Článek
Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.
Navrhovaný schodek státního rozpočtu na rok 2027 se blíží 389 miliardám korun, a to v době, kdy česká ekonomika roste. Vysoké schodky jsou pozůstatkem opatření, která byla zavedena za pandemie covidu, především zrušení takzvané superhrubé mzdy.
„Nějaká větší poptávka ze strany voličů po stabilizaci veřejných financí tady evidentně není,“ říká Tomáš Havránek, který vedle působení na Univerzitě Karlově spolupracuje například s Centrem pro výzkum hospodářské politiky v Londýně a dříve působil jako poradce představenstva České národní banky.
Havránek v přístupu k veřejným financím nevidí zásadní rozdíl mezi současnou vládou premiéra Andreje Babiše a minulým kabinetem Petra Fialy. Kdyby hypoteticky sestavoval rozpočet znovu exministr financí Zbyněk Stanjura, byl by podle něho schodek nižší jen o řádově 40 až 50 miliard korun, tedy o částku, která podle něj problém zásadně neřeší.
Podle Havránka neexistuje žádný okamžik, kdy se zadlužování samo zastaví. Politici slibují voličům výdaje, za něž účet přichází až s odstupem, a tento mechanismus podle něj funguje stejně v Česku i v drtivé většině zemí vyspělého světa. „Neřekl bych, že bude v zadlužování nějaká stopka. Čili to nejpravděpodobnější řešení, které se nebude líbit ani vám a určitě ani mně, je nakonec inflace,“ říká Havránek.
Nízká porodnost
K samotnému schodku se podle Havránka navíc přidává faktor, který se projeví až v příštích desetiletích: výrazný pokles porodnosti. „Loni byl počet narozených dětí v této zemi 77 tisíc, nejméně v historii od začátku měření. Projeví se to samozřejmě až za nějakou dobu v kolapsu důchodového systému,“ uvedl Havránek.
Průběžný důchodový systém je založen na tom, že dnešní děti budou platit důchody dnešních dospělých. Pokud dětí ubývá, ubývá i budoucích plátců, a tento efekt se podle Havránka v příštích letech mechanicky promítne do ještě vyšších schodků veřejných financí, než jaké ukazují současné projekce.
Havránek přitom netvrdí, že jediná cesta vede přes bolestivé škrty nebo zvyšování daní. Naopak upozorňuje na dva zdroje příjmů, které jsou podle něj politicky průchodné a přesto se o nich nevede příliš velká debata.
Prvním jsou devizové rezervy České národní banky, které dosahují výše 3,6 bilionu korun a z velké části zůstávají investované konzervativněji. Podle Havránka by agresivnější investice do akcií, podobně jako třeba v Singapuru, mohla znamenat výrazný dodatečný příjem pro státní rozpočet. „Potenciál je tady dohromady až 200 miliard korun příjmů, které by ČNB mohla ročně přinášet státnímu rozpočtu, aniž by to mělo jakýkoliv negativní vliv na měnovou politiku,“ tvrdí Havránek.
Tento přístup má i svá rizika. Akcie jsou ze své podstaty rizikovější než bezpečné vládní dluhopisy. Trh může v důsledku krizí, geopolitického napětí nebo recese prudce klesnout, což vede k výrazným účetním ztrátám ve výši stovek miliard korun. Tím může být ohrožena kredibilita centrální banky, která se má starat hlavně o cenovou a finanční stabilitu.
Devizové rezervy přitom mají primárně sloužit jako okamžitá pojistka při měnové krizi, výkyvech na devizovém trhu nebo problémech s likviditou bankovního sektoru. Nucený prodej cenných papírů v krizi by mohl přinést vysoké ztráty.
Havránek uvádí ještě druhý zdroj úspor, který se týká způsobu, jakým státní instituce čerpají svůj roční rozpočet. Dnes platí, že nevyčerpané peníze úřad na konci roku ztrácí a v příštím roce mu bývá rozpočet dokonce krácen, což motivuje k prosincovému utrácení „za zbytečnosti“. Poukazuje na zahraniční praxi takzvaného rozpočtového carry-overu, kdy si instituce nevyčerpané prostředky mohou převést do dalšího roku:
„Podle těch odhadů, co jsem viděl z celého světa, by to mohla být nějaká dvě až tři procenta rozpočtu, tedy několik desítek miliard korun, což není vůbec málo. Je to přitom věc, která nikomu neublíží,“ dodává.
Inflace to vyřeší
Pokud ani devizové rezervy, ani reforma čerpání rozpočtu nestačí a politická poptávka po skutečné konsolidaci se neobjeví, nabízí se otázka, jak celý proces dalšího zadlužování skončí. Havránek je v tomto ohledu skeptický vůči scénáři tvrdého státního bankrotu, který je podle něj politicky prakticky nemyslitelný.
„To řešení, které je nejpravděpodobnější a nebude se líbit ani vám a určitě ani mně, je nakonec inflace. To je řešení, které sice není úplně populární, ale bolí méně než zvyšování daní nebo snižování výdajů,“ říká.
Jinými slovy, stát si bude dál půjčovat. Nicméně tuzemští i mezinárodní investoři budou za půjčky žádat čím dál vyšší úrokovou sazbu. To bude navyšovat dluhovou službu, která je už dnes zhruba 100 miliard ročně.
Pokud by stát nebyl hypoteticky schopen splácet své závazky a nikdo mu už nechtěl půjčovat, centrální banka by podle Havránka vždy našla způsob, jak potřebné peníze do systému dostat. Více peněz v ekonomice však vždy znamená vyšší ceny, tedy inflaci, která znehodnocuje úspory těch, kdo drží peníze na spořicích účtech nebo ve státních dluhopisech.
