Hlavní obsah

Drahou elektřinu jsme si způsobili sami. Řešení přinesou i malé reaktory

Foto: Martin Lisner, Shutterstock.com

Velké jaderné zdroje jako jsou Dukovany jsou každý unikátní, což je drahé. Malé reaktory by výrobci mohli do několika let vyrábět sériově. Ilustrační foto

Reklama

20. 6. 10:36

Jaderná energetika potřebuje státní podporu stejně jako soláry či větrné elektrárny. Soukromý sektor to sám nezvládne, říká William Magwood, generální ředitel Agentury OECD pro jadernou energii.

Článek

Energetika je momentálně největší výzvou nejen v Česku, ale i v celé Evropě. Podle šéfa Agentury OECD pro jadernou energii Williama Magwooda bude budoucnost velmi zajímavá, protože se začnou stavět dříve nemyslitelné malé jaderné reaktory.

„Chvíli mi trvalo, než jsem se pro celou tu revoluci malých jaderných reaktorů nadchl. Když začala, byl jsem velmi skeptický. Ale pomalu jsem dospěl k názoru, že je tu opravdu velká šance, že to bude fungovat,“ říká v exkluzivním rozhovoru pro SZ Byznys Magwood.

Nicméně bude to bolet, a nejen finančně. Průmysl se bude muset vypořádat s celou řadou problémů, a to hlavně bezpečnostních, aby malé reaktory mohly stát v blízkosti velkých aglomerací. „Myslím, že jaderný výrobní průmysl ještě bude muset projít určitými porodními bolestmi,“ dodal při své návštěvě Prahy.

Jaký je váš výhled na ceny elektřiny?

Prognózy sami neděláme. Ale z toho, co vidíme, to vypadá, že ceny elektřiny zůstanou poměrně dlouho vysoké.

Jedna z věcí, která je však nejvíc znepokojující, je obrovská nejistota ohledně toho, co se stane. Elektrická krize je kombinací nejen důsledků událostí na Ukrajině, kdy došlo ke snížení dovozu surovin z Ruska, ale je to také v důsledku některých zavedených politik souvisejících s energetikou (například systém emisních povolenek, pozn. red.).

Německo neprodlouží životnost jaderných elektráren v Bavorsku a bude spoléhat na plynové elektrárny. A protože se cena elektřiny v Česku odvíjí od německého trhu, ceny zůstanou vysoké. Pokud vůbec na podzim budeme mít plyn. Souhlasíte?

Je tu velká nejistota. Zřejmě bude v Evropě velká snaha najít alternativní dodávky. A to, k čemu se všichni upínají, je LNG. Jde o to, jak maximalizovat schopnost Evropy přijímat LNG ze Spojených států nebo Blízkého východu.

Vytvoření těchto kapacit však vyžaduje čas. Kdy k tomu všemu dojde? A co to udělá s cenami v dlouhodobém horizontu? Na to se teprve zaměří řada analýz.

Evropa se zároveň snaží dekarbonizovat. Má tedy smysl vynakládat obrovské částky na terminály LNG, když se zároveň snažíte postupně vyřadit fosilní paliva? Je tu řada nezodpovězených otázek.

William D. Magwood

  • Od roku 2014 generální ředitel Agentury OECD pro jadernou energii.
  • V letech 2010 až 2014 působil jako jeden z pěti komisařů jmenovaných prezidentem USA v Komisi pro jaderný dozor USA.
  • Předtím poskytoval v letech 2005 až 2010 nezávislé strategické a politické poradenství americkým i mezinárodním klientům v otázkách energetiky či životního prostředí.
  • V letech 1998 až 2005 byl ředitelem amerického vládního programu civilní jaderné energetiky na americkém ministerstvu energetiky.
  • Vystudoval fyziku a angličtinu na Carnegie Mellon University a University of Pittsburgh.
Foto: Seznam Zprávy

William D. Magwood

Myslíte si, že tempo dekarbonizace ztrácí na dynamice?

Jsem toho názoru, že diskuse o dekarbonizaci probíhala v posledních letech v jakémsi vakuu. Všichni se soustředili jen na to, aby byli „zelení“.

Rozhovory s vládami probíhaly vždy bez vztahu k seriózní diskusi o energetické bezpečnosti. Nebyly to stejné rozhovory jako nyní. Dnes je bezpečnost dodávek tou nejpalčivější otázkou. Myslím, že dřív se tomu nevěnovala dostatečná pozornost. Jako by se předpokládalo, že elektřiny bude vždy dostatek. Pro tvůrce nové energetické politiky to byla jen otázka změny technologií v určitém tempu. A nyní si všichni v souvislosti s elektřinou význam energetické bezpečnosti uvědomují.

Energetická bezpečnost a ceny energie, které jsou velmi vysoké, vnášejí do diskusí realistický pohled, který tam podle mě v minulosti nebyl. Teď si myslím, že je šance podívat se na dekarbonizaci v kontextu energetické bezpečnosti.

Myslím, že to je mnohem zdravější a dlouhodobější způsob. Dosáhneme stabilnějších výsledků.

I proto má státem kontrolovaná energetická společnost ČEZ ambici, aby Česká republika byla jednou z prvních zemí v Evropě, která do roku 2035 spustí na svém území malý modulární reaktor. Myslíte si, že je to proveditelné?

Ano, teoreticky ano. Myslím si, že během několika příštích let bude na trhu k dispozici několik technologií malých modulárních reaktorů.

Jedna z nich již téměř dosáhla certifikace v USA, další bude pravděpodobně certifikována za několik let poté. Myslím, že do konce dekády budou na trhu nejméně tři nebo čtyři technologie. (Například NuScale, GE Hitachi, Holtec, pozn. red.).

Lidé jako by tyto malé reaktory považovali za odpověď téměř na všechno, tedy že vyřeší energetickou krizi. Bude dostatek výrobních kapacit?

Realizace bude pro průmysl velkou výzvou. Ať už stavíme velké, nebo malé elektrárny, musíme být svědky toho, že průmysl skutečně správně realizuje projekty a je schopen je stavět podle vytyčených nákladů a harmonogramu.

Protože pokud dojde k takovým zpožděním, jaká jsme viděli v minulosti, nebude to fungovat. Máme opravdu průmyslové kapacity, abychom udělali to, co teď všichni chtějí? Myslím, že jaderný výrobní průmysl bude muset projít určitými porodními bolestmi.

Budou se různí výrobci snažit postavit jaderné elektrárny nejprve ve svých zemích?

Zdá se, že tímto směrem uvažuje mnoho lidí, ale můj názor je, že globální trh není dostatečně velký na to, aby každá země měla svůj vlastní individuální projekt.

Musíme následovat příklad leteckého průmyslu, kde jsou v podstatě dva velcí dodavatelé. Společnosti sice mají určitou konkurenci, ale není jich osm, devět nebo deset, protože to trh neunese.

Protože pokud bude mít každá země svůj vlastní unikátní firmu, nikdo nezíská úspory z rozsahu. Nebude to přinášet žádné zisky. Protože pokud chcete postavit opravdu výkonné malé reaktory, musíte je stavět po desítkách, ne jeden tady, jeden tam, musíte jich postavit třeba 50 nebo 60.

Jaké jsou očekávané náklady na jeden megawatt?

Záleží na konstrukci. Ale cílové náklady některých návrhů, které se zdají nejslibnější, se pohybují v rozmezí 2 000 dolarů za instalovaný kilowatt. (Pokud ČEZ plánuje stavět malé jaderné zdroje s výkonem cca 300 megawattů, pak by náklady dosáhly zhruba 14 miliard korun, pozn. red.)

Zásadní problém spočívá v tom, jak postavit malé reaktory v blízkosti měst. To dnes ještě není možné z bezpečnostních důvodů. Je to tak?

Ano, to je zásadní věc. Přiznám se, že s tím mám trochu problém, protože dodavatelé často tvrdí, že tyto reaktory chtějí umístit na místa starých uhelných zařízení, tj. například vedle dolů a továren atd. Nejsem si jistý, jestli to bude opravdu fungovat. Jsem k tomu skeptický, protože jsem v minulosti pro jaderné regulační agentury pracoval.

Například ve Spojených státech, kde se o tom začalo hodně mluvit, jeden z prvních dodavatelů chodil a tvrdil, že tak chce nahradit běžné uhelné elektrárny.

Mnoho uhelných elektráren se nachází uprostřed malých měst. Lidé kolem nich denně projíždějí. Někdy jsou vedle kancelářských budov. Jen těžko si dovedu představit, že bychom to udělali v této rané fázi, možná za 30 let.

V nejbližší době je podle mého názoru pravděpodobnější, že se budou stavět ve dvou situacích: buď ve stávajících jaderných zařízeních, což je snadné, nebo v rámci velké průmyslové infrastruktury, jako jsou velké továrny, důlní provozy, které nejsou uprostřed města.

Ve velkých komplexech je bezpečnost, je tam infrastruktura, je tam hasičský sbor, pokud je potřeba nějaká podpora, je tam k dispozici. Myslím, že se můžeme bavit o tom, že nové jaderné elektrárny umístíme v oblastech s velkým počtem obyvatel, ale nemyslím si, že se to podaří hned.

Tak daleko tedy ještě nejsme?

Pokud jde o umístění reaktorů vedle kancelářských budov apod., nemyslím si, že je to zatím možné. Existuje třída reaktorů zvaná mikroreaktory, o nichž je průmysl přesvědčen, že budou tak bezpečné a že mohou být umístěny kdekoli.

Chtějí je umístit na nejrůznější místa, a dokonce je nechat běžet autonomně. To je něco, s čím budou mít podle mého názoru regulační orgány opravdu problém. Ale myslím, že regulátoři budou muset tyto nové možnosti brát v potaz. A dokonce, i když to bude přijatelné z hlediska regulace, je tu ještě další úroveň, je tu sociální aspekt.

Protože přece nechcete umisťovat jaderná zařízení do míst, kde je lidé nechtějí? Prvním krokem je dokázat regulačním orgánům, že to všechno má smysl. A jakmile to regulátor posoudí, můžete se obrátit na místní komunity.

Evropa je velmi hustě osídlená, a proto tyto nové technologie potřebujeme. Můžete zaručit, že nedojde k žádným negativním dopadům mimo lokalitu? Že nedojde k žádnému úniku mimo lokalitu? K žádné evakuaci? K žádným poplašným sirénám? K žádným cvičným evakuacím? Pokud to dokážete, změní to naprosto pravidla hry. A to otevírá dveře mnoha možnostem. Ale to zatím nikdo nedokázal. To ukáže čas.

Další překážkou rozvoje jaderné energetiky je samotný přístup Evropské unie. Většina států jadernou energetiku odmítá. Jednou z výjimek je Francie, druhou Česká republika a některé severské státy. Vidíte, že se tento postoj nyní v energetické krizi mění?

Dovolte mi nejprve zpochybnit váš předpoklad. Nemyslím si, že by jaderná energie byla v Evropě výrazně nepopulární. Myslím si, že je to trochu mýtus, protože jaderná energie je v Evropě velmi důležitou součástí energetické infrastruktury a v mnoha zemích jí byla po celá desetiletí.

Francie o jaderné energetice až donedávna dlouho mlčela, ale také vyvíjela novou generaci jaderných elektráren. Dnes vidíme, že Francie, Velká Británie, Nizozemsko, ale i téměř všechny země v této části Evropy mají plány na výstavbu dalších jaderných elektráren.

Velký posun vidíme například v Belgii, která ještě před několika lety od jaderné energetiky velmi rychle ustupovala. Nyní se velmi rychle ubírá opačným směrem.

Dalším problémem je, že často není možné čerpat na stavbu peníze z evropských zdrojů. Je také problematické získat financování od bank a pojišťovny se zdráhají pojišťovat projekty, které jsou podle taxonomie Evropské unie klasifikované jako neekologické?

Financování je vždy velkým problémem. Velká otázka, kterou bude muset řešit každá země, spočívá v tom, zda chcete realizovat tyto velké investice do infrastruktury, a nejde jen o jadernou energetiku, ale i o další věci, jako je například přenosové vedení. Budete potřebovat miliardy eur, kde se tyto peníze vezmou? Je rozumné očekávat, že soukromý sektor převezme všechny náklady a rizika? Je to reálné?

Myslím si, že zde musí hrát určitou roli vláda. Neexistuje žádná skutečná alternativa. To se opět netýká jen jaderné energetiky. Téměř celá energetická transformace Evropy bude vyžadovat odpovídající úroveň vládní podpory – ať už ze strany Evropské unie, nebo jednotlivých států. Bude to drahé.

Půjčka od banky na výstavbu nové jaderné elektrárny bude dražší než na výstavbu solární elektrárny. To je trend, ne?

Myslím, že obojí je drahé. Rozdíly u větrné a solární energie jsou v tom, že existuje spousta různých vládních podpor, daňových výhod a dalších věcí, které jejich výstavbu usnadňují.

Jaderná energetika potřebuje pomoc stejně jako ty ostatní. Pokud chcete dosáhnout masivního nasazení nízkouhlíkových technologií, budou muset vlády přiložit ruku k dílu. Nevidím, že by to soukromý sektor zvládl sám. Prostě ne. Rizika jsou příliš vysoká. Zejména pokud mluvíte o zemích, kde se jaderné elektrárny dlouho nestavěly, protože náklady a rizika spojené s počáteční výstavbou jsou velmi vysoké.

Velká Británie má přístup contract for difference (forma garantované výkupní ceny, pozn. red.). Jiné země mají úvěrové záruky nebo daňové úlevy. Je třeba vytvořit nějaký rámec, který by tyto investice umožnil.

Líbí se mi finský model, kde se větší odběratelé, například firmy, účastní investičního procesu. Pak ale odebírají elektřinu za cenu výrobních nákladů.

To je určitě přístup, který může fungovat. Ať už uděláte cokoli, musí existovat rámec na podporu potřebných investic.

Pak nezapomínejte, že nejen dodavatelé nemají často praxi ve výstavbě jaderných elektráren. Jsou to také vlády, jež nemají praxi. Existuje spousta procesů, které umožňují realizaci jaderného projektu. A mnoho vlád nemá lidi, kteří by věděli, jak na to. To bude třeba řešit v každé zemi, která uvažuje o nové jaderné výstavbě.

Jaké jaderné projekty se v Evropě připravují?

Jedním z nich bylo určitě Finsko. Měli ještě jeden projekt, ale to byla elektrárna ve spolupráci s Ruskem, která byla zrušena. Velká Británie má připravený projekt a Francie samozřejmě nyní plánuje velký program výstavby jaderných elektráren.

Řekl bych, že další na řadě je pravděpodobně Nizozemsko. A samozřejmě existují různé projekty v Maďarsku a Rumunsku. Těch projektů je spousta, ale tyto jsou asi nejpokročilejší.

Proč se v posledních 30 letech moc projektů nestavělo?

V posledních desetiletích jsme v mnoha zemích OECD nepotřebovali nové velké elektrárny, ale nyní máme jednak obavy o energetickou bezpečnost a také se snažíme dekarbonizovat. To vytváří tržní příležitost pro jadernou energetiku.

Zní to hrozně, ale někdy vám tržní ceny nevyjadřují přesně skutečnou hodnotu. Je těžké konkurovat plynu. Ale pokud se plyn začne kvůli snižování emisí oxidu uhličitého stále méně podílet na výsledné energetické rovnici, otevře se tím obrovské pole pro jadernou energii. Důležité je, že nyní existuje prostředí, kde stavba jaderných elektráren dává ekonomický smysl.

To platí nejen pro výrobu elektřiny, ale také pro výrobu tepla. Protože jednou z oblastí, kterou je z hlediska změny klimatu nejobtížnější snížit, je teplo pro průmyslové procesy. To je něco, co jaderná energie může velmi dobře řešit. Myslím, že se lidé začnou dívat na jaderné kapacity nikoliv pro výrobu elektřiny, ale pro výrobu tepla na hnojiva, chemikálie, ocel atd. To je další velká novinka, kterou uvidíme.

Problémem jaderných elektráren je, že jejich výstavba trvá dlouho. V podstatě je budeme stavět pro další generace?

Proto jsou malé modulární reaktory tak důležité. Proto jsou lidé tak nadšení.

Budoucnost je zajímavá. V tomto ohledu jsem optimista. Chvíli mi trvalo, než jsem se pro celou tu revoluci malých jaderných reaktorů nadchl. Když začala, byl jsem velmi skeptický. Ale pomalu jsem dospěl k názoru, že je tu opravdu velká šance, že to bude fungovat.

V České republice nejsme zas tak optimističtí. Nemáme šanci postavit moc obnovitelných zdrojů, nefouká a není tolik slunce. I kdyby se ruský plyn do podzimu neodstřihl, je tu jen drahý LNG ze Spojených států. Směřujeme jednoduše k trvalému zdražování energií, které pocítí spotřebitelé.

Musíme doufat, že to tak úplně nedopadne. Ale myslím, že tyto otázky si bude klást každá vláda. Všechny čelí takovýmto složitým otázkám a všechny se nyní potýkají s těmito vysokými cenami energií. A ty se nelíbí nikomu.

Ale jsou tady. Jsou důsledkem minulých rozhodnutí. A my teď musíme sklidit, co jsme zaseli. Musíme řešit mnoho otázek. Co tedy budeme dělat? Myslím, že nejlepší bude, když dostaneme na stůl všechny možné varianty včetně obnovitelných zdrojů a jaderné energie.

Myslím, že je také velmi důležité, abychom se zavázali, že zachováme kvalitu života. Pokud lidem řekneme, že obětujeme kvalitu života a životní úroveň kvůli bezpečnosti životního prostředí, je to prohra. Je to absolutní prohra.

To už se ale děje. Náš reálný příjem se kvůli vysoké inflaci snižuje.

Ano. Budou navíc politici připraveni říci veřejnosti „kvůli klimatickým změnám vám víc sebereme“? Myslím, že musíme najít způsob, jak dosáhnout udržitelného hospodářského růstu a zároveň zachránit životní prostředí.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované