Článek
Jako student posledního ročníku geologie na Přírodovědecké fakultě jsem v roce 1989 zblízka sledoval, jak se naše vysoké školy během několika týdnů proměnily. Skončil ideologický dozor, univerzity získaly samosprávu a otevřely se světu. Vybojovali jsme si tehdy svobodu – byla to obrovská věc a dodnes jsem na tu generaci i na naše tehdejší odhodlání hrdý.
S odstupem pětatřiceti let ale musíme přiznat, co jsme tehdy nedomysleli. Spolu se zaslouženou svobodou jsme do systému řízení univerzit zabudovali také kolektivní neodpovědnost. Vytvořili jsme model, ve kterém za celkový výsledek a směřování instituce fakticky nikdo konkrétní neručí. Školy se uzavřely do sebe a rozpadly se na izolované fakulty. Pak se jen každý rok díváme na mezinárodní žebříčky a ptáme se, proč v nich české univerzity nepostupují vzhůru.
Nabízí se zdánlivě jednoduché řešení: stačí do vysokého školství nalít více peněz. Je pravda, že dáváme povážlivě málo. Na terciární vzdělávání jde v Česku pouhých 0,86 % HDP, zatímco průměr Evropské unie je 1,27 %. Podfinancování našich univerzit je fakt, který musíme začít řešit.
Jenže poslat miliardy do systému, kde nikdo nenese odpovědnost za strategická rozhodnutí, je jako lít vodu do děravého kbelíku. V byznysu vím velmi dobře, jak to dopadá – investice bez jasné odpovědnosti hodnotu nepřinese, pouze na chvíli zakryje strukturální problémy. Postup musí být jiný: nejprve musíme nastavit profesionální vedení s jasnou odpovědností a teprve ruku v ruce s tím zvyšovat rozpočet. Dobře vedená organizace dokáže s omezenými zdroji zázraky, špatně řízená prohospodaří i miliardy. U vysokých škol to platí dvojnásob – byť škola není firma a nikdy by se jako firma řídit neměla.
Proč vlastně o reformě vysokých škol mluví člověk, který celý život buduje výrobní firmy? Protože v průmyslu už dávno nehledáme levnou pracovní sílu. Ve Wikovu i v dalších českých podnicích potřebujeme lidi, kteří dokáží navrhnout, spočítat a vymyslet unikátní produkty nebo služby, jaké jinde na světě neumějí. V podílu vysokoškolsky vzdělaných lidí za zbytkem Evropy zaostáváme – oproti zemím s vysokou přidanou hodnotou nám schází stovky tisíc odborníků a počet absolventů technických oborů u nás za poslední dekádu klesl o více než třetinu. Bez nich se z pozice levné montovny a subdodavatele cizích nápadů nikdy neposuneme.
Reforma vysokých škol, kterou připravuje ministerstvo školství pod vedením Roberta Plagy, je přesně ta páka, která to může narovnat. A nejde přitom o to univerzitám diktovat, co mají učit nebo zkoumat - svoboda bádání je to nejcennější, co mají, a bez ní kvalita škol neporoste. Prosperující společnost potřebuje jak špičkový základní výzkum, který je zdrojem budoucích nečekaných objevů, tak silné humanitní a společenské vědy. Ty totiž kultivují kritické myšlení, obohacují veřejnou debatu a pomáhají nám rozumět světu kolem nás – bez toho se žádná sebevědomá a odolná země neobejde. Jde o způsob, jakým se školy řídí.
Dnešní univerzity u nás často fungují spíše jako volná konfederace fakult než jako jednotné instituce se společným tahem na branku. Jakýkoliv dobrý strategický záměr lze snadno zablokovat na úrovni jedné jediné fakulty. Reforma proto přichází s konceptem jednotné, otevřené univerzity.
Klíčovou změnou je vznik nové univerzitní rady jako vrcholného strategického orgánu. Tato rada propojí akademickou obec s vnějším pohledem – budou v ní zasedat respektovaní vědci, úspěšní absolventi a odborníci z praxe. Bude schvalovat rozpočet, dlouhodobou strategii a hrát zásadní roli při výběru rektora. Ten už nebude muset trávit čas vnitřním politickým vyjednáváním a drobnými ústupky zájmovým skupinám na škole, ale projde otevřeným mezinárodním výběrovým řízením. Bude vybrán na základě svých schopností a vize, nikoli podle toho, koho uvnitř instituce zná. Akademický senát ale nadále zůstává garantem samosprávy a drží si klíčové právo veta při jmenování rektora. Navíc navržené víceleté smluvní financování konečně umožní školám plánovat rozvoj na roky dopředu, namísto každoročního přežívání od rozpočtu k rozpočtu.
Dobře řízená a otevřená univerzita se stává magnetem: táhne do regionu výzkum, špičkové lidi i firemní vývoj. Přesně tuhle cestu si prošly země od Bavorska či Francie po severské státy a dnes se mohou chlubit špičkovými univerzitami a především na ně navázanými špičkovými huby, které jsou lídry v inovacích. A bez inovací se ekonomika s vyšší přidanou hodnotou prostě budovat nedá.
Není důvod, proč bychom to nedokázali i my - jen musíme uvolnit ruční brzdu, kterou si na svých školách sami držíme.
To je jedna páka. Druhá je talent ze zahraničí. Demografie je neúprosná - domácích absolventů ubývá a sami deficit nedoženeme. Dobrou zprávou je, že mezi lety 2020 a 2024 přibylo na našich školách přes šest tisíc zahraničních studentů a dnes tvoří bezmála pětinu všech vysokoškoláků. Špatná je, že bychom měli být na třiceti procentech. A ne, o místa české studenty nepřipraví - v technických oborech, o které jde nejvíc, je kapacita volná.
Ekonomicky je to jedna z nejlepších investic, jakou stát může udělat. V Druhé ekonomické transformaci jsme spočítali, že jeden zahraniční absolvent technického oboru, který tu zůstane - a zůstává zhruba polovina -, vytvoří ročně přes 2,3 milionu korun přidané hodnoty a odvede státu kolem 800 tisíc na daních. Investice do jeho studia se vrátí do dvou let. Jen se o něj musíme poprat: všechny rozvinuté země potřebují doplnit talent.
V roce 1989 jsme vsadili na svobodu a vyšlo to. Tentokrát nás nehoní režim, ale konkurence - a ta nečeká. Buď z Česka za dvacet let bude země, která vymýšlí, přináší inovace a unikátní produkty a služby, nebo zůstane subdodavatelem cizích nápadů. Vím, na které straně chci stát.
