Hlavní obsah

Česká jaderná budoucnost: Velké reaktory mohou být past

Rozhovor s Pavlem Cyranim z ČEZ o jaderných strategiích. Ilustrační fotoVideo: Zuzana Kubátová

 

Reklama

13. 4. 16:58

Česko se neobejde bez nových jaderných reaktorů. Není ale jasné, jak mají vypadat a kde se budou stavět. Vláda zatím shromažďuje analýzy, rozhodovat zřejmě bude napřesrok.

Článek

Když před měsícem odstartovala na pokyn vlády společnost ČEZ soutěž na dodávku nového jaderného zdroje v Dukovanech, otevřela tím dveře ke stavbě dalších reaktorů u nás.

„Od uchazečů tendru chceme i nezávazné nabídky na další šestý blok v Dukovanech a na dva nové bloky v Temelíně,“ říká mluvčí ČEZ Ladislav Kříž. Pokud se opce beze zbytku naplní, stavělo by Česko celkem čtyři nové velké bloky.

Už ve Státní energetické koncepci z roku 2015 se píše, že Česko má urychlit přípravu a realizaci nových jaderných bloků v Dukovanech a Temelíně o celkovém výkonu až 2 500 megawattů do roku 2035. To by znamenalo postavit dva bloky, každý o kapacitě kolem 1200 MW, jaké poptává ČEZ v čerstvě zahájeném tendru.

Nový dukovanský reaktor má být do zkušebního provozu uveden až v roce 2036, zpoždění ale nemusí vadit. Energetická koncepce počítala s tím, že čtyři současné dukovanské bloky (každý o výkonu 440 MW) dožijí ve druhé polovině 30. let. Jejich provoz se ale zřejmě povede prodloužit nejméně o další dekádu.

Velké jaderné plány

S budováním většího počtu velkých reaktorů počítá řada politiků i energetiků. „Hned po dukovanské Pětce bychom měli postavit Temelín 3 a Temelín 4,“ říká bývalý ministr průmyslu Karel Havlíček (ANO).

Se čtyřmi novými velkými bloky počítá i vláda. „Z pohledu Ministerstva průmyslu a obchodu to dává smysl, v tom se naše hodnocení neodchyluje od platné Státní energetické koncepce, která počítá s přípravou velkých bloků v obou jaderných lokalitách,“ říká náměstek ministra Tomáš Ehler. Dodává, že MPO vychází mimo jiné z analýz bilance výroby a spotřeby elektrické energie v Česku, které pravidelně zpracovává provozovatel přenosové soustavy, státní firma ČEPS. „Víme, že časem bude třeba nahradit uhelné zdroje stabilními bezemisními zdroji. Vláda má v programovém prohlášení pro MPO zadání, aby pro ni připravilo podklady k rozhodnutí o stavbě dalších jaderných zdrojů. Řada analýz už je hotova, doplňujeme je, aktualizujeme a upřesňujeme závěry,“ dodává.

Podle exministra Havlíčka není na zdlouhavé analyzování situace mnoho času. Oba nové temelínské bloky by se podle něj měly spustit nejpozději pět let po dostavbě Dukovan. „To ale znamená, že se musí začít připravovat už za této vlády,“ upozorňuje.

Konec obrů?

Před takovým postupem ale varuje část energetiků. Velké reaktory kolem 1000 megawattů, jaký ČEZ poptává pro Dukovany, jsou podle nich zastaralé a neodpovídají vývoji energetiky, která směřuje k vysokému podílu obnovitelných zdrojů. Ty vyrábějí nepravidelně, v době výpadků při nedostatku slunce nebo větru je musí nahrazovat jiné zdroje. Stoupají tím nároky na řízení celé elektrizační soustavy. Velké reaktory ale nejsou flexibilní.

Stát by měl paralelně s projektem velkého reaktoru v Dukovanech pracovat na variantě malých modulárních reaktorů.
Jaroslav Míl, bývalý zmocněnec pro jádro

„Stát by měl paralelně s projektem velkého reaktoru v Dukovanech pracovat na variantě malých modulárních reaktorů o velikosti 300 až 500 megawattů. Jejich výhodou je výrazně zkrácená doba výstavby, kromě toho jsou lepší pro provoz v soustavách o velikosti Česka,“ říká bývalý vládní zmocněnec pro jádro, někdejší šéf skupiny ČEZ, Jaroslav Míl.

Pokud v Česku vyrostou v příštích letech tisíce solárních megawattů (jen jediná firma ČEZ chce přidat ke dnešním 2000 MW ve fotovoltaice dalších 6000) a postupně skončí uhelné bloky o výkonu do 200 MW, bude podle Míla soustava se čtyřmi velkými reaktory obtížně řiditelná. Zejména v létě, kdy spotřeba elektřiny klesá, ale fotovoltaika jede na maximum.

Nejde jen o technické limity, nýbrž i o ekonomiku. Jak Míl tvrdí, v soustavě s vysokým podílem obnovitelných zdrojů by se velké jaderky ve větším počtu využívaly nikoliv na obvyklých 80, ale jen na 60 až 65 procent celoročního potenciálu. Stavět více velkých bloků je tak podle Míla „bezpečnostní a ekonomický hazard, který se projeví na fakturách spotřebitelů“.

Nad finanční možnosti?

Podobně uvažuje i energetický analytik, investor a akcionář ČEZ Michal Šnobr. Ten pokládá za chybu i právě zahájený tendr na dukovanskou „Pětku“. „V české přenosové soustavě není reálné mít víc mamutích bloků než ty současné,“ řekl.

Spuštění dukovanského tendru v režii obchodní firmy ČEZ jako investora je podle něj „nejhloupější možnou metodou,“ jaderné státy chystají obvykle podobné investice ve vlastní režii. Šnobr navíc tvrdí, že soutěž je jen fiktivní, protože se tří uchazečů má k dispozici poptávaný reaktor jediný, americký Westinghouse. Další dva zájemci, korejská KHNP a francouzská EdF, teprve musí českým požadavkům přizpůsobit své standardní větší bloky, takže nemohou nabídnout referenční stavbu.

Šnobr je přesvědčen, že premiér Petr Fiala na uspořádání tendru podle plánů předcházejícího kabinetu kývl jen proto, aby od prezidenta oplátkou získal souhlas se jmenováním vlastní vlády. „Tendrem se dává ČEZu volná ruka při přípravě, stát nad ní nebude mít dostatečnou kontrolu,“ varuje.

Míl, který před pěti lety pro minulou vládu projekt dukovanské „Pětky“ rozjížděl, tvrdí, že od něj už nelze couvnout. Země si nemůže dovolit odpískat podruhé mezinárodní jaderný tendr, což udělala už v roce 2014. „Ve chvíli, kdy se na Dukovany vyhlásilo výběrové řízení, po nezvládnutém tendru na temelínské bloky 3 a 4, už není cesty zpět. Žádný politik si nedovolí tento krok zpochybnit,“ říká. Po reaktoru v Dukovanech by se ale už neměly další velké bloky v Česku stavět, soudí.

Podle Šnobra na to ostatně stát ani nebude mít, náklady by byly astronomické. ČEZ dlouhodobě uvádí, že dukovanská „Pětka“ přijde na něco přes 160 miliard korun. Míní tím ovšem jen takzvanou „overnight cenu“, tedy hypotetické náklady na stavbu elektrárny, pokud by vyrostla přes noc. K tomu je třeba dále připočíst náklady na financování. Půjčku na stavbu Dukovan slíbil stát, čímž se mají finanční náklady minimalizovat. ČEZ sám má ovšem jen do roku 2024 pouze na příprav vydat 4,5 miliardy korun.

Inflace při tom vyhání původně stanovenou „overnight cenu“ k nečekaným výšinám. „Teď je reálná tato cena mezi 200 až 250 miliardami korun. Spolu s financováním – i když s ním pomůže stát – se celkové náklady vyšplhají na dvojnásobek,“ tvrdí Šnobr.

Zvýšení ceny nevylučuje ani náměstek ministra průmyslu Ehler: „Eskalují ceny třeba oceli i stavebních materiálů, do konečné ceny se to může promítnout.“ Vláda ani ministerstvo ale zatím nechce uvádět nové odhady. „Uvidíme, až budou na stole nabídky tří uchazečů. Díky soutěži máme šanci dosáhnout co nejlepších podmínek včetně cenových,“ doufá Ehler. Zároveň je přesvědčen, že stavba většího počtu identických reaktorů by byla pro Česko výhodná, protože u dalších projektů by cena klesala.

„Mohli bychom dosáhnout významných úspor z rozsahu zakázky a přenosu zkušeností. Podle odborných studií mezinárodních organizací, například Agentury pro jadernou energii OECD, lze prostřednictvím opakované výstavby jednoho typu jaderných bloků dosáhnout snížení rizik a celkových nákladů až v řádu desítek procent. Naše propočty počítají v případě výstavby více bloků se snížením měrných kapitálových nákladů minimálně okolo 15 procent. Díky tomu bude vyrobená elektřina více konkurenceschopná,“ řekl.

Šnobr ale tvrdí, že ani tyto úspory budování velkých bloků neodůvodňují. „Pokud bychom na velkých reaktorech stavěli domácí energetický mix, půjde o bilionové náklady. Jenomže stát čekají i další výdaje. Bude třeba zvýšit rozpočet Ministerstva obrany i sociální výdaje. Máme-li stavět víc velkých bloků, musíme vědět, kde na ně vzít. Odpovědi se ale tato vláda zbaběle vyhýbá. Převzala projekt od předchůdců z ANO i se všemi lživými argumenty, neodpracovala na něm ani minutu a zahájila výběrové řízení, aniž by odpověděla na klíčovou otázku, zda je vůbec tato cesta v silách státu,“ tvrdí.

Podle něj „vláda prodala budoucnost energetiky jen proto, aby uspokojila zájmy kolem Hradu a splnila zákulisní sliby dané prezidentu Zemanovi“.

Budoucnost v malých?

Míl ani Šnobr nezavrhují jadernou energetiku, budoucnost ale vidí v malých modulárních reaktorech, na jejichž vývoji pracuje řada firem. Mají se vyrábět sériově v továrnách a na místě se sestavovat z unifikovaných částí, což by mělo zrychlit stavbu a snížit náklady. Část energetiků se ale obává, že se tyto naděje nemusí naplnit a že vývoj nové technologie ještě potrvá dlouho.

Malé reaktory nepředstavují žádnou novou technologii, která by se musela řadu let vyvíjet.
Jaroslav Míl, bývalý zmocněnec pro jádro

Jaroslav Míl to odmítá. „Malé reaktory nepředstavují žádnou novou technologii, která by se musela řadu let vyvíjet. Nejde o reaktor 4. generace, ale osvědčené technologie. Například kanadská společnost Ontario Power Generation spolupracuje s japonským Hitachi a Americkou GE na 300megawattovém varném reaktoru, pro který se již zahajují práce na staveništi v kanadském Darlingtonu. Stavební povolení pro něj chtějí do dvou let, v provozu by měl být v roce 2028. Technologie vychází z reaktoru o výkonu 1520 MWe, který již v roce 2014 obdržel licenci od amerického dozorového orgánu,“ líčí.

Podle Míla by se takový reaktor mohl stavět jen 3 až 3,5 roku. Stavba unikátních velkých reaktorů bývá i trojnásobně delší. „Na jaderném projektu jsou nejdražší finanční náklady, které pak tvoří až 60 procent ceny elektřiny. Pokud postavíte elektrárnu za poloviční čas a jeden modul v provozu začne vydělávat na další moduly ve výrobě a ve stavbě, dramaticky snižujete náklady na vyrobenou jednotku energie. A pokud by se stejných reaktorů stavělo víc, bude se efektivita zvyšovat, dojde k dramatickému snížení tlaku na vládní finance,“ říká Míl.

Výhodou moderních malých modulárních reaktorů je i vyšší bezpečnost: „Nepotřebují aktivní systémy na dochlazení reaktoru při výpadku elektřiny. Počítá se i s jejich částečným ukrytím pod zemí,“ vysvětluje Míl. Jaderné zdroje v této podobě by byly lépe zabezpečené třeba před vojenským útokem. „Pokud se potvrdí všechny bezpečnostní analýzy, měly by mít i nulovou zónu havarijního plánování a mohly by být umístěny v blízkém okolí měst,“ vysvětluje bývalý vládní zmocněnec.

Zájem ze zahraničí

Vývojem malých reaktorů se zabývá řada firem, vedle zmiňovaného tandemu GE a Hitachi například britský Rolls-Royce či americký Holtec. Reaktor rovněž americké společnosti NuScale už prošel klíčovou fází certifikace u americké Komise pro jaderný dohled.

Polská společnost KGHM (nadnárodní těžař mědi) má zájem o čtyři 60–70 megawattové jednotky NuScale. „O projekt Hitachi s GE mají zájem kromě Kanady také Poláci a Estonci. Do jednání vstoupilo i Rumunsko, které chce na svém území pro malé reaktory zajistit výrobní základnu,“ říká Míl. A dodává, že i Česko se v letech 2019 a 2020 spolupodílelo na vytváření prostředí pro výstavbu malých reaktorů s cílem většího zapojení českého průmyslu, v posledních letech ho ale předběhly jiné země.

Dnes se snaží tuto snahu oživit bývalý ministr průmyslu, jihočeský hejtman Martin Kuba (ODS). Ten už několik měsíců koordinuje jednání mezi zahraničními vývojáři malých reaktorů, skupinou ČEZ a státem. Jeho cílem je vznik jaderného energetického parku v Temelíně, kde by mohl vyrůst první domácí malý reaktor a kde by se mohla rodit i základna nového jaderného průmyslu.

Názor, že malé reaktory nahradí velké, považuji za chybný. Francie má dnes 56 velkých jaderných bloků, šest nových chce postavit.
Karel Havlíček (ANO), bývalý ministr průmyslu, obchodu a dopravy

Naopak skeptický je vůči malým reaktorům exministr Havlíček. „Názor, že malé reaktory nahradí velké, považuji za chybný. Francie má dnes 56 velkých jaderných bloků, šest nových chce postavit. O dalších uvažuje Nizozemsko a další státy. Vím, že Jaroslav Míl je fanouškem malých bloků, ale mýlí se. Možná budou ve 30. letech, ale nemohou nahradit odstávky uhelných elektráren,“ prohlásil.

Důležité slovo ve sporu „malé vs. velké jádro“ bude mít správce elektrizační soustavy ČEPS. Ten zatím pouze upozorňuje, že pokud se budou zavírat uhelné zdroje podle dosavadních plánů a nevzniknou nové elektrárny, bude Česku v roce 2040 chybět výroba až ve výši 30 terrawatthodin elektřiny, tedy téměř polovina současné spotřeby. „To představuje ekvivalent alespoň čtyř velkých jaderných bloků či 15 moderních paroplynových bloků,“ říká mluvčí ČEPS Hana Klímová.

Provoz většího počtu velkých jaderných bloků je podle ní možný při výrazném zvýšení spotřeby elektřiny, předpokladem je regulovatelnost jejich výkonu.

Neupnout se na Dukovany

I podle investora Šnobra je budoucností energetiky „modularita postavená na menším výkonu“. „Doba mamutích bloků je pryč. Máme dvě cesty – jednak snižovat výkon při využití stávajících technologií, jednak čekat na nové technologie, nové možnosti. Myslím, že do poloviny 30. let v jádru na trhu ještě nic zlomového neuvidíme, ale pak se začnou nové projekty prosazovat, protože se do jejich vývoje budou tlačit velké peníze. Končí doba, kdy jsme dřímali v domnění, že energie bude navždy levná,“ řekl.

Míl věří, že malé 300megawattové reaktory bude možné do roku 2050 postavit v Česku v každé lokalitě, kde je dnes uhelná elektrárna. A využívat je nejen pro výrobu elektřiny, ale i jako náhradu uhelných tepláren.

„Pokud by stát skutečně chtěl, tak by první modulární reaktor v lokalitě Temelín mohl být v provozu dříve než ten velký v Dukovanech. Nemůžeme vše sázet jen na jednu kartu,“ varuje. Radí co nejvíce urychlit stavbu dukovanské „Pětky“, prodloužit v Česku využití domácího uhlí a koupit si tím čas na nástup malých modulárních bloků.

Ještě víc času by Česko získalo, pokud by se společnosti ČEZ povedlo získat u Státního úřadu pro jadernou bezpečnost (SÚJB) povolení pro prodloužení provozu Dukovan nejen do poloviny 40. let, ale ještě o další dekádu. Není to nereálné, Finsko už žádá místní dohled o prodloužení životnosti obdobných reaktorů, jaké jsou v Dukovanech, na 70 let. Podobnou cestou půjdou zřejmě i další státy. „Je to nejlevnější a nejlepší řešení,“ zdůrazňuje Šnobr.

Prodloužit životnost Dukovan až do půli 50. let doporučuje i Ministerstvo průmyslu. „Měla by to být pro ČEZ priorita. Vždy je levnější a méně rizikové prodloužit provoz za dodržení všech podmínek bezpečnosti než stavět nový zdroj. Vzhledem k očekávanému nedostatku stabilního výkonu nejen v Česku, ale v celém středoevropském regionu, by to ale nemělo být v rozporu s přípravou dalších projektů,“ potvrzuje náměstek MPO Ehler.

O strategii v české energetice musí rozhodnout vláda, pro niž Ministerstvo průmyslu se společností ČEPS shromažďují podklady. „Připravujeme se i na využití malých modulárních reaktorů, je to jeden z úkolů v programovém prohlášení vlády. MPO k tomu zřídilo speciální pracovní skupinu. Vyhodnocujeme uplatnění malých reaktorů v teplárenství, dále legislativu, lokality, podporu vědy a výzkumu, zapojení průmyslu. Jednáme se zástupci projektů a dodavatelů a rozvíjíme mezinárodní spolupráci,“ vypočítává.

„První komercionalizace malých modulárních reaktorů ve světě je ale předpokládána až kolem roku 2030, spíše až 2035. Stát by se měl odpovědně zaměřit na vyzkoušenou technologii, která je k dispozici, ale zároveň být připraven na nové technologie a jejich využití,“ shrnuje postoj Ministerstva průmyslu Tomáš Ehler.

O strategii v české energetice musí rozhodnout vláda. Podklady a analýzy by měla mít k dispozici letos na podzim, definitivně chce další českou jadernou cestu vytyčit v příštím roce.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované