti můžeme ovlivnit a rozvíjet učením, je v porovnání například se severskými státy nízká. V Česku má jen 53 % studentů růstový mindset, v Dánsku či Estonsku je to okolo 80 %. Naše ekonomika přitom patří mezi nejzdravější a máme na čem stavět. Pokud však tento potenciál chceme proměnit v trvalou prosperitu, musíme změnit myšlení směrem k tomu růstovému - jak na úrovni společenské, tak osobní,“ uzavírá analytička Tereza Hrtúsová.

Podle nejnovějších dat Indexu prosperity a finančního zdraví pro rok 2025 jsme se v unijním srovnání posunuli z 16. na 14. příčku. Lépe jsme na tom byli naposledy v roce 2022. Česko se tedy po několika náročných letech konečně vrací k vzestupné trajektorii. Poslední je v evropském srovnání životní úrovně opět Řecko, které zaostává za Bulharskem, 25. je Slovensko.